Byli u vzniku Československa a pak ho i osvobozovali. Neznámé činy volyňských Čechů

Obrazem: Volyňští Češi v roli otců zakladatelů, ale i osvoboditelů Československa
Starodružiníci (legionáři) z řad volyňských Čechů, na fotografii muži zejména z rodiny Klichů. Rok 1914.
Zdravotní sestry z tankové brigády Miroslava Smulská-Pavelcová z Horodanky a Antonie Bílková ze Zdolbunova na Volyni.
Setkání válečných veteránů - volyňských Čechů. Milkuláš Končický (sedící) s Karlem Šerákem (vlevo) či Václavem Kuchynkou (uprostřed) a Bedřichem Opočenským (zprava).
Josef a Karel Šerákovi z Boratína v roce 1945 a 2015. Karel se v době osvobození proslavil jízdou v tanku 603 až na Pražský hrad.
Foto: Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel
Jan Gazdík Jan Gazdík
4. 8. 2021 19:48
"Je až neuvěřitelné, jaké obtíže volyňští Češi zvládli, co vše vybudovali a že je nezlomil německý nacismus, ukrajinský nacionalismus ani komunismus. Ze všech hrozných ran se vždy vykřesali. Nikdy se nevzdávali a drželi při sobě," říká v rozhovoru s Aktuálně.cz historička Dagmar Martinková. I o tom je její nová kniha Na pozvání cara. V Česku dnes žije minimálně 300 tisíc potomků volyňských Čechů.

Vyšla vám dost pozoruhodná kniha o volyňských Češích "Na pozvání cara", ve které mapujete tragickou cestu tisíců krajanů do carského Ruska a pak zase zpět do Československa. Věnujete se navíc - jako jeden z mála historiků - i individuálním osudům těchto Čechů a jakou roli sehráli při osvobozování Československa i v jeho dalším vývoji. Proč jste se do tak rozsáhlého projektu pouštěla? 

Sama jsem potomkem volyňských Čechů v druhé generaci. A nejenom proto považuji za důležité, aby se lidé podrobněji seznámili s dobrodružnými, velmi neobvyklými, ale také tragickými osudy těchto našich předků. Je až neuvěřitelné, jaké obtíže zvládli, co vše vybudovali a že je nezlomil německý nacismus, ukrajinský nacionalismus a pak ani komunismus. Ze všech hrozných ran se vždy vykřesali, třebaže museli leckdy začínat od nuly. Nikdy se nevzdávali.

Svědectví i výpovědi volyňských Čechů, ale i fakta z archivů a nejrůznějších odborných prací jsem shromažďovala deset let.

Téma volyňských Čechů bylo mimochodem po celá desetiletí tabu. I proto je tedy dnes lidem nepříliš známé?

Neplatí už, že by Češi o těchto krajanech vůbec nic nevěděli. V dramatické historii volyňských Čechů je ale stále dost veřejnosti neznámých míst.

Při čtení knihy "Na pozvání cara" chvílemi až mrazí z toho, co všechno tito lidé dokázali. Jak si vysvětlujete - vašimi slovy -, že se "nikdy nevzdávali", že to zkrátka nezabalili, nerezignovali?

Volyňští Češi, ale i ti, kteří se ve stejné době stěhovali kolem roku 1850 do USA, byli v tom dobrém slova smyslu dobrodruzi, ale také velmi ctižádostiví lidé něco sobě i ostatním dokázat.

Kdo je Dagmar Martinková

Dagmar Martinková
  • Potomek volyňských Čechů v druhé generaci. Vystudovala historii, je autorkou mnoha odborných článků, několika publikací a výstav.
  • Přes deset let aktivně pracuje ve Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel a šestým rokem je celorepublikovou předsedkyní tohoto spolku. Jeho cílem mj. je, aby se na historii a osudy volyňských Čechů, ale i jejich zásluhy o vznik Československa a pak také osvobození od nacistické okupace nezapomínalo. "Na dějinách volyňských Čechů lze působivě učit, jak to vypadá, když je někdo vlastenec," říká historička.
  • Sama Martinková dokumentuje, uchovává a prezentuje historii a duchovní dědictví volyňských Čechů nejen v řadách jejich potomků, ale také v české veřejnosti. Její poslední prací je ojedinělá kniha z historie volyňských Čechů "Na pozvání cara", k níž sbírala podklady deset let.

