Komentář – Evropě schází silný a schopný lídr typu Winstona Churchilla. Jediným srovnatelným „vůdcem“ na starém kontinentu je přitom podle bezpečnostních expertů paradoxně ruský prezident Vladimir Putin, jehož rozpínavost považují ovšem za vážné riziko. Jak moc by dnes starý kontinent potřeboval státníka, jako byl Winston Churchill, jenž by se stal protiváhou Putina, dokazuje sto let stará událost, která jako přes kopírák ukazuje tehdejší neohrožené Churchillovo chování a zároveň opatrnické postoje francouzského prezidenta Françoise Hollanda. V době, kdy se v Evropě opět bojuje – stejně jako v srpnu 1914, kdy vřava první světové války začínala získávat na síle.
První lord admirality Winston Churchill řešil kromě vyslání britského expedičního sboru na pomoc Francii i jinou ožehavou otázku: Turecko si jako nový protivník ještě dlouho před válkou objednalo a zaplatilo u Britských loděnic dva moderní křižníky Resadie a Sultán Osman I., které se měly stát pýchou jeho flotily. Churchill ovšem rozhodl – jako šéf námořnictva – jinak. Na svou dobu mimořádně výkonná bojová plavidla nechal přejmenovat na křižníky Erin a Agincourt a zařadil je (nehledě na ostré protesty sultánových pověřenců, kteří si přijeli lodě převzít) do britského válečného námořnictva s vysvětlením, že Británie nebude vyzbrojovat zemi, která jí jde po krku. Churchill nabídl Turkům podle britského historika Maxe Hastingse tisícilibrové odstupné denně za každou loď a jejich navrácení, až nebudou v bojích zapotřebí, anebo úplné uhrazení pořizovací ceny.
Zatímco dnes? Francouzský prezident François Hollande řeší přesně stejný problém: v loděnicích Francie se pro Rusko dokončují dvě supermoderní vrtulníková a výsadková plavidla třídy Mistral (pojmou i tanky a bojová vozidla) za 1, 2 miliardy eur. Řešení má ovšem zcela opačný výsledek než ten, k němuž dospěl Winston Churchill. Ten se – zvláště pokud šlo o bezpečnost jeho země – nikdy s ničím podle historiků dlouho nepáral. Mimochodem i proto Británie odvrátila v roce 1940 (to už byl Churchill premiérem) zvažovanou invazi nacistického Německa. Hollande své rozhodnutí zdůvodňuje tím, že Rusové už přece za lodě zaplatili, složitostí výpovědi uzavřené smlouvy, ale i tím, že ruští námořníci se ve Francii na mistraly už zacvičují (stejně jako před 100 lety Turci v Británii na svých křižnících).
Oportunismus, či nezodpovědnost?
„Osobností a principiálních státníků, jako byl Winston Churchill, vždy bylo a bude jako šafránu – bohužel. On se tehdy rozhodl zcela správně a obdivuhodně. Zřetelně se to ukazuje i po ruské okupaci Krymu a době stále tvrdších bojů na východě Ukrajiny,“ připomíná bezpečnostní analytik František Šulc. Rovněž na sankcích, které Západ uvalil na Rusko, se podle něj ukazuje, jak je většina současných evropských politiků bojácná. K sankcím sice váhavě přistupují, ale jen tak napůl, aby to ekonomiky jejich zemí moc nebolelo (respektive aby to bolelo spíše sousedy) a oni nepřišli o přízeň voličů. Churchill se ovšem nebál riskovat i za cenu ztráty popularity. A když zjistil, že jeho názor nemá podporu, rezignoval. Politických pádů – jichž se současní politici tolik bojí – zažil proto několik. „Churchillovo sto let staré rozhodnutí má pro dnešek velkou symboliku, i když zatím nikoho neinspiruje,“ dodává Šulc.
Analytik se v případě francouzsko-ruského zbrojního kontraktu obává ještě jednoho rizika: stejně jako o získání špičkových bojových plavidel, schopných zasáhnout kdekoliv na světě, jde podle něj Moskvě o obranné západní technologie, aby je mohli v následujících letech okopírovat a zdokonalovat. „Co když budou někdy v budoucnu ruské mistraly požity proti našim zájmům?“ varuje Šulc. Chovají se tedy Francouzi v osobě Hollanda jako oportunisté? „Takhle bych to neformuloval. Ale určitě dost nezodpovědně,“ míní expert.
