Inside Sport - Zní to hezky, když se z médií line: "Barbora Špotáková a Vítězslav Veselý jsou dalšími hvězdami slavné české oštěpařské školy."
Jak ale zjistil deník Insider, nic takového v praxi v podstatě neexistuje. V Česku nefunguje žádný systém, který by na základě dokonale propracované metodiky chrlil jednoho světového oštěpaře za druhým. Skutečnost je taková, že slovo "škola" nahradilo termín, který by byl přesnější: tradice.
Dana Zátopková pečuje o olympijské zlato a stříbro, Jan Železný třikrát vyhrál olympiádu i mistrovství světa, svoji dominanci mezi oštěpařkami nyní v Londýně potvrdila Barbora Špotáková, která už šest let v kuse vozí medaili z každé velké akce.
Když si k nim připočítáme Nikolu Tomečkovou, čtvrtou na MS v Edmontonu, nebo Vítězslava Veselého, držitele „bramborové“ placky z OH v Londýně a hlavně nejlepšího výkonu letošní sezony, musíme konstatovat, že oštěp patří mezi nejúspěšnější disciplíny české atletiky.
Ale na rozdíl od fotbalu či hokeje, kde léta funguje centrální metodika a vzdělávací systém trenérů, takže se dá hovořit o „českých školách“, realita v oštěpu je úplně jiná.
Při vší úctě ke všem ostatním platí, že v Česku jsou maximálně čtyři trenéři, kteří se na oštěp specializují a velmi dobře mu rozumí.
V Dukle Praha působí skupiny Jana Železného a Rudolfa Černého. Ve Zlíně s mládeží pracuje důchodce Jaroslav Halva, který kdysi udělal ze Železného světovou extratřídu v Dukle Banská Bystrica. Společně s Marcelou Pilařovou, která v Olympu vychovala Nikolu Tomečkovou, je to ale všechno.
„Ve většině klubů to funguje tak, že bývalí atleti trénují mladé i v disciplínách, kterým se třeba sami aktivně nevěnovali. Každý se snaží používat to, co si vyzkoušel sám na sobě nebo někde jinde okoukal,“ vysvětluje Luděk Svoboda, úspěšný trenér sprinterů.
Žádná metodická literatura v podstatě neexistuje. „A ono se to ani nedá 'sekat' podle jednoho mustru. Každý závodník je trochu jiný, každý potřebuje speciální techniku na míru. A ten trenér na to buď oko má, nebo ne. To se nedá naučit,“ říká Svoboda.
Barbora Špotáková začínala jako vícebojařka, na juniorském MS v Chile ale hodila výborně oštěpem, a tak se s ní její kouč Rudolf Černý začal věnovat (i na radu Železného) speciálně této disciplíně. Dovedl ji až k titulu olympijské vítězky z Pekingu a ke světovému rekordu z roku 2008.
Po jedenácti letech se ale jejich vztahy opotřebovaly.
Špotáková hledala nový impulz, a tak v rámci Dukly přešla spolu s Jakubem Vadlejchem do skupiny Železného. Tam se potkali s Petrem Frydrychem, zapojil se i Vítězslav Veselý, objev této sezony. Jako „host“ už s touhle partou na soustředění byl i finský šampion Tero Pitkämäki. Když ho započítáme, jelo na olympiádu celkem šest svěřenců Železného: spolu se jmenovanými i Jarmila Klimešová, která zůstala těsně za finále.
Rudolf Černý teď trénuje na Dukle mladé: Josefa Kubeše a Irenu Šedivou. Odpověď na to, proč se Češi tolik prosazují zrovna v oštěpu, nehledá dlouho.
"Úspěchy Honzy Železného zaujaly spoustu dětí, které chtěly oštěp také zkusit. Pak máte větší šanci, že najdete talent. A oštěp je disciplína, ve které se Češi se svou genetickou výbavou mohou prosadit. Na středních tratích prostě vždycky budou excelovat spíš borci z Keni, ve sprintech zase třeba závodníci z Karibiku. Ale v otázce oštěpu jsme na stejné startovní čáře jako ostatní. Tady záleží na tom, kolik tomu dáte a jak jste šikovný. Tady je větší šance uspět."