Upřímně řečeno, každý se totiž asi jen tak nerozhodne odejít i s rodinou někam do neznámé země. Tihle naši předci měli obrovskou odvahu a silnou vůli. Navíc byli pracovití. Jen tak mohli vydržet všechny obtíže a uspět. A oni v carském Rusku či impériu uspěli. Jejich vesnice byly ve srovnání s až středověkým okolím zcela jiným až pohádkovým světem. Zakládali chmelnice (Češi tehdy vyprodukovali přes 60 % chmele celého Ruska - pozn. red.), pivovary, mlýny, cementárny, porcelánky, zámečnické či jiné řemeslné provozy, velmi úspěšní byli v zemědělství… a časem tudíž i bohatli. Ti nejúspěšnější vlastnili dokonce doly na kaolín a obrovské ovocné sady.

Když například čeští cestovatelé, učitelé anebo i legionáři přišli do české vesnice na Volyni - aniž by věděli, že zavítali ke krajanům -, ihned jim naskočilo srovnání: jako kdyby se prý najednou ocitli v Čechách. Cesty, upravené zahrádky, úrodné ovocné sady, čisté domy. Jak říkám: byl to jiný svět - zcela odlišný od okolních vesnic.

Jenomže první světová válka vše, co volyňští Češi vybudovali, zničila. Nemluvě už o tom, že část Volyně se ocitla v Sovětském svazu, takže jim komunistický režim vyvlastnil i to, co zbylo. Znovu svá hospodářství, statky a podniky mohli postavit jen mimořádně silní a motivovaní lidé. A podařilo se jim to i proto, že drželi při sobě, vzájemně si pomáhali. Sousedé, ale i české vesnice, vytvořili mezi sebou silné české společenství, které jim pomáhalo přečkat i ty největší strázně, nejhorší období: válku, zemědělskou kolektivizaci bolševiků, ale i ukrajinský nacionalismus.

Která událost se vás při sbírání podkladů k vaší knize dotkla nejvíce? Anebo snad i překvapila?

Vlastně to bylo každé setkání s pamětníkem, který mně svěřil svůj příběh. Zejména z období druhé světové války. Někdy jsem byla až na rozpacích, zda pokračovat v otázkách. Ve vzpomínkách se totiž znovu ocitli v často až příšerných situacích, jimiž si prošli. Mnohdy při vyprávění i plakali. Snad jsem tedy do jejich života nevstoupila necitlivě, až příliš hluboko.

Všechna tato setkání mě vždy zasáhla, zvláště když se při nich objevila vzpomínka na moji babičku Libuši Novákovou-Maňhalovou (spojařka 2. dělostřeleckého pluku 1. brigády čs. armádního sboru v SSSR - pozn. red.). O svých válečných zážitcích mluvila jen málokdy, téměř vůbec. Až později jsem pochopila, že podobné věci se dětem nevypráví. Přesto si už nikdy neodpustím, že jsem se babičky už jako dospělejší ptala málo, že jsem víc nenaléhala.

Z dnešního pohledu je možná až ohromující, že do československé brigády v SSSR narukovaly v roce 1944 dobrovolně celé rodiny volyňských Čechů, ženy nevyjímaje. Vlast svých předků tito nikdy neviděli, a přesto nasazovali životy v boji za její osvobození.

Čím si pak tito lidé v bojích prošli bylo - velmi mírně řečeno - hodně drsné, brutální. A týká se to i období řádění banderovců. Vztah volyňských Čechů k vlasti svých předků je pro dnešní mladou generaci možná až nepochopitelný.

Historik Miroslav Brož obdivuje ve svých pracích o československé jednotce v SSSR zejména odvahu volyňských žen.

Tak třeba Olga Pěničková-Krejčíková se do československé jednotky přihlásila dobrovolně v pouhých šestnácti letech. U odvodové komise si ovšem přidala dva roky, aby ji přijali. Jejího tatínka přitom bolševici poslali do gulagu. Tohle mladinké děvče vyrůstalo v prostředí jen těžko představitelné bolševické perzekuce, a přesto - anebo snad právě proto - se zapojilo do boje proti nacismu. A když byl v polních lazaretech nedostatek krve, tak ji jako zdravotnice dávala, stejně jako její kolegyně, ze své žíly přímo na operačním sále do žil zraněného vojáka. Jednou při tom dokonce omdlela, protože jí vzali až moc krve. 

