Rozhovor – Do Prahy přijel na počátku devadesátých let a dnes už ji považuje za domov. Rozjel tu byznys, ale v hromadění peněz zálibu nenašel. Dělit se o peníze přináší podle Sanjiva Suriho podstatně větší štěstí, než je shromažďovat a utrácet. A tak radí lidem dělat totéž, co dělá on.
Podnikatel z Indie v Česku založil a řídí společnost Zátiší Group. Provozuje čtyři pražské restaurace. Ze začátku dával na charitu 10 procent zisku, posledních patnáct let odevzdává 30 procent, od příštího roku to má být ještě víc. Hned dvě velké mezinárodní organizace – Lékaři bez hranic a Unicef – ho (nejen proto) letos navrhly na cenu Nadace VIA pro individuálního dárce.
"Štěstí a bohatství spolu nesouvisí," říká v rozhovoru Sanjiv Suri. " Za dvacet nebo třicet tisíc si člověk žije úplně v pohodě, vše ostatní, co je za tím, je už jen navíc a zbytečné. Dům na horách, dům u moře a ještě za mořem a já nevím co. Nikam to nevede."
Lidem jako vy se říká filantropové. Jak jste se k tomu vlastně dostal?
Sanjiv Suri: Já mám to štěstí, že nějaká energie ve vesmíru proudí přese mě a dělá nějaké věci a to je všechno. Takže jaký filantrop? Já nevím...
Jde mi o ten zlom, kdy jste si řekl, že kromě byznysu budete také pomáhat těm, co to potřebují…
Pro mě to žádný zlom nebyl. Vyrůstal jsem v Indii v rodině ze střední vrstvy. Tatínek pracoval jako civilista pro armádu a maminka byla 33 let ředitelkou vysoké školy.
Náš průměrný příjem činil čtyřicet dolarů měsíčně. Ale to se nám v Indii žilo velice dobře. A i tehdy jsme dávali deset procent z příjmů lidem, kteří ty peníze potřebují více než my. To byl ten základ, na který jsem pouze navázal.
Kolik dáváte na charitu teď?
Začínal jsem na deseti procentech ze zisku, asi před patnácti lety jsem se rozhodl dávat 20 procent těm, co nemají takové štěstí a potřebují peníze. Poslední roky věnujeme na charitu 30 procent zisku a od příštího roku jsme se rozhodli to ještě zvednout – na udržitelnou filantropii půjde více než padesát procent zisku Zátiší Group.
Kam ho posíláte?
Lékařům bez hranic, Unicefu, Člověku v tísni, v Česku třeba Dětskému krizovému centru nebo nadaci Dobrý anděl. Nejvíc peněz jde do Afriky a Asie.
Jak se rozhodujete, komu ty peníze dát? Zájemců je spousta.
Na Afriku a Asii se zaměřujeme, protože tam za mnohem méně peněz pomůžete mnohem více lidem a ten dar má mnohem větší vliv.
Tady jsme třeba dali milion korun Dobrému andělovi, protože pomáhá rodinám, které se ocitly kvůli vážné chorobě ve finanční tísni. Jenže za ten samý milion uhradíme v Africe roční provoz školy pro sto dětí, včetně jejich bydlení a stravování.
Nebo stejný milion od nás uživí ve Rwandě 1000 lidí zaměstnaných pěstováním rostlin pro voňavkářství. Naše peníze jdou hlavně do rozvojových zemí jako Keňa, Etiopie, Kambodža, Indie, Kongo.
Snažíme se podporovat udržitelný rozvoj, aby ti lidé byli soběstační, uměli sami podnikat a sami si vydělat. Ale samozřejmě vždy chceme, aby něco zůstalo tady v Česku, protože tady teď působíme.
Občas se ale odhodláte i k něčemu dobrodružnějšímu než "jen" posílání peněz. Nedávno jste navzdory vyhřezlým plotýnkám ujel pro Lékaře bez hranic zhruba 850 kilometrů na kole po indickém venkově...
Ano, prezident mezinárodní humanitární organizace Lékaři bez hranic Unni Karunakara se chystal na 5600 km dlouhou cestu na kole po Indii, od severu až na jih. Nabídl mi, abych posledních 850 km jel s ním.
