Aby mohl pomáhat druhým, prodal byt a odstěhoval se na ubytovnu. Osobní život obětoval pro cizí děti

Zuzana Hronová Zuzana Hronová
13. 5. 2017 11:56
Tomáš Slavata vyrůstal ve složitých rodinných poměrech. Svého otce nepoznal, matka utíkala k alkoholu, sestra k drogám, jeho si nikdo nevšímal, ve škole se mu posmívali. Pozornost si vydobyl závoděním s tramvajemi. Dokázal je předběhnout a lidi ho chválili. Dal se na atletiku a ve školním oblečení porážel ostatní, vydobyl si respekt. Ve 21 letech si osvojil své dva synovce z dětského domova a od té doby pomáhá znevýhodněným dětem. Aby měl na rozjezd filantropie peníze, prodal byt a šel na ubytovnu. Pořádá stovky závodů, přednášek, vyhledává sportovní talenty, pomáhá jim. Občas si nějaké dítě osvojí. A stále úspěšně závodí v triatlonu. Za svou pomoc už Tomáš Slavata získal řadu ocenění.
Foto: Archiv Tomáše Slavaty

Praha - Věnuje se filantropii asi v té nejextrémnější podobě, aspoň co se osobního nasazení týče. Někteří pouze převádějí částky ze svého účtu, ti chudší a obětavější peníze vybírají nejrůznějším akcemi. Tomáš Slavata, jeden z adeptů na titul Filantrop dvacetiletí v Ceně Via Bona, jde ještě dál. Mnohem dál.

Cena Via Bona: Anketa Filantrop dvacetiletí

Letošní ročník Ceny Via Bona je výjimečný - je symbolickou oslavou dvaceti let, co Nadace Via otevírá cesty k filantropii. Komise  vybrala z dvacetileté historie 20 nejsilnějších příběhů. O nich mohla do 14. května 2017 hlasovat veřejnost, filantropové dvacetiletí budou vyhlášeni 23. května. "Chceme, aby se dobročinnost, štědrost a starost o druhé staly běžnou součástí života lidí v Česku," přeje si Nadace Via a připomíná, že věnovat lze nejen peníze, ale i čas, energii či zkušenosti.

Posílání dárků a peněz dětem neuznává jako účelnou pomoc. "Jde o takové to vytváření zlaté klece, které náš systém umí skvěle. Politika je pak o věčném slibování voličům. Ti pak jsou jak ovce a jdou za těmi, kdo jim dají největší dávky," vysvětluje Slavata, proč se naopak snaží zvednout děti na vlastní nohy, ukázat jim možný cíl a nasměrovat je k němu. Dál už musí samy.

Jak získat peníze na pomáhání? Prodat byt a jít na ubytovnu

Aby měl peníze na rozjezd svých sportovních projektů, tedy triatlonové a atletické závody a sportovní kempy, prodal svůj pražský byt a odstěhoval se na ubytovnu. "Já přece nemůžu pořád přemýšlet, kde bych si mohl z toho státního systému vzít, ale co mu můžu přidat," vysvětluje.

V úterý 9. května rozjel další ročník triatlonových závodů Slavata Tour. Přicházejí sem děti z dětských domovů, ze sociálně slabších rodin i z takzvaně normálního prostředí. "Chci tím ukázat, že na startovní čáře jsou si všichni rovni. Může přijít úplně kdokoliv, dítěti půjčím veškeré vybavení, to jsem také nakoupil z prodeje svého bytu."

Během čtyř měsíců chce uspořádat čtyřicet akcí. Vejde se do osmi tisíc korun na jedny závody. "Nikdo z nás si totiž neúčtuje nesmyslně velké náklady na organizaci či moderování, tak jako je to jinde," vysvětluje.

Pomocí těchto akcí vyhledává děti se sportovním talentem, nicméně z komplikovaných rodinných poměrů, jež by jim neumožnily se sportu věnovat. "Čím víc akcí, tím víc takovýchto dětí objevím," říká. Těm talentovaným pak nakoupí sportovní vybavení a umožní jim zdarma pobyt na tréninkových kempech, některé pak podporuje dlouhodobě. Od května do září organizuje sportovní akce, v zimě jezdí po přednáškách a vypráví svůj příběh, snaží se děti inspirovat.