Volyňské Češky tahaly jako zdravotní sestry z bojových linií zraněné vojáky, a ještě přitom navíc sloužily jako zásobárna krve při operacích? Z toho až mrazí.

Jak říkám: mnohé z toho, jak naši předci jednali - a někteří tu jsou stále s námi - a jaké k tomu měli motivy, je obdivuhodné a pro nás už jen těžko pochopitelné. Vysvětlení snad nabízí i kniha Na pozvání cara.

S jakými předsudky vůči volyňským Čechům jste se při shromažďování podkladů ke knize setkávala - a možná i vy osobně - nejčastěji?

Je jich samozřejmě víc. Zmíním alespoň ten nejčastější. Hodně lidí se stále domnívá, že volyňští Češi, kteří po válce přišli ze Sovětského svazu s Rudou armádou, byli přesvědčenými komunisty a možná až fanatickými bolševiky. Opak je pravdou. Právě oni věděli nejlépe, co je to sovětský komunismus, jak se chová k lidem, a zvláště k těm, kteří jsou vůči němu v opozici a kritizují ho.

Volyňským Čechům nemusel nikdo vysvětlovat, co znamená komunistická kolektivizace zemědělství, co jsou gulagy a vysídlování na Sibiř. Při návratu do staré vlasti je proto v železničních transportech obcházeli političtí komisaři, kteří je varovali, aby v Československu o svých zkušenostech se sovětským režimem vůbec nemluvili.

A mluvili?

Samozřejmě že mluvili. Jenomže jim to stejně skoro nikdo nevěřil. Po válce totiž zavládla na většině území Československa euforie z osvobození (západní a jižní část Čech osvobodila americká armáda - pozn. red.), a tedy i obrovská víra v Rudou armádu a Sovětský svaz. Pro mnohé lidi bylo proto nemyslitelné, že v Sovětském svazu by se mohlo odehrávat něco špatného. Osobní zkušenost z bolševických perzekucí, kolektivizace, vysídlování na Sibiř a pracovních lágrů měl jen málokdo. Zato ji měli volyňští Češi - a většinou víc než tragickou. I proto usilovali o návrat do Československa. Utíkali před sovětským režimem.

A koneckonců i proto byli volyňští Češi - s jejich drsnou zkušeností se sovětským bolševismem - od počátku ministerstvem vnitra sledováni (v čele vnitra stál komunistický fanatik Václav Nosek - pozn. red.). Volyňští Češi, kteří přišli ze sovětského komunistického ráje, tak paradoxně figurovali na seznamech vnitra jako potenciální protivníci vzmáhajícího se komunistického režimu v Československu. Proto v místech, kde se Volyňští usídlovali, vznikali nové stanice Sboru národní bezpečnosti.

Kolik Čechů vlastně v polovině devatenáctého století do carského Ruska za lepším živobytím odešlo?

Kolem patnácti tisíc.

A kolik se jich po druhé světové válce vrátilo do Československa?

Opět hrubým odhadem: asi čtyřicet tisíc. Nejprve vojáci Svobodova armádního sboru a do dvou let i jejich rodiny.

Kolik dnes v Česku žije potomků volyňských Čechů?

Podle demografických propočtů asi tak tři sta tisíc. A to se držím dost při zemi.

Ve své knize se dotýkáte i několika citlivých témat. Například již zmíněného hnutí banderovců, které je na Ukrajině, ale i v Česku vnímáno značně rozporuplně. Jak tedy doléhalo hnutí Stepana Bandery na volyňské Čechy?

Ukrajinští nacionalisté anebo také banderovci se na volyňských Češích hodně podepsali… anebo také provinili. Zejména na vesnicích. Volyňští Češi vzpomínají, že za války jim ve dne vládli a terorizovali je hitlerovci a v noci je pak vystřídali banderovci. Svůj osvobozenecký boj vedli mimořádně nevybíravě. Kdo jim neposkytl potraviny, oblečení, koně, dobytek a někdy i pracovní síly do jejich táborů, tak si podepsal rozsudek smrti. Volyňáci se dokonce organizovali v domobranu, aby nájezdy banderovců již po skončení války přežili.