Mému okolí i lékařům to přišlo jako bláznovství, protože do té doby jsem jezdil jen nějakých deset patnáct kilometrů se svými dětmi, navíc jsem měl vyhřezlé tři plotýnky. Ale já se rozhodl získat pro Lékaře bez hranic tímto způsobem 100 000 dolarů.
Oslovil jsem přátele, aby přispěli s tím, že jejich částku zdvojnásobím ze svých prostředků. Vyjel jsem v lednu 2014. A překvapil mě velký ohlas, který tato akce měla.
Jak to celé dopadlo?
Dobře. Díky štědrosti přátel se nám podařilo získat pro dobrou věc 120 000 dolarů, naučil jsem se správně používat kolo a záda to přečkala bez potíží. Nejdůležitější ale byly všechny ty nové životní lekce, které jsem mohl absolvovat díky tomu, že jsem věřil, že něco dokážu ve chvíli, kdy všichni ostatní říkali, že to není možné.
Říkáte, že štěstí nepřináší hromadění a spotřebovávání majetku, ale dělení se s potřebnými. Jste tedy dokonale šťastný?
Štěstí je niterní záležitost, způsob myšlení, stav mysli. Když se rozhodnu být šťastný, krmím si uvnitř pozitivního vlka, nedávám najíst tomu negativnímu, tak jsem šťastný. Štěstí mi nemůže přinést auto nebo jiný majetek. Jsem šťastný, když mohu změnit něčí život k lepšímu.
Přitom - devadesátá léta, kdy jste do Česka přišel, tady byla právě ve znamení velkého hromadění majetku, rychlých "zbohatlíků" a okázalého utrácení. Změnilo se podle vás smýšlení Čechů?
Ten posun tu určitě je. Ale není to černé, nebo bílé, je to škála šedé. Ten posun by mohl být větší, ale mně nepřísluší, abych to nějak komentoval či kritizoval. Já pouze mohu dodržovat své principy a jít příkladem a ukazovat nějakou cestu, jak se to také dá dělat.
Bohatí lidé říkávají: Nevyjdeme s penězi jako ti chudší, protože naše společenské postavení a byznys vyžadují náležitou reprezentaci…
To je nesmysl, to všechno je umělé a vymyšlené v našich hlavách. Pohybuji se mezi bohatými a znám jich hodně. Znám některé, kteří to dělají takhle. Mají čtyři baráky a pět aut, ale nejsou šťastní.
A pak znám plno lidí, kteří žijí úplně normálně a obyčejně a ještě jsou i šťastní. Když jste příliš spjati s penězi, nemůže to dopadnout dobře. Peníze nemají být něco, k čemu se má člověk připoutat.
Jak těžké je tedy zjistit, že má člověk dost a mohl by se klidně dělit s ostatními?
To není vůbec těžké. Člověku stačí k životu málo. Košili můžu mít klidně jednu, dvě a nic se nestane, boty také. Snídaně a oběd bohatě stačí, večeře je spíš k horšímu.
Za dvacet nebo třicet tisíc si člověk žije úplně v pohodě, vše ostatní, co je za tím, je už jen navíc a zbytečné. Dům na horách, dům u moře a ještě za mořem a já nevím co. Tady není žádný strop a nikam to nevede.
Řekl bych jim, že znám plno bohatých lidí, kteří jsou nešťastní, a mnoho lidí, kteří jsou chudí, ale velmi šťastní. Takže bohatství a štěstí spolu moc nesouvisí. Ta potřebná hladina peněz je velmi nízko. Nemít boty do sněhu a jít bos je špatně, nemít na učebnici pro dítě do školy je špatně, ale tuhle úroveň už přece skoro všichni v civilizovaném světě máme.
Tvrdíte, že štěstí není cíl, ale cesta.
No ano, je to tak, ale lidé to nechtějí pochopit. Přijdou na to třeba v sedmdesáti nebo osmdesáti a smutně se ohlédnou zpět, na ten svůj život, jak se pořád za něčím hnali. Štěstí není získat pět milionů na konto nebo krásnou modelku za manželku.
