Praha - Komunisté už už nasazovali Bohumíru Lomskému oprátku kolem krku, a přesto se později stal jejich ministrem. Obdivoval sovětské válečné umění, to mu ale nebránilo, aby při okupaci Československa v roce 1968 vynadal sovětskému důstojníkovi, protože velel vojákům, kteří Lomského kolegům-poslancům bránili ve vstupu do Federálního shromáždění. A pomohlo to.
Ještě dlouho před okupací vytrvale odmítal naléhání sovětských maršálů k rozmístění sovětské armády v Československu, zároveň ale podepsal rozkaz k výstavbě tří skladů pro sovětské jaderné hlavice. Od narození Bohumíra Lomského (ministra národní obrany v letech 1956 až 1968) uplyne 22. dubna přesně 100 let.
V dějinách této republiky se najde jen málo tak rozporuplných osobností.
Talentovaný vojevůdce, ale...
Z historiků dnes už nikdo nepopírá, že Lomský byl jedním z nejtalentovanějších vojevůdců své doby, jenž významně přispěl k osvobození Československa od nacismu. Zároveň ale shodně dodávají: velmi výjimečný, avšak velmi kontroverzní.
"Ať byl jakýkoliv, tak mu stovky, a možná tisíce lidí vděčily za to, že přežily válku. Nehazardoval totiž zbytečně - tak jako mnozí velitelé v té době - s životy vojáků. Vděčni by vlastně Lomskému měli dnes být i potomci přeživších," říká historik Miroslav Brož z Československé obce legionářské.
Všechny bitvy, jimiž Čechoslováci na východní frontě prošli, jsou spjaty s Lomského jménem. Byl "věčným náčelníkem štábu": nejprve praporu, pak brigády a nakonec i armádního sboru. Byl to však právě on, kdo operace připravoval a pak jim ve skutečnosti i velel.
Už té první - bitvě u Sokolova. A pak mnoha dalším: při osvobození hlavního města Ukrajiny Kyjeva, v Korsuň-Ševčenkovské operaci, v bojích o Bílou Cerekev, Fastov, Dukelský průsmyk... anebo v ostravské operaci. "A oba velitelé 1. čs. armádního sboru v SSSR Ludvík Svoboda a po něm i Karel Klapálek vždy respektovali jeho názor," vzpomíná ve svých pamětech Lomského spolubojovník generál Miroslav Šmoldas.
Například kvůli obrovským obětem mnohdy kritizovaná dukelská operace by podle historika Brože byla pro Čechoslováky mnohem krvavější, nebýt Bohumíra Lomského.
S NKVD v zádech
Lomský zřejmě jen tušil, že o něm celou tu dobu sovětská tajná policie NKVD shromažďuje informace: "... jako prvorepublikový důstojník je loajální k prezidentu Benešovi a štve proti Sovětskému svazu". Přesto byl už krátce po porážce nacismu vyslán do Vorošilovovy akademie v Moskvě, aby si jako frontový velitel doplnil teoretickým studiem praktické zkušenosti.
Problém byl ale v tom, že svou studijní pílí a schopností nalézat i v kritických situacích nápaditá řešení zaháněl do úzkých i zkušené profesory. Prestižní generálskou školu v Moskvě zakončil nedlouho před komunistickým převratem v Československu jako jeden z nejlepších studentů.
Armádní kontrarozvědka založila přesto na Lomského podle Prokopa Tomka z Vojenského historického ústavu operativní svazek, v němž je označován jako "sabotér výstavby armády podle sovětského vzoru a zrádce". V době procesu s protistátním spikleneckým centrem v čele s generálním tajemníkem KSČ Rudolfem Slánským přibyl poté do svazku další cejch - rejcinovec (Bedřich Reicin, šéf obranného zpravodajství, byl spolu se Slánským a dalšími komunistickými pohlaváry popraven - pozn. red.).