A když třeba muži narukovali do československého armádního sboru v SSSR, byly jejich ženy s dětmi vydány banderovcům napospas. I takhle, bohužel, vypadal leckdy boj za nezávislou Ukrajinu. Pro Čechy to přitom nebyli neznámí lidé - často se jednalo o Ukrajince ze sousedních vesnic. Neobstojí tedy námitka, že se za války jednalo o sovětské partyzány.

Shrnuto: volyňští Češi vidí osobnost mnohdy mytizovaného a heroizovaného Stepana Bandery o dost jinak, než jak je dnes leckdy představován.

Jakou roli tito volyňští Češi a jejich potomci hráli v historii Československa a snad i Česka? Připomínám i jejich příchod do staré vlasti po pádu komunismu.

Významnou roli měli pro ještě neexistující Československo v letech první světové války. Když se totiž v Rusku formovala Česká družina a pak i Československé legie, tak volyňští Češi do těchto jednotek nejenom vstupovali (zpočátku tvořili jednu třetinu těchto dobrovolníků - pozn. red.), ale navíc je i významně finančně podporovali. Volyňští Češi totiž svou pracovitostí a podnikatelským talentem vytvořili velmi stabilní a prosperující ekonomicko-hospodářskou základnu. Mohli si tedy dovolit nemalými penězi podporovat vznik legií, lazarety pro raněné legionáře a o dvacet let později i vznik československého armádního sboru v Sovětském svazu. Ať již šlo o proviant, oblečení anebo i výzbroj.

Nelze přitom nezmínit roli významných českých lékařů, právníků, podnikatelů či novinářů žijících v carském Rusku, kteří se spontánně postavili do čela československého odboje proti Rakousko-Uhersku, aby objasňovali ideu samostatného Československa. V carském Rusku ji totiž zpočátku chápal jen málokdo. Jedna z těchto významných osobností - lékař Václav Girsa - pak zastupovala po první světové válce československou vládu při přesunu legionářských transportů do vlasti. Girsa se tak stal dokonce pravou rukou ministra zahraničí Edvarda Beneše.

Dá se tedy říct, že volyňští Češi napomohli významně vzniku Československa a pak i při jeho osvobození od nacismu?

Ale tak to přesně je. Není navíc příliš známo, že ještě před vypuknutím druhé světové války pomáhali československým vojákům, kteří utíkali před Hitlerem do Sovětského svazu. Volyňští Češi byli také mezi prvními, kteří se v Buzuluku hlásili do vznikající československé jednotky v Sovětském svazu.

Jindřich Marek z Vojenského historického ústavu uvádí, že s příchodem Rudé armády do osvobozené Volyně vstupovaly do vznikajícího armádního sboru denně stovky volyňských Čechů, čímž doslova šokovali velení rodícího se sboru. Hlásilo se jich dvanáct tisíc, odvedeno jich bylo nakonec deset a půl tisíce. Každý čtvrtý volyňský Čech vstoupil do armády, aby se zapojil do bojů proti nacismu a osvobození vlasti svých předků. I tentokrát mezi sebou vybrali statisíce rublů, za něž pak byly vyrobeny tanky pro československou jednotku v Sovětském svazu.

A ekonomická síla volyňských Čechů se opět znovu projevila při zásobování vojáků potravinami. Volyňáci je tak po dlouhou dobu živili. Spoléhat se na ruskou kuchyň a sovětskou armádu se v bojových podmínkách podle pamětníků nedalo.

Jak byste dnešní mladé generaci charakterizovala volyňské Čechy?

Jako jejich potomek nejsem úplně nestranná. Podle mě šlo o mimořádně silné a houževnaté lidi, kteří se v hodně odlišném kulturním prostředí pouštěli odvážně do nových věcí či podnikání.

