Praha - Několik dní po zásahu červených baretů na pražské Národní třídě navštívil tehdejšího velitele Západního vojenského okruhu Mojmíra Zachariáše syn ministra obrany Milána Václavíka, tehdy podplukovník vojenské kontrarozvědky.
Šéf se prý po 17. listopadu "cítí být tím vším ohrožen" a generál Zachariáš má dost vojenských prostředků a lidské síly, aby mohl obklíčené a sledované ministerstvo obrany chránit.
"Byla to v podstatě žádost o provedení vojenského puče, který by měl udržet u moci staré struktury. A kdyby to náhodou nevyšlo, oni v Praze o ničem nevědí a za vším by stála jenom osobní iniciativa velitele okruhu," vzpomíná po 24 letech Mojmír Zachariáš.
Úloha armády v listopadovém převratu není stále zcela objasněna a svědectví generála Zachariáše považují historikové za zdroj objektivních informací. "Mnozí lidé z velení hráli v té složité době svou dost nebezpečnou hru. Motivaci jsem dodnes nerozluštil. Nejspíše šlo o kombinaci mocenských a kariéristických ambicí s absurdními představami, že je reálné udržet v Československu dosavadní režim i s pomocí armády," říká generál Zachariáš, který vystupuje v médiích jenom vzácně.
Kdo byl pro tanky
Jestli měl Mojmír Zachariáš citovanými větami něco konkrétně na mysli, bylo to určitě listopadové vystoupení už zmíněného ministra národní obrany Milána Václavíka, který na mimořádném zasedání ÚV KSČ v listopadu 1989 nabízel armádu k "nekompromisnímu potlačení kontrarevolučních protisocialistických sil".
Zachariáš něco takového odmítl a na žádost Václavíka mladšího před 24 lety nereflektoval. "Řekl jsem mu, že táhnout s tanky na Prahu je nesmysl, že jsem se na tom navíc dohodl i s Občanským fórem, a vyprovodil jsem ho," popisuje generál až dosud neznámé snahy zvrátit rozklad totalitního režimu. "Bylo to chytře vymyšleno, jenom jim chyběl případný obětní beránek, jímž bych mohl být já... Za pokus jim to ale stálo," dodává.
Podle generálova přesvědčení byli armádní velitelé, kteří by angažmá v uvažovaném puči přijali, ale konkrétní jména nehce uvést. "Nemohu jim to dokázat a oni dnes samozřejmě vše popřou," vysvětluje.
Stanoviska blízká ministru Václavíkovi, však zastával tehdejší náčelník Hlavní politické správy Jaroslav Klícha a generál Zachariáš se netají výhradami ani k šéfovi generálního štábu Miroslavu Vackovi, který se po listopadu stal i ministrem obrany.
Vacek dnes odmítá komunikovat, zastává se ho ale jeho někdejší zástupce Rudolf Ducháček (řídil odsun Střední skupiny sovětských vojsk z Československa). "Jestliže armáda zůstala před čtyřiadvaceti lety v kasárnách, má na tom nemalý podíl i Vacek, který tlumil extrémní názory či návrhy ve velení armády," říká. "Zcela jiným typem člověka byl ovšem Klícha. Jednalo se o ortodoxního marxistu, který neměl páru o tom, co se ve společnosti děje. No a ministr Václavík byl pod jeho silným vlivem. Proto viděl v demonstrantech kontrarevolucionáře, které je nutno rozehnat tanky."
Příběh velitele Zbytka
Zachariáš s Ducháčkem se shodují, že nejvyšší armádní politický a ideový šéf Klícha měl krátce po masakru studentů na Národní třídě přiměl velitele tankové divize ve Slaném Zdeňka Zbytka, aby vystoupil na sjezdu zemědělců s pozdravem bojových divizí. "Jinak velmi schopný a šikovný, ale také přes míru ambiciózní Zbytek naletěl Klíchovi jako naivní kluk. Nechal se zmanipulovat. Jeho ´bojové´ vystoupení vyšlo nakonec jako veřejné zastrašování lidí, za což ho později ministr obrany Dobrovský vyrazil z armády," připomíná Zachariáš.
V armádě přitom podle generála Ducháčka nebyly otevřené a radikální názory ve stylu: Jdeme na to! "Každému jen trochu inteligentnímu a soudnému vojákovi muselo být jasné, že by to skončilo obrovským a zbytečným krveprolitím lidí, které měla armáda koneckonců bránit a ne na ně útočit. Takové nápady odporovaly zdravému rozumu. Ne každý se ale v tehdejší složité politické situaci orientoval a šéf Hlavní politické správy Klícha byl jedním z takových," konstatuje Ducháček.
Chyběla podpora Moskvy
To, zda by přesto někteří velitelé bojových útvarů projevili dostatek soudnosti a neuposlechli rozkaz k potlačení demonstrací, už však asi nikdy nezjistíme.
"V našich zemích nemáme tradici samostatných armádních politických rozhodnutí," připomíná Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu. "Podstatné tedy je, že armáda nedostala z politických míst pokyn k zásahu. Proto vojáci neměli možnost projevit se ani jako politicky pevná síla, ani jako lidé reálně uvažující a chránící skutečné zájmy občanů. Nejdůležitější při rozhodování předsednictva ÚV KSČ byla chybějící podpora Moskvy. Za dvacet let si funkcionáři aparátu ÚV KSČ odvykli samostatně rozhodovat, a když nedostali z Moskvy pokyn k zásahu, sami se k takovému kroku neodhodlali," analyzuje Tomek tehdejší možné úvahy o vyslání armády do ulic.
Jen pro dokreslení zákulisních mocenských her: Hlavní politická správa chtěla původně na sjezd zemědělců vyslat citovaného generála Zachariáše, který říká, že to odmítl. "A tak to spadlo na ambiciózního Zbytka," říká generál. A stejného názoru je i Rudolf Ducháček: "Tohle nebylo ze Zbytkovy hlavy."
Zachariáš se po chvilce odmlky ptá: "Anebo si myslíte, že syn ministra obrany - kontrarozvědčík, který ke mně přijel až domů pozdě v noci, aby mě nabádal k vojenskému puči, jednal na vlastní pěst? Takové náhody jsou vyloučeny. Někdo tahal nitky ze zákulisí, ale tak šikovně, aby to za něj odskákali jiní, když to nevyjde. Dnes se mohu jen dohadovat, kdo a v jakém rozsahu ten scénář psal."
Zmatek, nebo kázeň?
Armáda přitom nebyla podle obou generálů Zachariáše a Ducháčka v listopadu 1989 v rozkladu, jak se často uvádí.
"Nehledě na společenské změny vládla v jednotkách Zapadního vojenského okruhu vysoká kázeň a pořádek. Podařilo se je udržet v mírových posádkách, nikdo také nezneužil zbraně či munici uložené ve skladech. Nenechali jsme se strhnout ani nejrůznějšími provokacemi, a že jich nebylo málo," vysvětluje bývalý velitel Západního vojenského okruhu.
Na hypotetickou otázku, zda by bojové útvary opravdu vyjely alespoň do shromažďovacích prostorů, odkud by pak mohly být nasazeny do akce, odpovídá generál bez rozmyšlení: "Proběhlo by to bez větších potíží. Vojáci k tomu byli léta cvičeni a úkol by splnili stejně jako nejednou před tím při nejrůznějších cvičných manévrech."
V tom s ním ovšem nesouhlasí porevoluční náčelník generálního štábu Jiří Šedivý, tehdejší velitel tankového pluku v Týně nad Vltavou. "Neměli jsme sice tolik informací o záměrech velení armády jako velitel okruhu, za to jsme ale znali nálady velitelů bojových jednotek. To už nebyli ti z roku 1969, kteří v podobné situaci zasahovali s tanky a obrněnými vozidly proti národu. Náš velitel divize nám to řekl jasně: Pokud přijde rozkaz k potlačení demonstrací, budeme ho ignorovat!"
Ani Šedivý ale nezpochybňuje Zachariášův argument, že v armádě vládl pořádek. A dává k dobru překvapující informaci: "Moji velitelé praporů a rot měli jasno, že s tanky proti lidem nevyjedeme. Zato se ale na mě obrátila skupinka dezorientovaných vojáků v základní službě s žádostí, abych jim vydal zbraně a že jsou připraveni vyrazit do ulic proti kontrarevoluci."
Historik Prokop Tomek se přesto domnívá, že minimálně některé vyčleněné síly by rozkaz poslechnout mohly. "Ovšem odpověď na tuto hypotetickou otázku je velmi těžká. V některých útvarech by pravděpodobně došlo k odporu. Nasvědčují tomu i dochované protestní petice vojáků v základní službě."
Mohli zasáhnout Sověti?
Zda mohly do hry místo domácí armády vstoupit jednotky Střední skupiny sovětských vojsk, historik Tomek spíše vylučuje.
"V počátcích normalizace byly intervence do vnitřních záležitostí Československa běžné, ale pozdější zásahy, pokud nějakým došlo, byly už jen skryté. Ani propracovaný systém mimořádných bezpečnostních opatření nepočítal při pacifikaci případných nepokujů s vojenským využitím sovětských vojsk," objasňuje Tomek. "Z politického hlediska by byla ´opětovná´ sovětská vojenská intervence v Československu až příliš velkým hazardem," dodává.
Koneckonců i poslední velitel Střední skupiny sovětských vojsk Eduard Vorobjov k těmto úvahám České televizi řekl, že chuť ani možnost zasáhnout do vnitřních záležitostí Československa neměl.
"O zásah mě ani nikdo nežádal. Berte v úvahu tu dobu: už od poloviny osmdesátých let byly v samotném Sovětském svazu cítit velké změny. Nastoupil Gorbačov a začala perestrojka. A změny ve východní Evropě byly v té samé linii. To jsem chápal a podle toho jsem se k tomu taky stavěl. Nemůžu mluvit za jiné, ale pro mě byla taková možnost vyloučená. I kdyby se mi někdo z Moskvy pokoušel dát příkaz zasáhnout, musel by o tom vědět sovětský premiér Ryžkov i sám prezident Gorbačov. V případě nutnosti bych ho sám informoval. S Gorbačovem jsme se v osmdesátých letech setkali i osobně. Opakovaně mi zdůraznil, že se nemáme do dění v Československu vměšovat. Jeho politika byla jasná: v žádném případě neopakovat rok 1968. Toho jsme se drželi."
Vorobjov vstoupil v roce 1968 do Československa jako mladý kapitán, jako nositel "pokrokových myšlenek socialismu" a domníval se, že plní úkoly, které prospějí bratrskému československému lidu. V roce 1989 se už ale cítil jako okupant. Armádu opustil v roce 1994, poté co odmítl velet ruské vojenské intervenci v Čečensku a kritizoval vojenskou kampaň zaměřenou na potlačení snahy o nezávislost této malé severokavkazské republiky. K tomuto rozhodnutí dospěl - jak přiznal - i pod vlivem pobytu v Československu.