"Kontrarozvědka odposlouchávala Lomskému telefon a četla mu i poštu," dodává Prokop Tomek. Nikdo z historiků nenalezl dosud odpověď na otázku, proč na popravišti neskončil i Bohumír Lomský. Dost možná ho zachránila smrt sovětského diktátora Stalina (5. 3. 1953), po němž skonal vzápětí i ten československý - Gottwald.
V ten rok se totiž Lomského karta obrací a stává se náměstkem ministra obrany Alexeje Čepičky, jehož po jeho odvolání v roce 1956 vystřídal. Zároveň tím ale odstartoval svůj podíl na tvorbě koncepce totální jaderné války.
"Samozřejmě že si ji nevymyslel, ale byl u toho. Studium významné vojenské osobnosti, jakou byl Bohumír Lomský, jenž jako ministr obrany musel balancovat na hraně jaderné katastrofy, nám může napovědět, co vše se kolem vzniku těchto zničujících plánů dělo," domnívá se historik Tomek.
Popření Masarykových ideálů?
Při hodnocení Bohumíra Lomského (historik Brož jej považuje za jednoho z nejschopnějších vojáků své doby - pozn. red.) bychom měli podle jiného vojenského historika, Eduarda Stehlíka, brát v úvahu, že generál si prošel peklem východní fronty a obstál.
Nezlomily ho ani pokusy o jeho diskreditaci, aby skončil na popravišti. "Nezlomily, avšak změnily. Jako ministr obrany sloužil režimu, který už neměl pranic společného s tím, za který nasazoval v bojích s nacismem život. Důstojník, který pro Masarykovu republiku dýchal, se změnil v komunistického generála. I když do komunistické strany vstoupil - na rozdíl od většiny - až dlouho po válce," přiznává Stehlík.
Není také příliš známo, že Lomský měl trvalé spory s tehdejším prezidentem Antonínem Novotným. Kvůli "semínkovému" generálovi Janu Šejnovi, jenž pod hrozbou zatčení kvůli šmelině s jetelovým semenem utekl na Západ.
"Lomský nemohl politruka Šejnu vystát. Měl ho za obyčejného tlachala. Co ale mohl dělat, když byl Šejna prezidentovým chráněncem?" ptá se Miroslav Brož. Ještě ostřejší konflikty s prezidentem měl Lomský kvůli Richardu Tesaříkovi, válečnému hrdinovi, jehož vyhodili z armády. Nepomohly mu ani přímluvy ministra obrany.
Když byl nicméně Novotný počátkem roku 1968 zbaven všech funkcí, další vhodnou osobou na odstřel "ze starých časů" byl shledán Lomský. Tak trochu si to ale spískal sám: neuvědomil si, že dlouho plánovaná a také uskutečněná mobilizace dvou divizí může být chápána jako zastrašování reformních změn pražského jara.
Lomský zůstal vojákem, jemuž byla politika nejenom na hony vzdálená, ale i nesrozumitelná. Z armády byl definitivně propuštěn s hodnocením: "Po srpnu 1968 aktivně vystupoval na veřejnosti proti vstupu spojeneckých vojsk do Československa. Tento fakt u bývalého ministra národní obrany, kterému především měla být jasná otázka pevného spojeneckého svazku v rámci Varšavské smlouvy a její úlohy, se jeví jako zvlášť závažný."
Lomský si našel práci v Institutu manipulačních, dopravních, obalových a skladovacích systémů, kde se postupně vypracoval na předního odborníka. Víc si režim k Bohumíru Lomskému nedovolil. Historici to přisuzují prezidentu Ludvíku Svobodovi, který držel nad "svým náčelníkem štábu" stále ochrannou ruku.
"Po vyhazovu z armády se z něj najednou opět stal skvělý vypravěč a velmi přátelský člověk," popisuje poslední výraznou změnu Bohumíra Lomského historik Brož, jenž se s generálem dobře znal. Lomský zemřel předčasně na vážnou chorobu 18. června 1982.
