Analýza - Německo opouští jadernou energetiku, hlásala česká média. A místní komentátoři si nemohou dostatečně ukroutit hlavu nad nepochopitelností tohoto kroku. Co je ve skutečnosti za ním?
Tady je dlužno připomenout, že od porážky Pauluse u Stalingradu nezvykneme v Čechách hodnotit německé kroky příliš vysoko. Všechno bychom udělali lépe. Nejinak je tomu i s rozhodnutím opustit jadernou energetiku, což je nepochybně nepřiměřená panika po havárii v japonské Fukušimě.
Cožpak si opravdu kancléřka Merkelová nepovšimla, že nejbližší jaderná elektrárna je od linie Severního moře vzdálena dost na to, aby do něj mohl dopadnout meteorit o velikosti ega všech protiatomových bojovníků? Má Německo jinou šanci než později přijít s prosíkem k atomovému křížku? Příliš nerozumíme tomu, proč Německo opustilo jadernou energetiku, a dáváme mu alespoň v komentářích (když už si jinde netroufneme) najevo svůj despekt nad tímto rozhodnutím.
Jaká je ve skutečnosti situace? Německo neustupuje jen od jaderné elektřiny, ale obecně od centrální energetiky. Důvodů k tomu má celou řadu. Počínaje závislostí na dodávkách energetických surovin ze zahraničí, kdy jen v uhlí má vlastní (docházející) zásoby, přes snahu diverzifikovat jak výrobní lokality, tak se přeorientovat na obnovitelné zdroje. Proč? Protože Německo chápe energetickou nezávislost jako součást boje o konkurenceschopnost vlastního průmyslu. Ba dokonce i za podstatnou možnost, jak domácí průmysl nadále držet na výsluní. Proč a jak, na to se pokusím odpovědět v tomto textu.
Německo a jaderná energetika
Německo má v současné době v provozu 17 bloků jaderných elektráren, od roku 1971 dalších patnáct zavřelo (tři z toho byly pokusné a vědecké). První etapa kritického přístupu k jaderné energetice přišla logicky po katastrofě v Černobylu, po ní nebyl rozestavěn žádný nový blok atomové elektrárny a rozestavěné elektrárny ve východoněmecké části nebyly po sjednocení dokončeny, protože náklady na přechod na západní technologie ve vztahu k rizikům byly vyhodnoceny jako příliš vysoké. V roce 2000 rudozelená vláda rozhodla o odchodu z jaderné cesty a stanovila dobu služby každé spolkové jaderné elektrárny na 32 let zároveň s maximem energie, které elektrárna za tu dobu dodá do sítě. Na tomto základě bylo zřejmé, že poslední elektrárna bude odpojena v roce 2020.
O deset let později přišla změna, kterou prosadila křesťansko-liberální koalice. Atomové elektrárny postavené do roku 1980 prodlouží životnost o osm let, novější pak o čtrnáct. Zákon prošel v říjnu 2010 a po pravdě řečeno měl Německu dopřát především více času na přechod k obnovitelným zdrojům. Jenže ani ne za půl roku bylo všechno jinak. Havárie v japonské Fukušimě znovu rozproudila diskusi o bezpečnosti jaderné energetiky a došlo i na bezpečnostní testy elektráren, jejichž výsledkem bylo okamžité odpojení prvního bloku elektrárny Neckarwestheim, protože jeho přestavba na požadované standardy by byla neefektivní.
Definitivní konec německého jádra odhlasoval Spolkový sněm 30. června 2011 hlasy CDU/CSU, FDP, SPD a Zelených, tedy za široké politické podpory. Posledními odpojenými jadernými elektrárnami se v roce 2022 mají stát Isar 2, Neckarwestheim a Emsland, otevřená či spíše tolerovaná zůstává možnost ponechat několik bloků jaderných elektráren jako rezervu produkce elektřiny pro další dva roky.
