Praha - Jen málokdy se stane, aby soudce mohl vynést rozsudek vinen i nevinen a každý z nich by si mohl obstojně obhájit.
Obálková kauza Věcí veřejných, v níž faktický lídr nejmenší koaliční strany Vít Bárta hraje o vlastní politickou budoucnost, je přesně ten případ.
Ani soudní proces, na jehož konci dnes bude rozsudek, nepřinesl jednoznačný důkaz, který by potvrdil jednu, či druhou verzi. Tedy buď tu, že peníze, které loni od Bárty převzali jeho tehdejší straničtí kolegové Kristýna Kočí a Jaroslav Škárka, byly úplatkem za jejich loajalitu (verze Kočí, Škárky a obžaloby).
Nebo tu, že šlo o přátelskou půjčku, již Kočí se Škárkou otočili v úplatek, aby se zbavili Bárty (verze Víta Bárty).
Kolaps korunních svědků
Pokud soud rozhodne, že Bárta je nevinen, může se směle opřít o hlavní slabinu obžaloby. A tou je důvěryhodnost Kočí a Škárky.
Na nich obžaloba stojí, jiný nezvratný důkaz nemá.
Jak to je s jejich věrohodností, ukázali Škárka i Kočí během předchozích kol soudního procesu. Škárka se vytasil s nahrávkou, o jejímž původu podle následné kriminalistické expertizy soudu lhal.
Kočí zase byla nucena u soudu přiznat, že si vymýšlela, když na další z řady tajných nahrávek tvrdila, že si její hlas chtěl koupit lídr TOP 09 Miroslav Kalousek. To byl ostatně podle všeho hlavní důvod, proč Bártova obhajoba upozornila na tuto do té doby nezveřejněnou pasáž nahrávky, která ležela ve spise a o niž policisté se žalobkyní nejevili zájem.
Mimochodem, byť nebyl u soudu použit, je tu ještě výsledek testu na detektoru lži, v němž Kristýna Kočí propadla. A to hlavně v otázkách souvisejících s původem peněz od Bárty.
Novináři rozhodnou?
Naopak v neprospěch Bárty tu jsou v zásadě dvě svědectví, která nelze zpochybnit argumentem, že jsou poplatná tomu, ke které ze stran sporu má zrovna svědek blíž.
Jde o novináře Respektu, kteří se Škárkou a Kočí mluvili ještě předtím, než se údajná korupce ve Věcech veřejných dostala na veřejnost.
Ondřej Kundra a Ivana Svobodová shodně uvedli, že se jim Škárka nechtěně prořekl, že bere od Bárty pravidelně peníze. A že není sám.
Oba Škárkova slova pochopili tak, že si Bárta penězi zajišťuje, že „nebudou v klubu dělat neplechu."
Škárka pak s novináři o penězích mluvil několikrát, ale vždy pod podmínkou, že nikde nevyzradí jeho jméno. Redakce Respektu nakonec rozhodla, že ve veřejném zájmu Škárkova slova (tajně nahraná, jak už je v tomto příběhu pravidlem) zveřejní.
Oba novináři nicméně dali najevo svůj pocit, že Škárka i Kočí působili dojmem, že historky s penězi chtějí časem zveřejnit. "Přišlo mi, že něco chystá, ale neřekl co. Měla jsem pocit, že to sám ještě nemá ujasněné," popsala soudu dojem ze Škárky reportérka Svobodová.
Vina bez vězení
Pokud dnes soud rozhodne, že je Bárta vinen z korupce, nemusí to automaticky znamenat vězení. Jak ukazují případy politické korupce posledních let, nepodmíněné tresty jsou spíše výjimkou.
Kupříkladu někdejší senátor ODS Alexander Novák dostal za rekordní úplatek 40 milionů u soudu podmínku, Pitrův bodyguard Pavel Šrytr vyvázl se stejným trestem za pokus uplatit pěti miliony Pavla Ploce, aby přestoupil z poslaneckého klubu ČSSD do Strany zelených.
Opačných příkladů je jen pár: nejznámějším případem posledních let je dvojice brněnských politiků Aleš Kvapil a Radovan Novotný, kteří si šli odsedět čtyřleté tresty za korupci. Rovněž někdejší starosta Nového Boru Radek Nastič, který dostal jako úplatek 150 tisíc, zamířil do vězení na rok.
Suverénně nejvyšší trest v kauze spojené s politikou ale sahá až do devadesátých let. Klíčový muž kupónové privatizace Jaroslav Lizner tehdy převzal osm milionů a soud ho poslal na šest let za mříže. Vysoký trest vynesl i přes to, že se přesně neprokázalo, za co vlastně Lizner miliony dostal.
