Odborníci považují odebrání dětí za drastické a říkají, že ve většině případů vůbec nemusí úředníci krajní možnost použít. Totéž přiznává i samotné ministerstvo práce a sociálních věcí.
To, že odebrání dětí bývá v Česku nezákonné, uznal i Evropský soud. Naposledy v případu rodiny Wallových, jimž úředníci sebrali pět dětí v listopadu roku 2000. Navzdory rozsudku nežije rodina dosud pohromadě.
|
ČTĚTE VÍCE: Před šesti lety odebrali manželům Wallovým děti. A dodnes není rodina kompletní - navzdory rozsudku ze Štrasburku, že stát postupoval nezákonně. |
Tři procenta týraných
Statistiky odebraných dětí narůstají rok od roku.
Zatímco před třemi lety žilo odtrženo od vlastních rodin 6 914 dětí, v roce 2005, z něhož jsou k dispozici poslední čísla, se jich muselo se svými rodiči rozloučit víc než osm tisíc.
"Týrané a zneužívané děti tvoří podle našich odhadů jen tři až čtyři procenta odebíraných dětí," nabízí pohled do zákulisí statistiky Věra Bechyňová z občanské společnosti Střep, která se snaží pomáhat rodinám v obtížných životních situacích.
Z údajů kojeneckých ústavů, kde končí odebrané děti do tří let, pak vyplývá, že za rok 2005 tvořily týrané děti jen něco málo přes dvě procenta.
Nechat vykrvácet
Podle zkušeností společnosti Střep lze odvrátit odebrání dětí v 70 procentech případů. S rodinou se však musí pracovat a musí se jí nabídnout podpora.
Například Wallovi měli jeden velký problém - přes veškerou snahu a všemožné žádosti na úřady se jim nepodařilo sehnat lepší bydlení. Sociální pracovníci zasáhli jen tak, že děti násilím odvezli.
"Děti jsou odebírány preventivně, aniž by se jim poskytla pomoc," říká Věra Bechyňová, jejíž sdružení už pomohlo na stovkám rodin. "Často končí v ústavech jenom kvůli bytové situaci rodiny."
V Česku totiž neplatí to, co v zákoně na sousedním Slovensku: finanční či bytová situace nesmí být důvodem k odebrání dětí.
"Lidé přijdou o práci, nemají na nájem, protože raději koupí jídlo," popisuje běžnou situaci Bechyňová. "Obce je nechají vykrvácet, neposkytnou jim žádnou pomoc a raději je vyhodí na ulici a děti dají do dětských domovů."
Platí stát, tak co
Pro obce je totiž odebrání dětí dobrým způsobem, jak se s chudými rodinami vypořádat. Nemají-li se svým zásahem etický problém, je pro ně výhodné, když dítě pošlou do dětského domova. Tamní roční pobyt sice přijde na více než 250 tisíc korun, platí však stát, nikoli obec, jejíž úředník tam dítě poslal.
"Neexistuje jasná sociální politika," říká Bechyňová. "Staví se nové dětské domovy, Klokánky, místo aby se peníze daly do sociálního bydlení, startovacích bytů. Vyšlo by to mnohem levněji, než je dávat do dětských domovů, ze kterých děti často jdou rovnou na ulici nebo do vězení."
Pokud by peníze, které stát ročně zaplatí za pět odebraných dětí v dětských domovech, byly poukázány rodinám na bydlení, vyšlo by to státní kasu levněji. Rodina zůstane spolu, stát nemusí platit za stavbu nových dětských domovů ani za pobyt dětí v nich.
Za poslední tři roky vzniklo 47 nových dětských domovů.
Klacky pod nohy
Zkušenost s odebíráním dětí má i zástupkyně ombudsmana Anna Šabatová, která prošetřovala na čtyřicet takových případů.
