Praha - I když většina Čechů netráví moc času v divoké přírodě, jsou přesvědčeni, že má smysl ji chránit. Dokonce by uvítali rozšíření území divočiny i zvěře, která v ní žije - například rysů, divokých koní nebo medvědů. Vyplývá to z výzkumu vědců z Katedry environmentálních studií brněnské Masarykovy univerzity. Na vztah k divoké přírodě se zeptali více než dvou tisíc Čechů a získali tak první podrobná data tohoto typu.
Do tuzemské divočiny zavítá více než jednou ročně každý čtvrtý Čech, téměř polovina dotazovaných do ní nechodí vůbec. Do panenské přírody je lákají hlavně scenérie a výhled na krajinu, ale i touha zahlédnout vzácné zvíře. “Byť není zvykem jezdit do divočiny, její obraz mají lidé spojený s velmi silnými atraktivními zážitky nebo vjemy, které je přitahují. Důležitou roli hraje i touha po odpočinku a regeneraci. Takže výzkum ukazuje, že mají Češi do budoucna potenciál naučit se do divoké přírody chodit a trávit tam víc času,” shrnuje sociální psycholog Jan Krajhanzl, vedoucí výzkumného týmu.
Divokou přírodou se myslí takové oblasti, které se nerušeně vyvíjí bez zásahů člověka (tedy bez staveb nebo lesnických či hospodářských zákroků), ale vstoupit do nich lidé mohou. Podle odhadů Hnutí Duha zaujímá pouhou třetinu procenta území naší země. “Jedná se například o první zóny národních parků, území bezlesí ve vyšších polohách v Krkonoších, přírodní rezervace většího stupně, jako je třeba Boubínský nebo Žofínský prales či soutok Dyje a partie Beskyd,” upřesňuje Jan Skalík, spoluautor průzkumu.
Více než sedmdesát procent Čechů si myslí, že je českou divočinu potřeba chránit, necelých devět procent je opačného názoru. Většina dotazovaných se také shoduje na tom, že má na takových územích platit zákaz rozdělávání ohně nebo volného pobíhání psů, úplné uzavření lidem si ale nepřejí.
“Výrazná část veřejnosti podporuje výskyt divokých zvířat v Česku,” uvedl další z autorů výzkumu, Tomáš Chabada. Nejvíce péče si podle tří čtvrtin dotázaných zaslouží rysi, následují divocí koně, zubři, vlci, lišky, medvědi a bobři. Ve všech případech se k ochraně přiklání nadpoloviční většina lidí.
Největší zodpovědnost za ochranu české divočiny by mělo mít podle drtivé většiny respondentů ministerstvo životního prostředí, následují národní parky, česká vláda či ekologická sdružení, jednotlivci a jejich rodiny jsou až na posledním místě. K ochraně divočiny jsou proto spíš pasivní, přestože více než polovina lidí se nechala slyšet, že je v budoucnosti ochotná přispívat k ochraně například nákupem zboží, které je k přírodě šetrné.
