Praha – Bedřich Opočenský, poslední český druhoválečný velitel tanku, který v sobotu ráno zemřel, patřil podle experta na druhou světovou válku Martina Vaňourka k vojákům, kteří toho pro osvobození Československa mnoho vykonali, o to méně však o svém hrdinství hovořili.
"Češi ho vlastně 'objevili' až v posledních letech. Vlast na něj a třeba i na jeho kamaráda Karla Šeráka (rovněž velitele tanku z východní fronty, který zemřel letos v červenci) na celá desetiletí doslova zapomněla. Nebyl tedy povyšován a nedostával – na rozdíl od mnoha jiných – řády," srovnává s hořkostí historik Vaňourek.
Dnešní generace si už podle něj nedokáže ani v nejmenším představit, jakým peklem procházeli českoslovenští tankisté v bojích o Dukelský průsmyk či Ostravu. "A znovu jsem si to uvědomil při natáčení dokumentu ČT 'Dukla - krev a mýtus'. Jeho autoři tehdy k jednomu stolu posadili naše tankisty s jejich tehdejšími německými protějšky," vzpomíná historik.
"Tohle už bylo na Bedřicha Opočenského moc. Vrátily se mu najednou vzpomínky na krveprolití a strázně, takže jsem ho musel dlouho uklidňovat, aby své rozhořčení nedal německým veteránům najevo. Chovali se sice nyní jako dobromyslní tatíci, avšak tehdy prý vypichovali zajatým Čechoslovákům oči a vyřezávali jim hvězdy na čela, když dobyli jejich pozice," dodává.
Nebyl v Komsomolu, neměl tedy nárok na vyznamenání
Když se tedy Vaňourek veterána Opočenského zeptal, jaký měli Čechoslováci u Dukly či Ostravy s nacisty kontakt, odpověděl mu rezolutně: "Jen tankovými pásy a kulomety!"
Pro sbírku Paměť národa později na boje v Polsku vzpomínal: "Jeli jsme, letěli jsme, pálili jsme. Snad řidič uhnul jen o centimetr z těch kolejí, co byly vyjeté. Řach – dostali jsme to z pravé strany do pásu. Utrhlo to dvě pojezdová kola, prorazilo dno tanku a zranilo to Sašu (Alexandra Vízka)."
Nedaleko Zábřehu u Benešova zničil pak Opočenského tank dvě obrněná vozidla wehrmachtu, čímž zachránil obklíčené rudoarmějce. Ti mu potom až dojemně děkovali za to, že je dostal z beznadějné situace. Přijel i vojenský korespondent Rudé armády, aby o hrdinství Opočenského tankové osádky napsal reportáž s doporučením na vysoké válečné vyznamenání. Nakonec se velitele tanku zeptal, zda je alespoň členem Komsomolu. "Ne," odpověděl překvapený Opočenský. "Tak to tvého z vyznamenání asi nic nebude," přiznal korespondent. A nebylo. Tankista uznání dočkal až po pádu komunistického režimu.
Co bude, až zemře poslední válečný hrdina?
"Uvědomoval si, že nemá smysl v sobě tu strašnou nenávist či hořkost živit i desetiletí po válce. Takže v natáčení dokumentu pokračoval. Jak se mi ale přiznal, tak to zvládl jen s vypětím všech sil. Válečné hrůzy ho zkrátka i po tak dlouhé době znovu pohltily. Zřejmě i proto po válce ihned demobilizoval a věnoval se v Sedleci u Litoměřic farmaření. Vyřídil si s nacisty účty a tím to pro něj skončilo. A možná se tak vlastně vyhnul perzekucím, jimiž byli mnozí veteráni v padesátých letech vystaveni," přemítá Vaňourek.
Jenomže zapomínání na osobnosti a hrdiny, kteří kvůli osvobození vlasti cedili svou krev, podle Martina Vaňourka pokračuje: "Vždy když někdo z nich zemře, tak se najednou objevují oslavné články, při nichž se dojímáme a žasneme, jak skvělí lidé to byli a o co všechno s jejich odchodem přicházíme. Co ovšem nastane, až nám zemře poslední takový hrdina? Koho pak budeme vydávat jako náš vzor statečnosti, odhodlání a morálky?" ptá se historik.
Plukovník Bedřich Opočenský byl statečným mužem, který svou odvahou významně přispěl k osvobození Ostravy. Upřímnou soustrast jeho rodině.
— Bohuslav Sobotka (@SlavekSobotka) October 29, 2016
"Vždyť ani nyní právem oslavovaný Jiří Brady nebyl z Čechů jediný, kdo přežil Osvětim. Co ale víme o těch ostatních? Nic. Své hrdiny objevujeme – pokud vůbec – až když je pozdě. A to je případ i Jiřího Bradyho, při vší obrovské úctě k němu," uzavírá.