Ocenění Tomáše Slavaty
Autor fotografie: Archiv Tomáše Slavaty

Ocenění Tomáše Slavaty

2008: Čestný diplom od Českého klubu fair play za záchranu života jednoho ze soupeřů v průběhu závodu.

2011: Cena "Sport a společenská odpovědnost" od Mezinárodního olympijského výboru. Nejmladší nositele tohoto ocenění na světě.

2012: Vítězství v soutěži Projektový manažer roku v kategorii Charitativní projekt a výhra "Ceny sympatie" od publika.

2013:  Za své odhodlání měnit svět kolem sebe a učit děti i dospělé žít své sny obdržel v roce od Nadace VIA  - ocenění Srdcař roku.

2014: Nominován na cenu Esquire Man, která vyzdvihuje zajímavé lidi ve společnosti a pořádné dobrodruhy.

2015: Vybrán v projektu Českého Rozhlasu Hrdinové 20 století. Kampaň vyzdvihla 20 příběhu lidí, kteří bojují za ostatní kolem sebe.

Zdroj: tomasslavata.cz

Zdroj: hrz

Extrémní filantrop. Některé děti si prostě osvojí

A pak je tu ještě třetí fáze, kterou již absolvuje málokterý filantrop - některých dětí se zkrátka ujme a vezme si je nastálo domů. Nyní má druhým rokem u sebe Dominika z dětského domova, tři roky před tím si ho již brával nepravidelně, pomáhá mu už celkem šest let. "Pak jsem si řekl, že mu dám tu šanci, aby si zkusil úplně normální život," dodává.

Třetím rokem má pak doma Štěpána ze sociálně slabé rodiny. Tu už sedmý rok podporuje a matce pomohl s oddlužením. "Chtěl jsem jí umožnit, aby mohla svůj život restartovat," říká. Aby se mohla starat o další sourozence, poskytuje zázemí i finance Štěpánovi on.

Vyjmenovává příběhy dalších dětí, kterým pomohl nastartovat nový život. Ročně jich bývá kolem deseti. Stará se také o sourozence Armína s Monikou, sportovně talentované děti, které rovněž nemají dobré rodinné zázemí. Nyní si nastálo vezme domů ještě dva Dominikovy sourozence. "Byli s ním v dětském domově a mrzelo je, že jsem je takto rozdělil. Tak jsem si je brával k sobě. Ale jim bylo líto, že se musí od nás zase vracet zpět," vysvětluje.

Stále se však drží zásady, že člověka nezachraňuje, nýbrž jen nasměruje. "Svůj život, svůj osud, si musí sám vybojovat, jinak se stává závislý na systému. Učíme pak lidi jen přijímat. A po tom já netoužím," nastiňuje svou filozofii. Hned po dokončení základní školy jim naordinuje povinné brigády, aby děti poznaly hodnotu peněz. A také je učí pomáhat dalším dětem. Aby jim vrátily to, co do nich dal on. A aby to pro ně bylo samozřejmostí.

Existuje již několik úspěšných mladých atletů, cyklistů či triatlonistů, kterým nastartovala kariéru výhra kola v seriálu Slavata Tour. "Musíme vytvořit dítěti moment, kdy je za něco silně oceněno. Zůstane to v něm. Díky jedné chvále a jednomu ocenění dokáže pak bojovat dál. Znám to dobře ze svého života," tvrdí.

Z těžké rodinné situace ho vysvobodil závod s tramvajemi

Tomáš totiž rovněž pochází ze složitých rodinných poměrů. Otce nepoznal, matka propadla alkoholu, vychovávaly ho starší sestry. Péče se mu dostalo minimální, ve škole se mu posmívali. Ovšem jen do té doby, než začal vyhrávat své první závody.