"U většiny jsem došla k závěru, že šlo o nepřiměřený zásah do rodinného života ze strany sociálních pracovníků a soudů," říká Šabatová. "Téměř u všech rodin mohli zvolit jiný postup než odebrání dětí."
Šabatová při své práci často naráží na to, že sociální pracovníci "házejí rodinám klacky pod nohy", jak říká.
"Pouze u třech případů bylo jasné, že měly být děti odebrány," říká Šabatová. "U ostatních ale sociální pracovníci rodinám nepomohli, někdy se dokonce snažili dát děti do dětského domova co nejdál od rodičů."
Podle Šabatové nemusí být na vině úmysl, ale fakt, že někteří sociální pracovníci neumí s rodinami v tíživé situaci pracovat. "Protože to neumí, brání se represí. To je pro ně nejjednodušší."
Vzali jim děti
O tom, že takovýto postup je běžný, svědčí již zmiňovaný případ Wallových. Evropský soud pro lidská práva v říjnu vydal přelomové rozhodnutí. Podle něj není chyba v rodině, nýbrž na straně sociálních pracovníků, kteří jim měli pomoci.
Podobný osud potkal i rodinu Škárkových. Těm odebrali děti jenom proto, že nezaplatili účet za elektřinu. Sociální pracovníci je odvezli do dětského domova vzdáleného více než sto kilometrů od rodičů.
Stejně jako u Wallových i tady rodiče měli své děti rádi, netýrali je, nebyly hladové, špinavé. I v tomto případě našel úřad Veřejného ochránce práv řadu pochybení a postup sociálních odborů kritizoval. Přesto dodnes rodiče nemají své děti zpátky.
Mají toho hodně
S počtem dětí do tří let, které byly odebrány rodičům, je Česká republika už léta na špici tabulek. Podle průzkumu z roku 2004 připadá v Česku na deset tisíc dětí 60 dětí v kojeneckých ústavech.
Česká republika tak suverénně předbíhá Rumunsko (33) či Bulharsko (50) a například ve Velké Británii je to pouze jedno dítě, v Norsku dvě, v Polsku devět.
"Je to tím, že se nedostatečně pracuje s rodinou," opakuje názor Anny Šabatové a Věry Bechyňové také Kristýna Kotalová, ředitelka odboru rodinné politiky a sociální práce na ministerstvu. "Pokud by se rodinám pomáhalo, nemusely by dvě třetiny dětí být odebrány."
Odpovědnost za současnou situaci ale odmítá. "Naše metodické vedení je dobré," říká. "Nechci omlouvat sociální pracovníky, ale myslím, že hlavní problém je v tom, že jich je málo."
Podle ministerstva práce a sociálních věcí připadá na jednoho sociálního pracovníka ročně 369 spisů. Ideálně by podle ministerstva měl mít na starosti třikrát méně případů.
"Letos se nám podařilo navýšit peníze, úředníků by mělo přibýt," říká Kotalová. "Budou mít víc času s rodinami pracovat."
Zrušme dětské domovy
Vedoucí katedry sociální práce na Filozofické fakultě UK Oldřich Matoušek je ke zvýšení počtu pracovníků skeptický.
"Je jedno, zda mají sto nebo tři sta případů. Ti lidé to tak dělají, protože jsou zvyklí, nemají důvod to dělat jinak, nebo to ani neumí," říká Matoušek. "Stačilo by, aby se naučili kvalifikovaně posoudit situaci rodiny a předali ji do péče organizací, které to umí a která by jim podávala zprávy."
Podle Matouška by v dětských domovech nemusela být více jak polovina dětí. Klíčem ke snížení počtu odebíraných dětí je podle něj větší podpora organizací, které poskytují neústavní péči.
"Těch je velmi málo. Stát by měl vypsat pořádný dotační titul a zajistit jim peníze ne na rok, ale na delší dobu," říká Matoušek. "Dětské domovy by se měly postupně rozpustit, jako to už udělaly některé ústavy sociální péče."
