Asi lze souhlasit s tvrzením, že různí žáci či studenti se učí různými způsoby. Na první pohled triviální sdělení, při pohledu do některých školních tříd se však zdá, jako by tomu bylo naopak. Až příliš často učí kantor stále stejným způsobem, zdůrazňujícím jeho pohled na to, jak by se učit mělo a potřeby děti, které jeho výkladu nerozumí, prostě přehlíží.

Učební styl nesouvisí s inteligencí

Takové děti jsou pak vyhodnoceny jako nepozorné, nevzdělavatelné, nebo nedostatečně chytré. V mnoha případech je ale na vině právě přílišné zdůraznění jednoho učebního stylu. Ten může některým vyhovovat, ale na jiné působí, jako by se octly vězení, nebo spíše uprostřed metropole nějaké cizokrajné země, mluvící úplně jiným jazykem.

Učení je pak stojí mnohem větší úsilí, nad úkoly stráví mnohem více času a odnesou si z nich mnohem méně. I když by se to tak mohlo zdát, nemají učební styly žádnou spojitost s inteligencí. Různé děti jsou prostě vyladěné na jiné „frekvenci" přijímání poznatků a učení se. Těmto frekvencím se říká učební styly.

Model manželů Dunnových

Existuje mnoho pojetí učebních stylů, mezi ta nejznámější patří rozdělení podle dominantního smyslu, které vychází z práce manželů Dunnových. Ti po pětatřiceti letech zkušeností sestavili model učebních stylů, který, řečeno zjednodušeně, dělí učební styl na tři druhy: zrakový učební styl, sluchový učební styl a pohybový učební styl.

Zrakový styl učení

Tito žáci při učení nejvíce upřednostňují zrak, proto jim nejlépe vyhovují informace předávané obrazem pomocí schémat, grafů či obrázků. Naopak dlouhé přednášky, nebo nečleněná slovní zadání jim mohou činit problémy. Potřebují před sebou poznatky „vidět", jako na mapě. Zaujmou je především obrazové materiály a bohaté ilustrace. Informace podané v obrazech si také pamatují lépe než ty, které jen slyšely. Pokud si nevědí rady, upínají se na pozorování a sledování okolí. Mají rozvinutou vizuální představivost. Nejvíce si ale z obsahu odnesou, pokud si mohou zaznamenávat obrázky, nebo výpisky třídit pomocí barev či značek. Vyhovuje jim, pokud si sami vytvoří obrázek či ilustrace, toho, co se právě učí.

Foto: Thinkstock

Výbornou pomůckou jsou pro ně také myšlenkové mapy. Protože se orientují na vizuální podobu poznatků, vlastní výpisky jsou pro ně velmi důležitý užitečný nástroj. Pomůže jim, pokud jsou klíčové pojmy zvýrazněné a pokud názorně vidí, v jaké části se právě nacházejí. Jsou rádi, pokud se mohou vyjádřit nejenom kreslením či ilustrováním, ale např. i prezentací fotografiemi, nebo natočením videa.

Sluchový styl učení

Klíčem, který žákům se sluchovým stylem učení otevírá bránu k pochopení probíraného tématu, je poslech. Nejlépe se soustředí, pokud mohou naslouchat a hovořit, na durhou stranu čtení a psaná jim může dělat problémy. Pokud je tedy učivo jen v psané formě, je pro velmi náročné mu porozumět. Ideální formou učení je pro ně přednáška, nebo poslech zvukové nahrávky. Proto jim často pomůže namluvit si důležité pasáže na záznam, a ten si pak pouštět, nebo alespoň při učení číst nahlas, aby se mohly slyšet. 

