reklama
 
 

Spojkou pro mě byli západní diplomaté, vysvětluje "poštmistr" Charty 77 a odhaluje tajné šifrování

6. 1. 2017
Historik Vilém Prečan získal peníze od Američanů na archiv Charty 77 až napodruhé | Video: Paměť národa |  02:45
O Chartě 77 by se nikdo nemusel dozvědět. StB by s jejími signatáři a mluvčími rychle zatočila, kdyby se nedařilo její prohlášení a dokumenty pašovat do zahraničí a tady je publikovat. Jedním z důležitých "poštmistrů" přes železnou oponu se v 80. letech stal historik Vilém Prečan. Díky kontaktům na západní diplomaty byl ve spojení s československým disentem, archivoval sbírky samizdatu a dokumenty Charty 77, které rozesílal zahraničním novinářům. Zároveň pro chartisty sháněl finanční podporu a tajnými cestami domů do Československa posílal knihy, dokumenty a korespondenci z exilových nakladatelství.

Historik Vilém Prečan zpočátku patřil mezi reformní komunisty. Po srpnových událostech v roce 1968 se ale podílel na zmapování sovětské okupace Československa v dokumentu Sedm pražských dnů, 21.–27. 8.1968, čímž v Komunistické straně upadl v nemilost a byl vyloučen z Akademie věd. Pracoval pak jako topič, vrátný a šatnář.

V únoru 1975 napsal Gustávu Husákovi, Jaromíru Obzinovi a Vasilu Biľakovi krátký dopis, v němž jim sdělil, že už pět let nemůže vykonávat svou práci a uplatňovat svá lidská a občanská práva a že je načase, aby se on a komunistický režim - který zmínění vrcholní funkcionáři reprezentují –  v klidu rozešli. Končil dotazem, zda může bez nebezpečí dalšího trestního stíhání vyjednávat se zahraničními institucemi o emigraci. Namísto odpovědi následovala domovní prohlídka, při níž mu estébáci zabavili část archivu, exilové Listy nebo desítky výtisků Tigridova Svědectví, které ještě nestačil distribuovat.

Zatčení unikl díky tomu, že bylo krátce před koncem jednání o Závěrečném aktu v Helsinkách 1. srpna 1975 a z Moskvy zazněl obecný příkaz "nerušit slavnostní ovzduší" schůzky nejvyšších představitelů 35 signatářských států. Na konci srpna 1975 pak na Západě vyšel Prečanův otevřený dopis světovému kongresu historiků v San Francisku, v němž informoval o situaci historiků v normalizovaném Československu a požádal kolegy o solidaritu. Šťastnou shodou okolností to nebyla poukázka do vězení, ale začátek cesty, na jejímž konci po jedenácti měsících držel v rukou pasy pro celou svoji pětičlennou rodinu.

Tajný karavan a schůzky na hranicích

Usadil se v západním Německu a postupně se zapojil do exilových aktivit. K pašování dokumentů a knih využíval dvojího spojení. Nejrozsáhlejší kanál do jara 1981 udržoval Jan Kavan. Šlo o "zájezdy“ s karavanem, kterým se asi čtyřikrát do roka pašovaly knihy a korespondence a na zpáteční cestě větší zásilky samizdatové literatury. Kromě toho Kavan organizoval častější kurýrní dopravu korespondence. Jeho karavan byl ale 28. dubna 1981 zadržen na hranicích s Rakouskem.

Jako další spojky Prečan využíval několik západních diplomatů - kulturního referenta velvyslanectví SRN Wolfganga Scheura, kanadského diplomata Petera Bakewella a prvního tajemníka západoněmeckého velvyslanectví Petera Metzgera.

Například s Wolfgangem Scheurem se Vilém Prečan potkával vždy v nějakém německém městě poblíž hranic a kromě toho posílal listovní zásilky prostřednictvím kurýrní pošty velvyslanectví. Wolfgang Scheur pak rozdal poštu či zásilky přímo lidem z disentu nebo část tašek s knihami a časopisy složil v garáži rodinného domku Josefa Opatrného v Praze 4, který fungoval jako další z distributorů. Balíčky pro Václava Havla přebíral jeho bratr Ivan nebo švagrová Dagmar.

Hlavním adresátem na druhé straně železné opony ale byla socioložka Jiřina Šiklová. Pro nejtajnější sdělení používali kódovací pomůcku. Než Vilém Prečan emigroval, koupil dva výtisky jedné nenápadné knihy a jeden z nich dal Jiřině Šiklové. Když potřebovali něco zašifrovat – například jméno nebo adresu –, napsala se jen čísla. Označovala stránku v knize, řádku a příslušné písmeno v řádce.