A mluvíme-li o těch, kteří přišli do Československa po druhé světové válce, tak bylo mezi nimi velké procento těch, kteří v nové vlasti vystudovali střední a vysoké školy. A opět byli úspěšní. Stejně jako ti, kteří přišli - především kvůli havárii černobylské jaderné elektrárny - nedlouho po pádu komunismu. Anebo i ti, co z Ukrajiny přesídlili před šesti lety. Jako kdyby v sobě měli po předcích jakýsi zvláštní gen pracovitosti, cílevědomosti a houževnatosti.

VIDEO: Stalin byl tyran i doma, říká autorka knihy Růže od Stalina

Stalin posílal své dceři růže, ale byl to spíš takový jedovatý dárek. Ona na něj vzpomínala jako na tatíčka, ale na druhou stranu ji od dvanácti let tyranizoval, říká spisovatelka Monika Zgustová. | Video: Daniela Drtinová
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 3 hodinami

Volejbalisté Itálie po 16 letech vyhráli mistrovství Evropy

V Katovicích italští volejbalisté udolali Slovince v pětisetové bitvě a celkově slaví sedmé zlato. Mladý italský celek na šampionátu neprohrál jediný zápas, suverénně prošel i ostravskou základní skupinou, v níž přehrál i českou reprezentaci (3:1) a také své dnešní soupeře. Tehdy 3:0, dnes 3:2. Dva týdny po ženské reprezentaci slaví Itálie zlatý volejbalový double.

Slovinci hráli již třetí finále za poslední čtyři Eura, ale opět se museli spokojit jen se stříbrem. Nad Italy vedli 1:0 a 2:1 na sety, ale rozhodující zkrácenou sadu ztratili 11:15. Jejich cesta za druhým místem přitom začala nečekanou porážkou v Ostravar Aréně s Čechy. Ti obsadili na turnaji osmou příčku.

Finálovou bitvu začali lépe Slovinci, dařil se jim servis i příjem, a byť Italové sedmibodovou ztrátu stáhli na minimum, víc už nedokázali. Karta se však záhy obrátila, mladý italský výběr se dostal do tempa a naboural sebevědomí soupeře. Koncovku třetí sady si vzal do své režie slovinský univerzál Tončen Štern, servisem ji rozhodl a přiblížil slovinský celek k vytouženému titulu. Dařilo se i jeho spoluhráčům blokařům, kteří často nacházeli mezery v italské obraně.

Kouč Ferdinando de Giorgi měl nicméně po další změně stran šťastnou ruku a střídáním univerzála Romana za Pinaliho zastavil nápor slovinských volejbalistů. Ti ještě začali rozhodující dějství tříbodovou šňůrou, ale druhá polovina tie-breaku patřila Italům pod vedením teprve devatenáctiletého smečaře Michieletta a nahrávače Giannelliho.

Bronzové medaile získali volejbalisté Polska. Úřadující dvojnásobní mistři světa si po semifinálové porážce se Slovinskem spravili chuť a před domácím publikem v Katovicích porazili šampiona z roku 2019 Srbsko 3:0.

Zdroj: ČTK
před 3 hodinami

PSG zažilo proti Lyonu obrat. V nastavení rozhodl Icardi

Fotbalisté Paris St. Germain otočili utkání 6. kola francouzské ligy s Lyonem a po vítězství 2:1 zůstali v nejvyšší soutěži nadále stoprocentní. O třech bodech pro domácí rozhodl ve druhé minutě nastaveného času Mauro Icardi. Lionel Messi hrál od začátku duelu, ale v 76. minutě střídal.

Tým z hlavního města tak drží v čele soutěže pětibodový náskok před druhým Marseille, které porazilo 2:0 Rennes.

Zdroj: ČTK
před 5 hodinami

Poslední debatu kandidátů na kancléře SRN provázely spory o sociální témata

Spory o sociální témata, ochranu klimatu a také budoucí německou vládu provázely třetí televizní debatu kancléřských kandidátů konzervativní unie CDU/CSU Armina Lascheta, sociální demokracie SPD Olafa Scholze a Zelených Annaleny Baerbockové. Dnešní společné vystoupení trojice kandidátů bylo před nadcházejícími parlamentními volbami poslední. Vybírat nové složení Spolkového sněmu budou Němci za týden, tedy v neděli 26. září.

Další zprávy