Aktuálně.cz: Je Česká republika dobrým spojencem v NATO? Jak - konkrétně - bojujeme například s největší současnou hrozbou, Islámským státem?
Martin Stropnický: Jedna věc je velikost armády, druhá kvalita výcviku a věcí třetí moderní výzbroj. Musí to být v harmonii - a tady si nestojíme špatně.
Kontingent v Mali budeme rozšiřovat o skupinu prostějovské speciální jednotky. A po útocích v Paříži nemusí zůstat jen u toho. Jsme a zůstáváme v Afghánistánu a už zanedlouho musí začít debata, co bude po roce 2016. Z této země se v roce 2017 nedá odejít. To by byl malér.
A.cz: A dále?
Dohromady máme venku asi 400 vojáků. A další stovky se doma připravují, aby je mohly vystřídat. Málo se také ví, že od loňska má Česko Aliancí certifikované brigádní uskupení a to obdrželo při prověrce podtrženou jedničku. Plukovník Josef Kopecký velel nedávno obrovitému aliančnímu cvičení s pěti tisíci vojáky... a obstál se svým týmem doslova bezvadně.
Se stíhačkami vlastně už pravidelně střežíme vzdušný prostor nad Pobaltím či Islandem, kde jsme letos vystřídali Kanaďany, aby mohli bombardovat islamisty. A tak bych mohl pokračovat ještě dlouho... sto padesát mužů speciálních sil tvoří například nově samý hrot formujících se aliančních sil okamžité reakce. I tohle je pohled na českou armádu, jakkoliv nezastírám její nedostatky.
A.cz: Česko bylo proto - a také kvůli dodávkám zbraní bojujícím Kurdům - zařazeno do šedesátičlenné "Koalice ďáblů", jimž islamisté vyhrožují pomstou...
Nepodceňuji to. Ale umíte si představit, že bychom mezi těmi šedesáti státy nebyli? Skoro bych to považoval za hanbu.
A.cz: Významnou pomocí v boji proti Islámskému státu, kterou jste zatím nezmínil, je dodávka patnácti bitevních letounů L-159 iráckému letectvu. Britové teď ale trvají na tom, aby byly z bitevníků vyňaty jejich výstražné vysílače RWR, které varují pilota při zaměření protivníkovým radarem. Nerozumím tomu, de facto tím přece pomoc Iráku blokují.
Nechci Brity lacině kritizovat. Ale jejich postoj mě zaskočil. Je opravdu nutné takhle chránit jejich technologii, která už není z nejmladších a je už překonaná? S Brity proto jednáme a snažíme se jejich "embargo" odblokovat. Nebylo by to úplně vstřícné gesto vůči Iráku, který si od našich letounů v boji s islamisty dost slibuje.
A.cz: Nevadí Britům, že české letouny vyautovaly z exportu do Iráku jejich Hawky? Dělá to na mě dojem, že byznys je důležitější než společný boj proti islamistům.
Je to možné. Může za tím ovšem být i ustrašenost několika britských úředníků, kteří se bojí dát souhlas s exportem britského výstražného vysílače RWR.
Jak říkám, chceme a musíme o tom s Brity mluvit. Na našem bitevníku je italský radar či americké zbrojní systémy, přičemž tito spojenci nemají s exportem českého letadla do Iráku problém. Věřím, že se s Brity nakonec dohodneme a ten problém vyřešíme.
Konkrétně za tuhle naši pomoc je Irák Česku opravdu vděčný. Tlumočil mi to mimochodem i irácký velvyslanec. A dodal: "Při rekonstrukci Iráku si budeme pamatovat, že jste nám pomohli. Vaše firmy se na té rekonstrukci - například rafinerií - budou podílet."
A já dodávám, že správná pomoc ve správné chvíli vytváří mezi státy pevný a dlouhodobý vztah - jakkoliv to možná zní jako fráze.
Evropa žije v bublině
A.cz: Dva dny před teroristickými údery v Paříži se na jedné z českých televizních stanic uskutečnila pozoruhodná diskuse s jednoznačným vyústěním: žijeme v bezpečí. Čím je podle vás podmíněno tohle přesvědčení?
Říkat, že se nic neděje, je zcela mimo mísu. Ono to vlastně už poměrně dlouho není ideální. Nedávno jsem studoval poučný graf četnosti obětí teroristických útoků v Evropě za posledních třicet či pětatřicet let... a byl jsem z té statistiky dost překvapen.
A.cz: Co jste z ní vyčetl?
Že jsme možná už zapomněli na krveprolití Rudých brigád či Irské republikánské armády. To byla tenkrát téměř - s prominutím - lidská jatka. Pak přišly útoky v Madridu a Londýně, o nichž také už téměř nemluvíme. A teď? Teď je to riziko v Evropě sice jiné, avšak mnohem vážnější. Přičemž pomíjím periferní oblasti hraničící se starým kontinentem, které moc nevnímáme.
V Tunisu tak do povětří vyletí autobus s prezidentskou gardou a v Evropě se o tom takřka nepíše! Mrzí mě to, ale jako kdyby oběti v Paříži byly většími než ty v Tunisu anebo na Sinaji, kde v sestřeleném letadle zahynuly stovky ruských turistů.
A to už nemluvím o čtyřiceti mrtvých a dvou stovkách zraněných v Libanonu. I tohle jsou přece nevinné oběti teroristických útoků... Což ovšem Evropu už tak neznepokojuje. Prošumělo to. Na druhé straně se zapalují svíčky před všemi francouzskými ambasádami po celém kontinentu.