"Vítězil jsem v běžeckých závodech v šatech, v kterých jsem přišel do školy, protože žádné sportovní vybavení jsem neměl. Porážel jsem děti, které přišly na start ‚vystajlované‘. S každou výhrou se mi vracelo sebevědomí, přestával jsem zadrhávat. Naše rodina se topila v problémech, máma utíkala k alkoholu, ségra k drogám a já ke sportu. Endorfiny mi pomohly vše špatné odplavit."

Proto ve své filantropii tolik sází na sport.

Když už kvůli špatnému rodinnému zázemí nevěděl co se sebou, začal závodit s tramvajemi. Když vyjela tramvaj ze zastávky, běžel po chodníku vedle ní a snažil se ji předhonit, což se mu postupně začalo dařit. Dělalo mu dobře, že se na něj lidé z vozu dívali, někteří ho i povzbuzovali. Nejhřejivější bylo, když si pak na další zastávce od někoho vyslechl slova uznání.

"Mě zachránily tramvaje a jedno ocenění od pána na zastávce. Tohle ocenění mě nakoplo a pak už jsem propadl sportu a touze vyhrávat. Od té doby vím, co pro dítě jedno velké ocenění znamená. Zůstane v něm a může zcela změnit jeho osud," vypráví.

Tomáš Slavata nedávno dokázal během jednoho týdne úspěšně závodit dvakrát v Ironmanovi, dvakrát v polovičním Ironmanovi, jednou v duatlonu a vše zakončit maratonem. Daří se mu, lidé, kteří znají jeho sportovní úspěchy, vědí, že je borec.

"Jenže úspěchy z nás nedělají lepšího člověka, nedávají nám právo vyvyšovat se nad ostatní. Něco dokázat je skvělé, ale mnohem podstatnější je najít pak v sobě vnitřní sílu na pokoru," říká Slavata. Proto vzal na milost Facebook, díky němuž se snaží lidem ukázat, že je pořád normálním klukem s všedními starostmi a každodenní dřinou.

Ve 21 letech otcem dvou školáků

Že je borec, neslýchá jen kvůli svým sportovním úspěchům a charitativním projektům na podporu znevýhodněných dětí. Slýchává to i díky skutku z mládí, kdy si v pouhých 21 letech vzal do opatrovnictví dva syny své starší sestry Moniky, protože nechtěl, aby dál vyrůstali v dětském domově.

Jednadvacetiletí mladíci jsou často spíše přerostlé děti, které ještě řadu let setrvávají u maminky a nemusejí se starat ani samy o sebe. On měl nyní na starosti dvanáctiletého Miroslava a desetiletého Tomáše, musel je živit, šatit a vychovávat. Ale nejdřív ze všeho si je vybojovat na úřadech, kterým přišlo jeho rozhodnutí pošetilé.

"Monika měla mě a mladší sestru na starosti, spadla do toho hrozně mladá a neunesla tu tíhu. Proto pak spadla do drog, v patnácti otěhotněla, skončila na ulici," vypráví příběh své starší sestry.

Nad jeho činem mnozí kroutí hlavou, zkouší ho proto vysvětlit ze svého pohledu: "Každý to bere tak, že jsem vykonal něco neobyčejného pro ty synovce. Jenže já se snažím opakovat, že to bylo důležité pro nás tři, abychom vytvořili rodinu, která nám všem tolik chyběla."

Díky tomu zachránil nejen oba sourozence, ale i sestru, která se nakonec dokázala zvednout a restartovat život. Synovci jsou dnes již dávno dospělí a žijí svůj vlastní život. Míra závodí na kole ve freestylu a pomáhá po vzoru svého strejdy dalším dětem, synovec Tomáš má s podobně vzorným životem trochu problémy.

Na svou maminku nevzpomíná mladý filantrop ve zlém. Vděčí jí prý za životní sílu, kterou mu dala právě tím, že se o ně tak málo starala: "Díky ní jsme poznali, jak tvrdý je život, předčasně jsme zestárli. Ale díky ní jsem tam, kde jsem. Nemakal bych takto na sobě, neměl takové sociální cítění, nedokázal bych to, co jsem dokázal, a dnes bychom tu spolu nedělali rozhovor o filantropovi-srdcaři."

