Byznys - Normálně když spadne rating 15 obřích globálních bank, měly by se trhy otřásat v základech. Když k tomu došlo minulý týden, opak byl pravdou.
"Pokud vůbec, reagují trhy s úlevou," řekl jeden makléř agentuře Blooomberg. Akcie Morgan Stanley vylétly dokonce krátce po oznámení o 4,6 procenta nahoru.
Co se to s bankovním kapitalismem stalo, že potíže jeho základního pilíře vítají trhy růstem akcií? Odpověď má několik slupek.
Zaprvé: snížení ratingu nebylo žádné překvapení. Moody´s revizi hodnocení 17 bank ohlásila už v půli února i s odhady, kam asi rating spadne. Když o čtyři měsíce později zveřejnila výsledky, žádný nebyl horší než odhad. Naopak, jako v případě Morgan Stanley byla známka často o stupínek lepší. Trhy se ale mezitím už dávno připravily na nejhorší.
Proto po oznámení výsledků zlevnilo pojištění proti bankrotu (Credit Default Swap, CDS) jak u Morgan Stanley, tak u Bank of America či Goldman Sachs. Podle analytiků tak lze brát snížení známek od Moody´s jako přiznání viny za to, jak agentura až do roku 2008 lehkovážně udělovala nejlepší známky bankám, které se už tou dobou prohýbaly pod horou nesplatitelných hypoték připravenou spustit globální krizi. Teď už prostě jen hodnotí tak, jak to měla dělat tehdy.
Zadruhé: nezaměňujme úlevu s odstraněním problému. Rating obřích bank se dostal povážlivě blízko „odpadovým“ známkám na úrovně, které měly v 80. a 90. letech po latinskoamerické krizi. To pro banky znamená objektivní potíže v nejméně vhodnou dobu. Budou muset výrazně navyšovat kapitál (například Royal Bank of Scotland o devět miliard liber), prodraží se jim půjčky na mezibankovním trhu a někteří investoři se od nich odvrátí úplně.
Tok globálních peněz, tak potřebný k nastartování chabnoucího růstu, zase o kousek zpomalí a zdraží.
Zatřetí - a to už se Insider pouští na tenký led - tu dost možná ukazují americké banky záda těm evropským. Moody´s rozdělila 15 postižených bank do tří skupin podle toho, jak dobře nebo špatně na tom jsou. Na první pohled tu není vidět, že by si americké banky vedly líp než evropské. Podle všeho tomu tak ale je.
Především americká vláda vypálila už v říjnu 2008 „bazuku“ v podobě programu TARP, kterým americké banky zaplavila miliardami dolarů. Nebylo jich nakonec 700 miliard, kolik vláda vyčlenila, ale jen 431 miliard. Koncem letošního března navíc rozpočtový výbor Kongresu oznámil, že letos by měla být tato půjčka skoro celá splacena a že celkové ztráty pro daňového poplatníka dosáhnou „jen“ 32 miliard dolarů. A to už v USA od začátku krize zbankrotovalo nějakých 450 bank.
To Evropa svou bazuku stále nespustila a podle kritiků svou nahodilou palbou závislost zadlužených států na zadlužených bankách naopak zvyšuje. Buď státní záchranou bank, která třeba Irsku zvedla dluh z 25 na 100 procent HDP, nebo tím, že národní banky skupují stále dražší dluhopisy nevěrohodných vlád jako v případě Itálie.
Navíc příklad Španělska, které teprve ve čtvrtek oficiálně zjistilo, že potřebuje na sanaci tamních bank 62 miliard eur, ukazuje, že úklid bank v Evropě je pořád teprve na začátku.
Než se tedy Evropa na něčem konečně dohodne, je k roli nedobrovolného hasiče odsouzena její centrální banka. Ta tak zřejmě naváže na dvě vlny, kterými v prosinci a únoru poslala v tříletých půjčkách bankám celkem bilion eur. Efekt této injekce už ale dávno vyprchal, a noviny tak v pátek přinesly zprávu, že ECB nejspíš sníží své nároky na přijatelné jistiny za nové půjčky bankám. Jako záruky jí tak budou nově stačit i různé hypoteční deriváty.
To zní jako ušité na míru španělským bankám trpícím splasknutím realitní bubliny. Závislost evropských bank a států se tím ale jen prohloubí a dál oslabí samotné srdce eura. Tento krok „by pravděpodobně obnovil obavy o bezpečnost účetní rozvahy centrální banky,“ napsal Wall Street Journal.