Neuvážený krok?
Jak moc je německé couvání z jádra neuváženým krokem? Poslední bloky jaderných elektráren začalo Německo stavět před třiceti lety a od té doby se v jaderné energetice příliš neangažuje. Největším výrobním jaderným konglomerátem je spojenectví mezi Siemensem a AEG pod názvem KWU, který vyvinulo vlastní reaktory odvozené z modelů Konvoi, tři byly instalovány, v devadesátých letech se spolupráce rozšířila na francouzské EdF a Framatome. Na rozdíl od Francie není pro Německo jaderná energetika průmyslově a ekonomicky příliš atraktivní.
Německo samo má malé zdroje uranu. Jeho těžba byla ovšem ukončena v devadesátých letech pro neefektivitu a značné škody, které napáchala zejména v Sasku. Palivo zpracovává především Areva, uran je dovážen.
A protože výstavba jaderných elektráren je v zemi již přes dvacet let nemyslitelná, začíná pokulhávat i intelektuální infrastruktura, tedy domácí odborníci. Jakkoliv to dnes není závažný problém a české komentáře jej přeceňují (Německo má více vědeckých pracovníků než Česko všech pracovníků v jaderné energetice), i tady je útlum patrný.
Klasické zdroje? Jen náhrada starých bloků
Jenže nejde jen o konec jaderné energetiky, ale o významnou strukturální změnu. Německá vláda si jednoduše povšimla, že se významně dlouhou dobu nepodařilo prosadit výstavbu velkého energetického celku z neobnovitelných zdrojů. Abychom byli přesní, v současné době v Německu probíhá obnova stávajících elektráren, což může vytvářet dojem výstavby nových kapacit. Ve skutečnosti jde o výstavbu bloků, které mají ve stávajících elektrárnách nahradit bloky, které nebudou splňovat emisní limity v roce 2015 a 2020.
Příkladem může být hnědouhelná elektrárna Neurath patřící pod RWE. Po polském Belchatowu jde o druhou největší hnědouhelnou elektrárnu v Evropě (4,4GW brutto), ale také o jednoho z největších znečišťovatelů životního prostředí v Evropě. Od roku 2005 zde probíhala výstavba dvou bloků, přičemž původní předpoklad investice 2,2 miliardy eur se do roku 2012 vyšplhal až na 2,6 miliardy. Po přifázování nových bloků zvaných BoA 2 a 3 do sítě v roce 2012 odpojilo RWE šest z dvanácti stopadesátimegawattových bloků elektrárny ve Frimmersdorfu, dalších šest těchto bloků se má právě vypínat, a někdejší chloubě německé energetiky tak zbydou dva 300MW bloky. Proč? V roce 2011 se frimmersdorfská hnědouhelná elektrárna podílela na poškozování zdraví a životního prostředí částkou kolem jedné miliardy dolarů, více jak půlprocentem všech škod. Obchody s emisními povolenkami jak Frimmersdorfu, tak Neurathu hodně ztížily pozici, protože jejich provozovatelé budou muset platit za předpokládané škody, které provozováním těchto energokomplexů způsobí. Výstavba nových bloků jde ruku v ruce s rušením starých.
Podobně vypadá situace s projektem paroplynové elektrárny RWE v Lingenu. Zde totiž stojí odpojená atomová elektrárna, která elektřinu vyráběla v letech 1968-1977. V jejím bezprostředním sousedství RWE postavilo plynovou elektrárnu označovanou jako Emsland. V roce 2009 byl do sítě připojen paroplynový blok D s výkonem 887 MW. Šlo o jednu z největších německých investic do klasické energetiky v posledním desetiletí, jenže i v tomto případě se nejednalo o stavbu na zelené louce, ale o rozšíření stávajícího zařízení. Podobně tomu je s černouhelnou elektrárnou Datteln, kde se koncem roku 2012 odpojily nejstarší tři bloky, které nahradil od roku 2007 budovaný blok Datteln 4 (1050MW). Pro úplnost výčtu doplním, že podobné je to v černouhelné elektrárně Hamburg-Moorburg, posledním gigawattovém komplexu vybudovaném v uplynulé desetiletce.