„Vyměklí“ Evropané versus Rusové
Šulc není z oslovených bezpečnostních analytiků sám, kdo poukazuje na slabou vůli a neochotu vyspělých civilizací něco ze svého pohodlí v krizových chvílích obětovat. Nejostřeji to charakterizuje bývalý šéf zahraniční rozvědky Karel Randák: „Nejsme ochotni obětovat ani své kanape z obýváku, a když nám třeba neteče náhodou teplá voda, tak jsme z toho celí pryč. A jakkoliv to říkám nerad – tak na rozdíl od Rusů. Ti si ještě umí od úst leccos utrhnout, utáhnout si opasky anebo i položit životy... jakkoliv ve jménu pochybné ideologie. To západní Evropa není už dávno ochotna. A největší hrůzu máme z toho, že v boji o nezávislost a svobodu budeme muset přinášet lidské oběti. Mentálně jsme prostě ‚vyměkli‘. A fyzicky už dávno. Vždyť se jen podívejte, jak jsou Češi obézní. A kdo byl v USA, tak ví, že Američané jsou na tom s fyzičkou ještě hůř. Jenomže tohle vše ruský prezident Putin samozřejmě dobře čte, proto si z Unie ani z jejích sankcí nic nedělá. Moc dobře totiž ví, že budou dříve či později kvůli perspektivním – i zbrojním – kšeftům odvolány.“
A Randák připomíná jiný, leckdy opomíjený fakt: západní společenství sice kritizují Írán za jeho jaderný program, ale byla to právě ona, která v čele s Německem a Francií dodávala léta Íránu špičkové technologie dvojího užití. A teď se jim najednou nelíbí, jak Írán rozjel jaderný program. Sto let stará paralela s Winstonem Churchillem proto i Randáka nutí k závěru, že Putin dnes nemá v jiném státníkovi protivníka. „Konkurovat by mu mohl snad jen zemřelý prezident USA Ronald Reagan,“ míní Randák. Evropě až zoufale schází vůdce, jako byl Churchill, i podle exministra obrany Alexandra Vondry. „Dostával sice kvůli svým neohroženým a nekonformním názorům leckdy tvrdě na frak, ale vždy se dokázal vrátit. Evropané mu nikdy nebudou moci vyjádřit dost vděku,“ říká Vondra. Putinova dominance je i podle něj jedním z důvodů, proč se ruský prezident těší doma nebývalé popularitě.
Generálovo uznání Václava Havla
Servítky si nebere ani bývalý náčelník generálního štábu Jiří Šedivý, podle něhož Evropská unie předvádí ve vztahu k Rusku málo vídaný oportunismus. „V podstatě se dozvídáme, že když z toho budou mít státy Unie profit, tak jim nebude příliš vadit, jak se Rusko zachová ke svým sousedům – aktuálně k Ukrajině. Vždyť co jiného je prodej francouzských lodí Mistral Rusku?“ ptá se generál. Řeči představitelů Unie o míru či pozvánky k jednacímu stolu považuje za pouhé uklidňující divadlo pro veřejnost. „Vsaďme se, že s utichnuvšími boji na východní Ukrajině padnou i vyhlášené sankce, které Rusko nijak moc nepoškozují,“ vyzývá generál. Sankce se totiž například netýkají již uzavřených dlouhodobých kontraktů s Ruskem. „A pokud se mě zeptáte na Krym, tak ten už je dávno vyřešen. Připadl zkrátka Rusku a nikdo to už vlastně ani nezpochybňuje,“ konstatuje Šedivý.
Generál nicméně nesouhlasí se závěrem, že na evropské scéně není silný státník s ochotou – stejně jako kdysi Churchill – nasadit kvůli bezpečnosti své země svůj politický krk. Považuje za něj například polského prezidenta Bronislava Komorowského a ještě dříve vnitřně velmi silného a v zahraničí proto velmi respektovaného Václava Havla. Právě on měl podle Šedivého odvahu k nepříjemným krokům ubírajícím mu na popularitě. Stejně prý jako kdysi Churchillovi. „A svým způsobem se to týká i Václava Klause kvůli jeho kritice neférové politiky Unie, o níž se teď bavíme,“ míní generál Šedivý.
Jan Gazdík