Výbornou pomůckou jsou pro ně audioknihy. Stejně tak je pro ně důležité, aby si klíčové pojmy a termíny především nahlas přečetli, nestačí jim, pokud jsou pouze zvýrazněné. Rádi se zapojují do debat či diskuzí, přitahují je příběhy a názorové výměny. Více si toho také zapamatují pomocí hraní rolí a dramatizace. Tou správnou formou výuky je pro ně slovní výklad, ale výborně se také učí pomocí dialogu, nebo dramatizace. V paměti jim nejvíce utkví to, co slyšeli. Proto jim také při učení kromě čtení nahlas pomůže časté opakování informací a závěrečný souhrn. Velmi ocení, jestliže dostávají otázky a mohou na ně odpovídat mluveným slovem. Obecně rádi pracují jazykem a jeho rytmikou, baví je tvorba básní, scénářů a příběhů. Orientují se podle toho, jak jim slova zní a pokud si něčím nejsou jisti, nebo se ocitnou v nové situaci, spoléhají se na naslouchání, nebo na rozhovor.

Pohybový styl učení

Tento styl učení z všeho nejvíce upřednostňuje aktivní jednání, učení se činností, pohybem a osobní zkušeností. Bohužel, žáci, kteří upřednostňují pohybový styl učení, jsou nejvíce v nevýhodě, pokud vyučování probíhá pouze pomocí výkladu. U žáků, kteří jsou takto zvlášť vyhraněni, to může vést k neschopnosti soustředit se na výuku. Je důležité mít na paměti, že za tím není horší schopnost se učit, ale pouze jiný preferovaný způsob přijímání informací. Pokud změní způsob, jakým se učí, jejich výsledky se ve většině případů výrazně zlepší. Takoví žáci vyžadují přestávky na pohybové aktivity. Protahování, chůze, nebo jiný pohyb jim při učení pomáhá. Pokud nemají možnost se takto uvolňovat, mají problémy se soustředěním.

Velmi pomáhá, pokud mohou s poznatky a informacemi rovnou pracovat. Proto jsou pro ně vhodné různé aktivity, při kterých mohou získané poznatky aplikovat na řešení konkrétních problémů. Díky potřebě těsného kontaktu s realitou je pro ně ideální výuka pomocí projektů, kde mohou informace přímo uplatnit. Exkurze a výlety jim pomohou poznatky utřídit. Nejlépe si totiž pamatují situace, kterých se sami účastnili a mohli se na nich aktivně podílet.

Simulace a hrané ukázky jim pak nové učivo zprostředkují nejlépe. Ideální aktivitou je pro ně tak, při které mohou manipulovat s předměty, přemisťovat je, nebo tvořit nové (třeba jako výukové pomůcky). Protože je pro ně nesmírně důležitá osobní zkušenost, je důležité vtáhnout do učení, např. pomocí výukových her. Baví je také pokusy, experimenty a práce s reálnými či virtuálními modely. Velmi ocení zapojení počítačů do výuky nebo využívání interaktivní tabule.

Jak poznat, jaký styl použít? 

Rozpoznání učebního stylu je jen prvním krokem. Pro žáka může být objevení svého učebního stylu přelomovým okamžikem, díky kterému se zlepší tam, kde v to už nedoufal. Dnes již existují stovky stránek o tom, jak s různými učebními styly pracovat. Protože je v každé třídě různý mix dětí s různými učebními styly, je důležité během vyučování aktivity střídat, aby se dostalo na všechny a nikdo nebyl z výuky vyloučen.

Pro učitele to však znamená, že už nemůže všechny učit stejným způsobem a vyžadovat po nich stejné výstupy. Někteří mají to štěstí, že se jejich učební styl kryje s učebním stylem učitele, ale co ti ostatní? Upírat jim takto možnost rozvíjet se by bylo nespravedlivé, za svůj jiný způsob učení přece nemůžou být trestány. Zvláště, pokud je probírané téma složité, nabývají učební styly na významu a děti s jinou přijímací frekvencí zbytečně trpí frustracemi a pocitem neúspěchu. Avšak dokud bude platit, že vzdělávání by nemělo ducha mořit a týrat, ale povznášet a rozvíjet, bude zohlednění různých učebních stylů jednou z největších výzev pro učitele a zároveň i jednou z největších nadějí pro žáky.

Autor pracuje v nezávislé společnosti Scio, která je členem AEA-E (Association for Educational Assessment Europe)