Kromě toho se Vilém Prečan už od počátku emigrace snažil ve spolupráci s německými univerzitami a akademickým ústavy založit středisko, kde by se samizdaty a dokumenty Charty archivovaly, množily a distribuovaly. Dlouho však nebyl úspěšný. Jeho návrhy byly odmítány jako příliš aktivistické.

Až v roce 1985 přišla zpráva od Jiřího Pelikána, který žil v italském exilu, že americký prezident Ronald Reagan dal podnět k založení nadace National Endowment for Democracy (Národní nadace na podporu demokracie), a tak se pokusili získat podporu u Američanů. Těm se ale návrh Viléma Prečana a jeho kolegů zdál naopak málo angažovaný. Českoslovenští exulanti tak uspěli až na podruhé, když dokázali, jak čilé kontakty s disentem udržují. Na každý rok působení obdrželi 50 tisíc dolarů.

Historik Vilém Prečan se v dokumentu Paměti národa rozmluvil o finanční podpoře ze zahraničí v době komunismu. | Video: Paměť národa |  01:38

Bez CIA by to nešlo

V roce 1986 tak mohlo vzniknout Československé dokumentační středisko. Zakládajícími členy byli Jiří Gruša, František Janouch, Josef Jelínek, Ivo Kunstýř, Ivan Medek, Jiří Pelikán, Karel Schwarzenberg, Pavel Tigrid a Ľubomír Ďurovič. Předsedou se stal Jan Vladislav, vedoucím Vilém Prečan. Sídlo poskytl Karel Schwarzenberg na svém zámku v Scheinfeldu. Tady se rukopisy zasílané z Československa kopírovaly a posílaly do knihoven, které o ně měly zájem, do exilových nakladatelství Index, Rozmluvy, Sixty-Eight Publishers a dalším zájemcům.

Vedle toho Vilém Prečan dále fungoval jako poštmistr. Staral se o písemný kontakt bezpečnou cestou skrz železnou oponu, čilý kontakt udržoval s Václavem Havlem (V roce 2012 vyšli jejich dopisy souhrnně pod názvem Václav Havel – Vilém Prečan: Korespondence 1983–1989. Kniha má více než osm set stran.) a mnoha dalšími disidenty.

O tom, že Československé dokumentační středisko bylo financováno i CIA skrze organizaci International Literary Center, Vilém Prečan mluví otevřeně. "Kolem peněz se vždycky nadělalo spoustu řečí, i v předcházejících exilech. Teď mám na mysli většinovou společnost. Snad ale nepanuje názor, že se všechna práce exilu a disentu obešla bez zahraniční podpory nebo že když jsme potřebovali peníze, vzali jsme si lopatku a smetáček a šli je nabrat na ulici," vyprávěl v roce 2012 v rozhovoru pro časopis Respekt.

Kromě oněch 50 tisíc dolarů tak získávali desítky výtisků knih od exilových nakladatelství, které nakupovala jiná americká organizace placená přímo CIA - International Literary Center.

Další finance pro disent Vilém Prečan získával od západních médií. "Zastával jsem tvrdé stanovisko, že nikdo nesmí využívat bezprávného postavení samizdatových autorů a publikovat jejich texty bez honoráře. A skutečně BBC i Svobodná Evropa řádně platily, bylo to třeba třicet liber nebo šedesát marek za text, ale v přepočtu na koruny to hrálo určitou úlohu.“

Vilém Prečan popisuje v rámci projektu Paměť národa spolupráci se západními diplomaty v době komunismu. | Video: Paměť národa |  01:13

Díry v železné oponě

Pověst Husákova Československa jako totálně znormalizované země se tedy díky spolupráci Viléma Prečana, dalších "poštmistrů“ a kurýrů s disidenty začala proměňovat. Chartisté mohli vést živý dialog a spolupracovali například s různými mírovými hnutími na Západě, které svými postoji významně ovlivňovali.

Jednou z hlavních myšlenek Charty 77 totiž byla zásada, že "není vnějšího míru mezi státy bez míru vnitřního". A ukazovala to na jednotlivých příkladech.

"Bylo to důležité proto, že mírové hnutí bylo zčásti velmi levicové a tolerovalo sovětskou agresivitu; zčásti bylo dokonce ovlivňováno a manipulováno ze Sovětského svazu,“ vysvětluje Vilém Prečan ve zmíněném rozhovoru. "Charta 77 přispěla i myšlenkami k hledání cest, jak překonat rozdělení Evropy a světa.“

autor: Ondřej Nezbeda / Post Bellum | 6. 1. 2017

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama