Díl druhý: Léta 1928-1938
Velká hospodářská krize dorazila do Československa se zpožděním a projevovala se postupným snižováním průmyslové produkce. Významná část československých výrobků směrovala na export, a protože okolní státy reagovaly na krizi prudkým zvýšením dovozních cel, ztratila produkce z ČSR konkurenceschopnost a přestala jít na odbyt.
Na vrcholu krize v roce 1933 klesla výroba o čtyřicet procent. Následovalo masové propouštění dělníků. O rok později už bylo v Československu přes milion nezaměstnaných, což přispělo k radikalizaci obyvatel (zvláště v pohraničí), které krize postihla nejvíce.
Jen Baťovu Zlínu se krize vyhnula. Jeho závody dokázaly i ve třicátých letech rozšiřovat výrobu, zvyšovat prodej i export a pokračovat ve výstavbě města. V roce 1930, kdy se krize rozbíhala, vyrobily Baťovy tuzemské továrny 22 milionů párů bot, v roce 1937, kdy krize odeznívala, to bylo už 48 milionů párů. Počet zaměstnanců se více než zdvojnásobil, z 20 tisíc v roce 1931 na 42 tisíc na konci třicátých let. Zvyšovaly se i platy: z 469 korun týdně v roce 1929 na 525 v roce 1934.
Baťovy závody byly vůči krizi imunní díky opatřením, která Tomáš Baťa zavedl již ve dvacátých letech a která dokázala udržet silné postavení firmy i po jeho smrti v roce 1932.
Tomášův bratr Jan Antonín Baťa v nastaveném kurzu pokračoval s pomocí nejbližšího bratrova spolupracovníka Dominika Čipery - prokuristy neboli finančního ředitele. Čiperův syn Jan vzpomínal pro Paměť národa, jak otec pomáhal se zaváděním "soustavy řízení Baťa", která umožnila již v roce 1922 razantně snížit cenu obuvi, čímž byly Baťovy výrobky dostupné lidem i v době krize.
"Tehdy si Tomáš Baťa svolal všechny zaměstnance a řekl jim, že sníží o polovinu cenu veškeré obuvi, ale že je nucen jim snížit mzdy o čtyřicet procent, aby mohl vyrábět takto levnou obuv. Zároveň jim slíbil, že jim bude prodávat veškeré životní potřeby o padesát procent levněji, a že až nové závody vyrostou, budou mít podíl na zisku a budou vydělávat více než dříve. Tím začal velký rozvoj firmy založený na myšlence 'malý zisk - velký příjem'. Všechny boty, které byly na skladě, byly okamžitě vyprodány," vysvětlil Jan Čipera strategii Baťovy firmy.
Video: Na Stalina! Unikátní výstava Paměti národa ke 100 letům Československa
Jednalo se o velmi riskantní krok, který ale vyšel přesně tak, jak Tomáš Baťa a jeho finanční ředitel Dominik Čipera plánovali. Firma získala peníze na nákup nových strojů a vybudování samostatných dílen, které byly klíčové pro zavedení nového systému řízení práce. Ten měl nahradit pásovou výrobu ve velkých halách.
"Otec vzpomínal, že když chtěli poprvé vypracovat předpoklady (dnes plány) výroby, ukázalo se, že to není možné, protože jednotlivá oddělení v závodě nebyla uspořádána tak, aby bylo možno získat o jejich práci samostatný přehled. Bylo třeba nejprve osamostatnit co nejmenší jednotky, to jest dílny, tak aby denně mohly sestavovat své účty o ztrátě a zisku," vysvětluje Jan Čipera.
Tak se zrodil Baťův proslulý systém samosprávy dílen, který umožnil výpočet podílu každého pracovníka na zisku, čímž byl zajištěn zájem všech zaměstnanců na rychlé a bezchybné práci. Podíl na zisku se vypočítával podle týdenního účetnictví a zaměstnanci ho dostávali ke své pevné týdenní mzdě. V době zavedení tohoto systému v roce 1924 činil průměrný podíl na zisku týdně pro jednoho zaměstnance 50 korun, v roce 1931 už dvojnásobek - 98 korun.
Bezvýznamné horácké městečko Zlín se změnilo v nejmodernější město Československa s nejvyšší životní úrovní
Polovinu zisku dostali zaměstnanci k platu, druhá polovina byla na jejich jméno uložena u Baťovy spořitelny a úročila se deseti procenty - podniková banka a kapitálová spoluúčast všech zaměstnanců byla dalším z důvodů Baťova úspěchu i v době krize.
Tomáš Baťa nenáviděl půjčky a finance na podnikání se snažil získat z vlastních zdrojů. V lásce neměl ani banky, které nepovažoval za spolehlivé partnery pro podnikání. Přirovnával je k půjčovně deštníků, které nabízejí půjčku, když svítí sluníčko, a chtějí ji zpět, když začne pršet.
Je proto úsměvné, že Dominik Čipera, který se stal Baťovým finančním ředitelem, byl původně zaměstnancem Pražské úvěrové banky. Tomáš Baťa mu nabídl práci v roce 1919, když ho Čipera přišel požádat o ruku Boženy Klausové, neteře Tomáše Bati.
"Moje maminka vedla v Krakově prodej obuvi a nákup kůže pro firmu Baťa. Můj otec se s ní seznámil, když si tam šel koupit boty. Z toho se pak vyvinula láska a rozhodli se, že se vezmou. Tehdy bylo zvykem, že když si chtěl někdo vzít někoho za manželku, musel přijít požádat rodiče o její ruku. Maminka byla sirotkem, a tak museli za jejím poručníkem - Tomášem Baťou," připomíná tehdejší tradice Jan Čipera.
Když se ale Baťa dozvěděl, že Dominik Čipera pracuje v bance, začal se ho vyptávat na detaily finančnictví. A Čiperu zasypával velmi přesnými dotazy. "Až si táta připadal jako u rigorózní zkoušky. Pak mu Baťa dal souhlas se sňatkem a nabídl mu práci v továrně, kterou otec přijal, protože mu Baťa velice imponoval," objasňuje souvislosti spolupráce Baťa-Čipera ekonomův syn.
Baťův finanční ředitel Dominik Čipera zodpovídal také za financování výstavby ve Zlíně, která zahrnovala výstavbu nejen nových továrních budov, ale i rodinných domů pro zaměstnance s dětmi, internátů pro mladé muže a dívky, obchodního domu, společenského domu, škol, kina a nemocnice.
Tomáš Baťa se svými spolupracovníky proměnil ve dvacátých a třicátých letech bezvýznamné horácké městečko Zlín v nejmodernější město Československa s nejvyšší životní úrovní. Zastával totiž názor, že o zaměstnance se musí pečovat, aby mohli podávat výborný výkon. Jeho vize o spokojených a oddaných zaměstnancích, kteří mají vlastní zájem na prosperitě firmy, ale i ochota riskovat ochránily firmu před dopady hospodářského krize.
Franchising? Přišel s ním už Baťa
"Nebojme se budoucnosti. Polovina lidí na světě chodí bosa. A sotva pět procent obyvatel světa je dobře obuto. Tu vidíme nejlépe, jak málo jsme dosud vykonali a jak ohromná práce čeká všechny ševce světa," uklidňoval Tomáš Baťa své zaměstnance, které nazýval spolupracovníky, když se v roce 1932 vrátil z obchodní cesty do Indie.
Vizionářská expanze na neevropské trhy byla dalším z důvodů, proč jeho firma krizi překonala. Na začátku třicátých let patřila k největším vývozcům obuvi a měla pobočky v šedesáti zemích světa, včetně Egypta, Indie a Číny. Otvíráním vlastních prodejen eliminoval Baťa prodejce, kteří zvyšovali cenu obuvi a ne vždy zacházeli se zákazníkem podle zásady "náš zákazník - náš pán", kterou Tomáš Baťa prosazoval a učil ve svých školách pro prodavače spolu s účetnictvím, péčí o nohy a úpravou výloh.
Vedoucí vlastnili prodejny ve smyslu dnešního franchisingu, a proto měli na výsledcích prodeje osobní zájem. V prodeji jim významně pomáhalo i reklamní oddělení světové úrovně.