Mnoho lidí šetří a bojí se, co bude. Znám hodně bohatých lidí, kteří utrácejí za bunkry a zásoby na plno dnů v případě katastrofy a mají támhle uloženy peníze pro nějaký případ a támhle další. Ale to je nesmysl. My bychom nejradši měli kontrolu nad vším, i nad vesmírem.
U maminky v bříšku se také nestrachujeme, jestli budeme mít deset prstů a nos. Lidé stále myslí na obživu, ale zapomínají na život.
Lidem prý ani tak nevadí, že nemají moc peněz, jako fakt, že jiní jich mají víc. Co byste jim poradil?
Soutěžení, natož v penězích, není zdravé. Musíme začít od školní výchovy, méně soutěžit. Lidé si myslí, že tady je jeden koláč, a když jeden dostane více, já dostanu méně. Ale to není pravda. Život je o příležitostech a těch je nekonečně mnoho.
Jak jste se vlastně dostal do Česka? Proč zrovna Praha?
To už si skoro ani nepamatuju. Bylo to v roce 1991. Měl jsem přítelkyni ze Švédska, která pracovala tady na ambasádě. Strávil jsem tu několik měsíců, kdy se střední Evropa otevírala světu. Rozhodl jsem se zůstat tady. Takže jsme tady už téměř 24 let.
Peníze, které teď rozdáváte, jste nejdřív musel vydělat. Jak jste se dostal k podnikání v gastronomii?
Měl jsem hotelovou školu, byl jsem tu jako generální ředitel hotelu. Ale když jsem se tu rozhodl zůstat, chtěl jsem dělat něco většího.
V květnu 1991 jsme otevřeli první kavárnu – Muzeum, pod schodištěm Národního muzea, dva dny před výročím 100 let muzea.
A co bylo dál?
Přišel za námi spolumajitel a říkal, že se mu líbí, jak kavárnu provozujeme, a že dostane dům v centru Prahy, kde by nám chtěl pronajmout restauraci. A to byla naše nynější restaurace V Zátiší, kam jsme nastoupili v červenci 1991.
Pak za námi přišel zástupce amerického investora HN Gorin, který dostal na padesát let kavárnu Slavia a restaurant Parnas. Chtěl, abychom provozovali celý ten komplex.
Přišli jsme sem v červnu 1992, začali jsme s provozem Parnasu a nachystali projekt pro kavárnu Slavia. Procestoval jsem celou Evropu, abych nabral inspiraci. Chtěl jsem udělat ze Slavie přední evropskou kavárnu...
...což ale nevyšlo.
Společnosti HN Gorin byla smlouva vypovězena. Byly jsme tu do konce roku 1996 a dostali jsme pak výpověď ze dne na den.
Měli jsme klienty i personál, jen ne prostory. Procházeli jsme nábřeží, zastavili jsme před Bellevue a říkali si: "To nevypadá špatně!" Generální ředitel nám říkal, že jsme přišli vhod, že mu provozovatel neplatí už tři měsíce nájem a že mu klidně dá hned výpověď. Tři týdny jsme rekonstruovali, byly tam neuvěřitelné azbestové stropy a plasty.
Dnes jsme na čtyřech provozovnách: V Zátiší, Bellevue, Mlýnec a Žofín Garden. Děláme také catering na Žofíně, v Kongresovém paláci nebo na evropském Moto Grand Prix. No, a když přijede nějaká státní návštěva na Hrad nebo je kongres NATO, předsednictví EU a podobně, tak to děláme také, protože to prostě umíme dobře.
Filantropy často není jednoduché přesvědčit, aby své příběhy medializovali. Často říkají, že to přece nedělají kvůli chlubení, ale aby pomohli…
Celá ta filantropie není o tom, že já něco dělám. Důležitá je pokora. Je to určitá energie ve vesmíru, která jen proudí přese mě.
Dříve jsme tyto naše aktivity dělali potichu a nechlubili se s nimi. Nyní si ale myslíme, že je dobře ukázat dobrý příklad a třeba jím posunout smýšlení společnosti lepším směrem.
Zuzana Hronová