Německá konvenční energetika se tedy v posledních letech soustředila na náhradu bloků v energocentrech, jejichž překračování emisních limitů či náklady na provoz v prostředí emisních povolenek budou příliš vysoké. Pokud byly stavěny nové zdroje, jednalo se o menší zdroje v řádu desítek megawattů.
Proč ten nezájem
Vysledovat důvod německé opatrnosti k výstavbě nových konvenčních energokomplexů není těžké a podílí se na něm významnou měrou dva faktory. Za prvé jsou to potíže se sháněním potřebných povolení, které se protahují na desetiletí. Nejde jenom o problémy, které přináší možnost vyjadřování se nejrůznějších občanských sdružení, ale o to, že dotčených osob je velké množství a studie dopadů se táhnou léta.
Za druhé jsou to problémy finančního rázu. Velké komplexy gigawattových kapacit stojí jednotky miliard eur, rozpočet se i v právně jednodušších případech, jako je "dostavba" stávající elektrárny, snadno přešvihne (viz případ Neurathu) a ceny elektřiny na burze si nestojí tak vysoko, aby byla o takové investice pranice. Určitý tlak na výstavbu paroplynových bloků lze přičíst hlavně zájmu o rychle startovatelné zdroje elektřiny, kterými lze nahradit výpadky obnovitelných zdrojů, jinak by o zdroj elektřiny s dvojnásobnou pořizovací cenou na vyrobenou kilowatthodinu oproti uhelným blokům takový zájem nebyl.
Podobně je na tom ovšem jaderná energetika. Pořizovací náklady jsou výrazně vyšší (udává se kolem 6000 USD/kWe), ale také jsou výrazně vyšší překročení rozpočtů, která se pohybují u posledních evropských instalací v řádu sta procent a nejsou o mnoho lepší ani v Číně, kde se na snižování ceny a držení rozpočtů podílí nižší mzdy. Dobrým příkladem je blok o výkonu 1650 MW ve francouzském Flamanville 3, kde se náklady vyšplhaly z původních 3,3 miliardy eur na 8,5 miliardy a do plánovaného zprovoznění v roce 2016 (čekalo se 2012) se ještě mohou pohnout.
Lze tedy souhrnně říci, že spíše než o nedostatek vůle pokračovat v jaderné energetice jde v německém případě o souhrn více faktorů, na nichž se podílí obtížná prosaditelnost nových energocelků jak politická, tak obchodní. Pokud se výstavba nových energobloků (nikoliv celých elektráren) protáhne běžně na dvojnásobek původně plánovaného času a dvoj- až trojnásobek plánovaných nákladů, je obtížné se o ni zasazovat.
Otázka může znít, zda jde o příklad úpadku Evropy a našeho světa, který není schopen profinancovat a uřídit výstavbu základní infrastruktury. Skutečně, mnoho kritiků euroamerické civilizace spatřuje paralelu v úpadku proslulých římských silnic za posledních římských císařů, jenže hledání takových paralel je omšelé.
Proti konvenční energetice v současné době hovoří celá řada faktorů. Počínaje tím, že energie je relativní dostatek a její cena na burze se pohybuje docela nízko, přes to, že se vyčerpaly stavebně příhodné lokality i nevůle vstupovat do ekologicky problematických projektů, po finanční krizi zmírňující nadšení do velkých investic. Nezapomeňme také, že největší boom energetiky v šedesátých a sedmdesátých letech významně stimuloval stát v podobě poválečné obnovy a rozmachu. A tím se dostáváme ke dnešku.
Patrick Zandl
Pokračování analýzy v zítřejším vydání Insideru.
