S jeho přidělením do senátu Altnerovi nesouhlasili a podali námitku podjatosti. "Jako důvod uvedli, že Pavel Horňák pracoval od roku 1997 do roku 2003 jako odborný konzultant v Kanceláři Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky," uvedl mluvčí Nejvyššího soudu Petr Tomíček.
Tříčlenný senát v čele se Zdeňkem Polednou ale uvedenou námitku podjatosti zamítl. Rozhodnutí vyvěsil na stránky soudu v pondělí odpoledne. A poukázal na to, že mezí sněmovnou a ČSSD není žádný přímý vztah.
Sám Horňák argumentoval, že pracoval pouze jako odborný konzultant v legislativním odboru Kanceláře Poslanecké sněmovny, která je sama o sobě "apolitickou rozpočtovou organizací zřízenou zákonem" poskytující servis poslancům.
A Polednův senát dal Horňákovi zapravdu. "Ani to, že mezi funkcionáři Poslanecké sněmovny i jejími poslanci byli členové České strany sociálně demokratické, samo o sobě a s ohledem na vyjádření JUDr. Pavla Horňáka není důvodem pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí v dané konkrétní věci," konstatoval ve stručném odůvodnění. V něm poukázal na zásadu, že nikdo nemůže být odňat svému zákonnému soudci, pokud k tomu nejsou opravdu závažné důvody. Ty ale v tomto případě neshledal.
Nejvyššímu soudu by tak již nemělo nic bránit, aby ve sporu o odměnu za vysouzení sídla ČSSD rozhodl.
Námitky protáhly verdikt o roky
Nebyla to přitom první námitka ze strany rodiny Zdeňka Altnera, která spor o odměnu za vysouzení Lidového domu provází. Naopak, námitky ze strany Zdeňka Altnera, který mezitím zemřel a na jeho místo nastoupili dědicové, jsou hlavním důvodem, proč se kauza táhne od roku 2000 a dlužná suma překročila více než 300 milionů korun.
Ta se z původních 18 milionů vyšplhala na skoro dvacetinásobek kvůli úroku přesahujícímu 100 procent ročně, který se ČSSD v případě zpoždění zavázala platit.
Rodina advokáta, který zemřel před třemi lety, protestovala například proti tomu, jak Nejvyšší soud odložil vykonatelnost pravomocného rozsudku, který Altnerovi přiřknul 338 milionů korun. Ústavní soud jim před dvěma týdny dal zapravdu, a řekl, že Nejvyšší soud formálně pochybil. Nevybral totiž dostatečně průhledně, který soudce ze tříčlenného senátu bude o odkladu vykonatelnosti rozhodovat.
"V rozvrhu práce tehdy nebyla dostatečně transparentně stanovena pravidla pro přidělení věci jednotlivým členům senátu," konstatoval soudce Ústavního soudu Jan Filip a poukázal na to, že soud ani svoje tehdejší rozhodnutí dostatečně neodůvodnil.
Soudce Filip tehdy uvedl, že Nejvyšší soud má nyní dvě možnosti. Buď může opět odložit povinnost zaplatit Altnerovým dědicům, ovšem zohlednit při tom výtky Ústavního soudu a lépe vše zdůvodnit, nebo rovnou vynést definitivní verdikt ve sporu rodiny s ČSSD. Filip připomněl, že Nejvyšší soud má případ už tři roky. "Už má nepochybně představu, jak by mělo být o samotném dovolání rozhodnuto," podotkl. ČSSD již o odklad vykonatelnosti znovu požádala. Takřka tři roky ležel případ na Nejvyšším soudu, který čekal na skončení dědického řízení po Altnerovi a na to, kdo spor povede místo něho.
Penále sto procent ročně
Advokát Zdeněk Altner se domáhal doplatku odměny 18 milionů korun za to, že v roce 2000 pomohl ČSSD vysoudit jejich sídlo, Lidový dům. Na jaře 2016 soud na základě dohody, kterou s Altnerem v roce 1997 podepsal tehdejší místopředseda strany Ivo Svoboda, pravomocně rozhodl, že strana musí Altnerovi zaplatit 338 milionů korun. Na tak vysokou sumu se původní částka vyšplhala kvůli nezvykle vysokým úrokům 0,3 procenta denně, tedy více než 100 procent ročně.
Ukončení sporu však oddalovaly i Altnerovy kroky, kdy podával různá odvolání či odmítal platit soudní poplatky. Řízení také protáhl spor o to, kdo je oprávněným vlastníkem pohledávky vůči ČSSD, kterou Altner mezitím převedl na další firmu.
Přivedl ho odsouzený Svoboda
Příběh odměny za to, že se ČSSD vrátil Lidový dům, je poměrně složitý. Začal v roce 1997, kdy Altnera přivedl do ČSSD tehdejší místopředseda strany Ivo Svoboda a uzavřel s ním smlouvu, že v případě, když získá Lidový dům pro ČSSD, dostane Altner 50 milionů korun a k tomu navíc deset procent vybraného nájemného z pronajatých prostor.
V roce 2000 pak Ústavní soud potvrdil, že Lidový dům patří společnosti Cíl, jíž ČSSD vlastní. ČSSD proto vyplatila 50 milionů, deset procent za vybrané nájemné už ne.
S požadavkem na vyplacení části odměny se navíc přihlásili advokát Zdeněk Hájek a notář Václav Halbich, kteří tvrdili, že mají podle dohody s Altnerem každý nárok na třetinu odměny, protože faktickou práci na získání Lidového domu vykonali oni. Pro spory o to, kdo se jak podílel na získání Lidového domu, nakonec dvě třetiny z této sumy - 33 milionů korun - skončily v soudní úschově.
Tím hlavním, kdo Lidový dům pro ČSSD vybojoval, přitom podle všeho nebyl nikdo z nich, ale další advokát v pozadí: Pavel Blanický. Ten ale na rozdíl od Altnera s ČSSD žádnou smlouvu o spolupráci v případě Lidového domu nepodepsal.
Sám Blanický svůj podíl dokládá dopisem Miloše Zemana, který mu již v roce 1995 poděkoval za to, že uspěl s určovací žalobou o vlastnictví Lidového domu proti ministerstvu financí. Faktický přepis na ČSSD mohl být podle Blanického mnohem dřív než v roce 2000, kdyby strana nechybovala při svolání valné hromady a soud neodmítl zapsat nové orgány akciové společnosti Cíl, jejímž prostřednictvím ČSSD Lidový dům historicky vlastnila.
Blanického ale nakonec Svoboda vyměnil za svého dobrého známého Altnera. Potkali se, když byl Altner konkurzním správcem zkrachovalé společnosti Osan. Svoboda, který si později odseděl šestileté vězení za tunelování výrobce kočárků Liberta, mu tam vedl účetnictví.