A.cz: Čím to?
Možná je dnes Evropa až příliš zahleděna sama do sebe. A z toho možná vyplývá i její neschopnost reagovat. Jde o zarážející - když použiji opět toho slova - neschopnost vidět události v kontextu.
Zprávy špionů bereme vážně
A.cz: Nahráváte mi na smeč. Exšéf české zahraniční rozvědky Karel Randák mi nedávno v rozhovoru řekl, že politici o bezpečnosti jen žvaní, sbírají s pomocí slibů politické body, avšak poté, co emoce voličů po akcích teroristů pominou, dál škrtají v obranných rozpočtech a ignorují varování zvláštních služeb jako přehnaná. Dokud nedojde k dalšímu masakru. Má, nebo nemá pravdu?
Pan Randák má obrovskou výhodu: ví toho o bezpečnostních otázkách hodně, ale už nemá žádnou odpovědnost. Daleko svobodněji se mu tedy pojmenovávají problémy.
Tím nepolemizuji s tím, zda má, či nemá pravdu. Jako bývalému ministru obrany se mi jednou budou rovněž nepoměrně snadněji analyzovat plusy či minusy našeho fungování, než když jsem v křesle ministra obrany, kdy v tom vězím až po uši.
Dnes tu máme obrovské množství různých expertů, kteří na sebe poutají pozornost médií tím, že šíří alarmující zprávy. Ať už jsou to ty poplašné o migrantech, či úrovni bezpečnosti té které země. Abych ale odpověděl na vaši otázku: žádný politik nemá rád špatné zprávy a zpravodajské služby nosí špatné zprávy. Politik se při jejich čtení zachmuří a většinou s nimi nepracuje.
Tohle snad platí v dobách relativního klidu. Ten tu ale teď nevládne. Politici by tudíž měli brát informace zpravodajců velmi vážně. A stejně tak by se měli starat o formování, vybavení a financování bezpečnostních složek... avšak to se, myslím, v Česku děje. Do armády či policie dnes finance jdou a jejich navyšování je přislíbeno i v příštích létech. Podstatné je, že tahle vláda bezpečnost nepodceňuje.
A.cz: Promiňte, ale pokud si dobře vzpomínám, tak konkrétně na vaše apely o kritickém podfinancování armády reagovala vláda až po ruské anexi Krymu a propuknutí války na východní Ukrajině. Tudíž tak trochu "s křížkem po funuse".
Jen připomínám, že pokles výdajů na obranu se zastavil už první rok vládnutí tohoto kabinetu. Dnes máme nárůst o čtyři miliardy, což je devět procent armádního rozpočtu. Zdá se vám to málo? Ale máte pravdu: asi musí vždy dojít k tragédii, aby establishment sáhl do měšce a vytáhl z něj peníze na úkor něčeho jiného.
Rozumím vaší skepsi, ale není - alespoň dnes - odůvodněná. Poptávka veřejnosti na zajištění bezpečnosti je v současnosti tak vysoká, že si jen málokterý politik může dovolit ji nezohlednit. Když už se ale máme bavit jen v této pragmatické rovině, tak tomu bude asi vždy: v dobách, kdy nic nehrozí, je armáda málem zbytečným luxusem. A každý chytrák se ptá - na co že ji vůbec vlastně máme? Vždyť jsme v NATO, které nás přece ochrání!
Aliance ovšem není nějaká "pojišťovna", která vám automaticky zajistí bezpečí za bagatelní poplatek. Koneckonců - článek tři Severoatlantické smlouvy jasně říká, že každá členská země se má postarat o svou obranu především sama a teprve pak jí bude Aliancí pomoženo.
Představa, že do své obrany nevložíme nic a pak nás spojenci budou prosit na kolenou, aby nás směli zachránit, je přes to, co jsem řekl, po českých hospodách docela rozšířená.
Konec summitů pro summity
A.cz: Budou tedy muset zahynout další stovky a tisíce lidí, než se evropští politici v hodnocení rizik Islámského státu a jím šířeného teroru vzpamatují a odhodlají se k efektivním krokům? Jen připomínám: razantně se v obranných rozpočtech škrtalo i po 11. září, také po teroristických úderech v Londýně či v Madridu...
Stejnou otázku, co vše se bude muset ještě stát, si občas kladu rovněž. A nemám z toho vůbec dobrý pocit.
Přesněji: občas si říkám, co všechno se ještě musí stát, aby se v Bruselu nepořádaly nejrůznější summity pro summity, kde se jen dílčím způsobem vymyslí nějaké řešení, které se podobá spíše šidítku. A to teď nechci lacině kopat do Unie, což dělá v poslední době kdekdo.
Ještě před dvěma měsíci byla "schengenská hranice" málem sprostým slovem a Maďaři byli za největší pacholky v Evropě... A dnes? Některé evropské země mluví o svých vnitřních hranicích, což je přesně to, co nechceme. Musíme naopak co nejlépe bránit vnější hranice Unie, aby mohla být ta vnitřní svobodná jako až dosud.
Nejlépe asi bude, když se nebudeme ptát, co všechno se bude muset stát, a začneme účinně pomáhat našim spojencům při zpevnění vnější hranice Unie. A jestli nám někdo bude říkat, že ten plot je ošklivý, tak ať si to klidně říká... je mi to jedno.
Pokračování rozhovoru s Martinem Stropnickým ČTĚTE ZDE.
