Díl pátý: Léta 1958-1968
Praha - Amnestie byla ovšem i projevem sebevědomí komunistického režimu.
"Naše republika je silná jako nikdy dříve. Tato neotřesitelná síla a pevnost našeho socialistického zřízení umožňují, aby osobám, které se dopustily v minulosti závažných trestných činů směřujících proti politickým a hospodářským základům naší republiky, byla dána příležitost odčinit svou vinu před lidem poctivou prací," uvedl prezident Antonín Novotný v úvodu zákona o amnestii, když oficiálně oznamoval vítězství socialismu v Československu.
Tato příležitost měla své ale. Propuštění byli dál perzekvováni, mohli vykonávat jen manuální práce a brány věznic často opouštěli jako žebráci, kteří si nemohli dovolit ani civilní oblečení.
"Báli jsme se udělat ten krok kupředu, jít na svobodu, už to nebyl ten svět, který jsme pamatovali," vzpomínal pro Paměť národa na pocity amnestovaných jeden z nich - generál Tomáš Sedláček.
Komunistický režim demonstroval své vítězství v červenci 1960 změnou ústavy, která zavedla nový název republiky "Československá socialistická republika" a nový státní znak, změněný proti pravidlům heraldiky. Český lev byl umístěn na husitskou pavézu a korunu na jeho hlavě vystřídala komunistická pěticípá hvězda. Hruď lva navíc překrýval nově vymyšlený znak Slovenska: hora Kriváň, na které plál oheň Slovenského národního povstání.
Po manifestačních volbách v červnu 1960, v nichž komunističtí kandidáti obdrželi 99,86 procenta hlasů, zakotvila nová ústava vedoucí úlohu komunistické strany v Československu a prohlásila marxismus-leninismus za státní ideologii. Dva miliony Čechoslováků nacvičovaly na druhou celostátní spartakiádu a v červnu 1960 vystoupilo na strahovském stadionu 800 tisíc vybraných cvičenek a cvičenců před zraky prezidenta Novotného a dalších komunistických funkcionářů.
Do této "hektické" atmosféry bylo 10. až 12. května 1960 propuštěno na svobodu 5601 politických vězňů z celkového počtu 8708, kteří strávili v drsných podmínkách komunistických lágrů i deset let. Na základě vykonstruovaných obvinění byli vězněni letci a vojáci bojující na západní frontě, řeholníci a řeholnice, skauti, sedláci a mnozí další. Konečně se splnily jejich naděje na propuštění, které se objevovaly pravidelně vždy v souvislosti s významnou politickou událostí a pomáhaly vězňům snášet bezpráví. Předcházející amnestie v letech 1955 a 1957 zmírnily pouze některé tresty nebo se týkaly politických vězňů jen výjimečně. Až v roce 1960 se dočkalo propuštění 64 procent politických vězňů - ovšem s podmínkou, že se nedopustí v dalších 10 letech trestného činu.
Video: Manžela mi amnestie nevrátila, vzpomíná Alice Šmotková.
Bachaři nás týrali do posledních chvil před propuštěním, vzpomíná politický vězeň Jiří Navrátil
Amnestovaní vězni byli od 7. května do 9. května izolováni, aby se zamezilo možnosti vynášet různé informace a materiály od ostatních vězňů, jak vzpomínala pro Paměť národa Jitka Malíková, která byla v roce 1951 zatčena kvůli navštěvování katolického kroužku. Byla za to odsouzena jako velezrádkyně na 11 let odnětí svobody a vězněna v několika kriminálech:
"Když byla vyhlášená amnestie v roce 1960, tak jsme v propuštění nevěřily, protože při amnestii po zvolení Novotného pustily jen dvě politické. V květnu 1960 nás ale přestěhovali na jeden barák a tam jsme čekaly tři dny - a oni nás postupně, jak jezdily vlaky, vozili na nádraží. Civilní oblečení jsme si měli koupit v pojízdných prodejnách, které přivezli z oděvních závodů, kdo měl peníze, tak si tam mohl nakoupit. Já jsem neměla v čem odjet, tak mi jedna kolegyně půjčila na sukni, jiná mi dala blůzu a svetr.
Naděje vězňů na propuštění někteří bachaři zneužívali pro další trápení vězňů, jak zmínil ve svém vyprávění pro Paměť národa Jiří Navrátil, který byl zatčen v roce 1949 a odsouzen během monstrprocesu se skauty ke dvaceti letům vězení. Propustili ho na amnestii po deseti letech strávených v uranových dolech a věznicích.
"Bachaři to napětí před amnestií nesnesitelně stupňovali. Básníka Václava Renče nechali do poslední noci mezi propouštěnými a pak ho vrátili mezi zbylé vězně."
