Jack Reacher: Poslední výstřel
Režie: Christopher McQuarrie
Obsazení: Tom Cruise, Werner Herzog, Rosamund Pike, Robert Duvall, Richard Jenkins ad.
Co říká distributor: Jack Reacher je jako duch. Bývalého vojenského vyšetřovatele najdete jen tehdy, když chce on sám být nalezen. Objevuje se u případů, které potvrzují, že spravedlnost je slepá, a pro jejich vyřešení neváhá ignorovat zákony své země. Život pěti lidí, které osud přivedl ve stejný čas na stejné místo, ukončí šest kulek vypálených odstřelovačem. Takový masakr si od policie vyžádá nadstandardní nasazení, které brzy korunuje dopadení pachatele. Bývalý elitní voják nemá pod tíhou důkazů sebemenší šanci, přesto tváří v tvář vyšetřovatelům zarytě mlčí. Ti z něj dostanou jedinou větu: „Sežeňte Jacka Reachera.“ S jeho příchodem se z naprosto jasného případu stává výbušná kauza opředená mnoha záhadami, jejíž rozuzlení může stát život řadu lidí, Jacka Reachera nevyjímaje.
Verdikt: Jít
Snímek Jack Reacher: Poslední výstřel je vlastně dost sympatický, protože představuje typ áčkového žánrového filmu ze „střední rozpočtové třídy", které už z kin až na občasné horory a soudní dramata skoro vymizely.
Jejich náměty à la „vyšetřovatel se dostane k případu, je v tom trocha politiky, trocha čistokrevného padoušství, pěkná ženská, jedna automobilová honička, nějaký zvrat a nějaká ta falešná stopa“ se rozpustily ve stovkách epizod kriminálních seriálů - a je to škoda, protože 45 až 60 minut prostě představuje jiný model vyprávění, než umožňuje 90 až 120 minut.
Tom Cruise v hlavní roli to od kritiků slízl, ale svou roli muskulaturou (natož vzrůstem) nijak zvlášť vybaveného drsného vyšetřovatele plní.
Ačkoli je mýtus budovaný kolem něj trochu trapný (je jako stín, nenajdete ho, dokud se nenechá najít, blabla), neměl jsem problém mu věřit, že by s dobrým výcvikem prostě těch pár chlapů na ulici (viz trailer) zkopal do kuličky. Občas sice pronese nějakou křečovitě drsňáckou hlášku („Chceš vidět sanitku zevnitř?“), ale upřímně řečeno, i takové hlášky Phila Marlowa taky nepatří mezi výroky vhodné k okamžitému tesání do kamene.
Hlavní úskalí tak představuje práce s informacemi - film nám toho od začátku sděluje příliš a nenechá nás ani na chvíli přemýšlet, co že to vlastně sledujeme.
-
Frankenweenie: Domácí mazlíček
Režie: Tim Burton
Obsazení (dabing, jde o animák): Winona Ryder, Catherine O'Hara, Atticus Shaffer, Martin Landau ad.
Co říká distributor: Frankenweenie je dojemným příběhem chlapce a jeho psa. Když mladý Viktor nečekaně přijde o svého milovaného psa Sparkyho, povolá na pomoc vědu a svého nejlepšího přítele přivede znovu k životu – jen s několika drobnými změnami. Snaží se svůj výtvor ukrývat, ale když se Sparkymu podaří uniknout, zjistí Viktorovi spolužáci, učitelé i ostatní obyvatelé města, že znovuzrození může mít příšerné následky.
Verdikt: Jít
Černobílý loutkový film, natáčený okénkovou metodou stop-motion, se nese ve znamení nostalgických vzpomínek na kinematografické dějiny.
Zároveň je zcela zřejmé, že Tim Burton do příběhu zakomponoval autobiografické motivy.
Ve filmu se objevují odkazy na japonské horory s příšerami, které malý Tim jako kluk upřímně zbožňoval. Hudba Burtonova dvorního skladatele Dannyho Elfmana ve vypjatějších momentech navozuje parodicky děsivou atmosféru a stejně jako svícení nebo úhly kamery odkazuje k expresionistickým hororům ze 30. až 50. let. Viktor totiž ve spořádaném městečku New Holland, děsivě úhledné obci s pečlivě zastřiženými trávníky a živými ploty, způsobí apokalypsu menších rozměrů...
Celý film se - stejně jako jeho malý hrdina - odmítá smířit se smrtí. „Navždy zůstane v tvém srdci,“ utěšuje Viktora maminka po tragické Sparkyho nehodě. „Nechci ho ve svém srdci. Chci ho tady,“ odvětí Viktor. Burton se svými výtvarníky skvěle napodobil psí chůzi, mimiku a chování, takže se dá velmi lehce rozumět, co asi malý hrdina cítí k tomuto bezelstně oddanému podvraťákovi.
Není těžké se domyslet, že příběh nudícího se inteligentního kluka, převyšujícího své okolí, je jedním z nejosobnějších Burtonových námětů, který v lecčem patří do podobného ranku filmů, jako byl Střihoruký Edward, který také vyprávěl o pocitech odcizení a jinakosti na malém městě.
Burton se prostě tematicky vrací na počátek své tvorby a přináší krásně udělanou pohádku s jednoduchým, odsýpajícím dějem a vypiplaným vizuálem.