Dětem s podobným osudem radí, aby se neutápěly v sebelítosti a nesnažily se hledat vinu všude okolo sebe. Kopanec od života by měly využít na cestu vzhůru, protože i negativní zkušenosti jsou zkušenosti a mohou člověka posunout dál.

Radu by měl díky svým bohatým zkušenostem se sociálně slabými rodinami i pro stát. Penězi, které dává do profesionálních pěstounů, by měl podle něj pomoci spíše biologickým rodinám těchto dětí, aby si je mohly nechat a matka nemusela chodit na dvanáctihodinové směny.

Brát si děti z dětských domovů domů považuje za základní projev slušnosti a moc nechápe nutnost finanční motivace pro osvojení. "Ale když člověk zažije v životě hodně zlého, tak to všechno bere jinak," dodává ke svému pohledu na věc.

Hlavně nechci vyhrát. Dejte hlas paní Wasserbauerové

Jeho způsob smýšlení však není ve společnosti moc běžný, pochopení neměly také některé jeho partnerky. Před třemi lety ale našel ženu, která rozumí jeho zásadám. "Je to konečně žena, která je dostatečně silná na to, že se umí o mě dělit i s dětmi, které mám na starosti. Uvědomuje si, že milovat neznamená vlastnit," uvádí.

Nezvyklý je i Tomášův přístup k samotné Ceně Via Bona, v níž se v rámci dvacátého výročí ankety hlasuje o titul Filantrop dvacetiletí. Dělá vše pro to, aby nevyhrál. Moc by si totiž přál, aby v jeho kategorii Srdcař zvítězila Zdena Wasserbauerová. Tato 76letá žena již 19 let jezdí po republice a přesvědčuje lidi, aby vstoupili do registru dárců kostní dřeně. Přilákala téměř 8000 lidí, z nich už více jak čtyřicet kostní dřeň darovalo. Kdyby se štěp ujal u všech pacientů, zachránila paní Wasserbauerová svým nasazením už čtyřicítku lidských životů.

"Nechci, aby to hlasování bylo o tom, kdo má jak silnou fanouškovskou a mediální základnu, ale kdo má jak silný příběh. Protože jinak je to jasné - paní Wasserbauerová nemá Facebook, nepoužívá sociální sítě, takže ji mnoho lidí nezná, i když díky ní tady mezi námi žije spousta dětí i dospělých. Proto na svých stránkách přesvědčuju své sympatizanty, aby hlasovali právě pro ni. Já sám ještě musím ujít spoustu cesty, abych byl tam, co je ona. A taky mi to vůči ní přijde slušný," přesvědčuje.

Oceňuje, že Nadace Via pomáhá propagovat filantropii a vytáhnout osobnosti, které k pomoci dokážou inspirovat ostatní. Nicméně zároveň doufá, že časem nebudou podobné nadace a neziskovky potřeba. "Věřím tomu, že jednou společnost dozraje a pomoc bude naprosto normální, že budou vznikat spolky, lidé budou vařit bezdomovcům, sejdou se a půjdou pomáhat. Pobýval jsem v Austrálii a tam to takto funguje zcela běžně," popisuje.

Nemá rád, když se filantropie spojuje s kapitálem. "Člověk nemusí nejdřív zbohatnout a pak teprve pomáhat. Mrzí mě, že to takto plno filantropů podává: ‚Mám už tolik peněz, že jich víc nepotřebuju, a proto můžu začít pomáhat.‘ Pomoc vůbec nemusí být o penězích, vidím to dnes a denně, že mnoha lidem stačí třeba jen to, aby je někdo vyslechl, aby jim věnoval chvíli svého času. Tohle by si měl každý uvědomit. Protože filantrop může být každý, třeba od zítřka," uzavírá.

"Člověk musí v životě vykročit a zbavit se strachu v sobě, aby dokázal svůj život posunout kupředu," říká Tomáš Slavata po odvážném skoku z mostu. | Video: Tomáš Slavata

 

Právě se děje

Další zprávy