Vězni se vraceli na "svobodu" do společnosti, o které po dlouhých letech v lágrech a vězeních věděli jen málo. Mnohým se rozpadla manželství, jako parašutistovi generálu Tomáši Sedláčkovi, který za války bojoval na západní i východní frontě a v roce 1952 byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen na doživotí.
"Vzpomínám si na ten den, kdy jsme spolu s dalšími čerstvě propuštěnými stáli v nádražní hale a báli jsme se udělat ten krok kupředu, jít na svobodu, už to nebyl ten svět, který jsme pamatovali, byl to svět, který si nepamatoval ani nás," vzpomínal pro Paměť národa Tomáš Sedláček.
Jiří Stránský: Když mě pustili, tak jsem neměl ani fusekle
Amnestií v roce 1960 však nebylo rozhodně učiněno spravedlnosti za dost - propuštění vězni se stali občany druhé kategorie, kteří byli režimem i nadále pronásledováni. Žili pod dohledem Státní bezpečnosti a jen těžko si sháněli práci. Směli pracovat pouze v dělnických profesích, často ve stavebnictví, jako již zmíněný válečný hrdina Tomáš Sedláček nebo spisovatel Jiří Stránský. Ten si odseděl z osmiletého trestu za velezradu něco přes sedm a čtvrt roku.
"Když mě pustili, tak jsem neměl ani fusekle. Jediné, kde jsem mohl pracovat, bylo stavebnictví. Já jsem potom začal pracovat v Troji, kde se začala stavět čistička. Moje žena ale bydlela v Podolí a tehdy se 150 metrů od jejího bytu stavěl stadion, který patřil pod Vodní stavby jako ta čistička, a proto jsem se nechal převelet. Všechny mukly, kteří se vrátili, život donutil být zručnými. Já jsem se rychle přeškolil na nejprestižnější pozici, která ve stavebnictví je, dělal jsem železáře. Takže jsem dělal všechny armatury na podolském stadionu. Jak vidno, udělal jsem je dobře, drží to dodnes."
Ve vězeních a lágrech zůstali političtí vězni, kteří byli odsouzeni jako agenti cizích rozvědek a organizátoři protikomunistických skupin. Většina zbylých politických vězňů se dostala na svobodu při následujících amnestiích v letech 1962 a 1965. Někteří političtí vězni ovšem zůstávali ve vězeních i poté, jako například katolický kněz a teolog Oto Mádr, jenž byl v roce 1952 odsouzen na doživotí. V nejtěžších vězeních strávil patnáct let, propuštěn byl až v roce 1966.
Video: Na Stalina! Navštivte výstavu Paměť národa ke 100. výročí Československa.
"Sbalil jsem si svých pár švestek a vyšel jsem ven z brány. Žádné bouřlivé radování - prostě jsem s tím počítal, bylo to správné, měl jsem na to nárok, takže jakápak vděčnost někomu, kromě Pána Boha ovšem. A tak jsem si to kráčel ve Valdicích z kriminálu tou alejí, kterou jsem dobře znal. Šel jsem s radostí, že nade mnou je něco a mříže za mnou. Měl jsem 'smůlu', nějakej hodnej motorista zastavil auto a říká: 'Pojďte si sednout.' 'Ale né, já se rád projdu,' bránil jsem se. 'Pojďte si sednout,' opakoval. Tak jsem mu musel udělat tu radost, že si sednu a že mě zaveze do Jičína. Věděl, že jdu z kriminálu, to se vědělo. A tím činem se mnou vlastně hlasoval pro svobodu."
Doba zase více pokročila, začaly se objevovat první známky politického uvolnění, které se projevovaly zejména v kultuře. Na veřejnosti se objevovaly informace o vykonstruovaných politických procesech a tragických osudech politických vězňů.
Prezident Antonín Novotný se stával stále méně populárním a ztrácel podporu, kterou naopak získávalo reformní křídlo v KSČ. Změny vyvrcholily v lednu 1968 zvolením Alexandra Dubčeka prvním tajemníkem KSČ a odstoupením Antonína Novotného, jehož ve funkci prezidenta vystřídal Ludvík Svoboda. Nová reformní vláda zahájila jednání o rehabilitacích politických vězňů, které záhy ukončila okupace armádami států Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 a následující normalizace. Do ledna 1969 bylo plně rehabilitováno pouhých 1500 politických vězňů.
Příští díl: Proces s "vlasatci" stvořil Chartu 77
Video: Nemůžete docílit ušlechtilého cíle hanebnými, násilnými metodami, říká politický vězeň Jiří Navrátil.