Aby se vyhnul zvyšování cen obuvi cly, začal koncern Baťa od konce dvacátých let budovat zahraniční továrny. Slavnostní otevření první z nich ve švýcarském Möhlinu bylo naplánováno na 12. července 1932. Tomáš Baťa ale nedorazil, zahynul při havárii letadla, které ono ráno narazilo v husté mlze do komínu v Otrokovicích a zřítilo se.
Smrt Tomáše Bati byla převratná událost. Také kvůli tomu, že firma, která byla majetkem Tomáše Bati a jmenovala se "Antonín a Tomáš Baťa", se necelý rok před jeho smrtí přeměnila v akciovou společnost. Podle tehdejších zákonů v případě úmrtí jednoho vlastníka muselo uplynout určité období od založení akciové společnosti, aby se dědická daň vyplácela podle zákona o akciových společnostech, ne podle zákona o majetku vlastněném jednotlivcem.
"Tomáš Baťa však zemřel před uplynutím tohoto období, takže by firma musela zaplatit velmi vysokou daň. Můj otec tudíž trval na tom, aby se otevřel trezor a zjistila se celá poslední vůle Tomáše Bati. V trezoru byl dopis pro bratra Jana, který byl kupní smlouvou na akcie firmy Baťa a další společnosti za padesát milionů korun," uvedl Jan Čipera, jehož otec se stal po Tomáši Baťovi starostou Zlína. Pokračoval tedy v jeho dalším rozvoji už ve spolupráci s Janem Antonínem Baťou.
Zlín, to byla Amerika
Na život ve Zlíně ve třicátých letech minulého století vzpomínala pro Paměť národa i Zdenka Slezáková, jejíž otec Jindřich Ulvr začínal v Baťově továrně jako dělník a postupně se vypracoval na vedoucího dílny.
"V továrně každá dílna fungovala jako samostatná jednotka. Každá dílna vždycky vyráběla jednu součást a druhá dílna to musela zhodnotit jako dobré, jinak ta první musela zaplatit penále. Proto šéfové dílen, včetně tatínka, museli mít takzvané to konto a tam nějakou částku na takové účely. Když tam bylo víc, tak si z toho mohl koupit, co potřeboval. Takže my jsme v té době měli už třeba auto. Což nebylo v jiných městech běžné. Ale Zlín, to byla Amerika," srovnává v nadsázce Zdenka Slezáková
V roce 1935 bylo ve Zlíně devět set osobních aut oproti šesti v roce 1920. Na třináct obyvatel Zlína připadalo jedno motorové vozidlo. První auto, které si pan Ulvr pořídil, byla Z-4 z brněnské Zbrojovky. Po necelém roce si pořídil Pragu Baby.
Zdenka Slezáková vzpomínala na meziválečný Zlín jako na rychle se rozvíjející město, ve kterém vyrůstala jedna budova za druhou. "Baťa byl člověk sociálního cítění. Vystavěl cihlové domky pro rodiny s dětmi, které měly koupelnu, ložnice, vodovod, kuchyň. To byl luxus pro lidi, co přišli z chaloupek, ve kterých v jedné místnosti žilo několik lidí."
Baťa pro své zaměstnance také každoročně pořádal prvomájové svátky práce. Dělníci pochodovali v průvodech, mezi nimi alegorické vozy a do nazdobených dílen přišli na návštěvu jejich příbuzní. Každý byl zdarma pohoštěn. V roce 1931 oslavovalo ve Zlíně první máj 80 tisíc lidí, z toho 50 tisíc hostů, kteří přijeli speciálními vlaky. Rozdáno bylo 96 tisíc porcí masa, 360 tisíc pomerančů 115 tisíc žemlí a 95 tisíc zákusků - i tohle je zajímavý detail ze života první republiky, přesněji Baťova Zlína.
Školy ve Zlíně předběhly století
Tomáš Baťa neinvestoval jen do továrních a obytných budov, ale i do výstavby škol. Zdenka Ulvrová tak po páté třídě nastoupila do Masarykovy školy, která patřila k nejmodernějším výchovným ústavům v Evropě. Vzdělávací metody inspirovala Baťova cesta po Americe. Neučila se kupříkladu písmenka, ale hned celá slova. Třídy byly různě zaměřené.
"Byly rozdělené na A, B, C, D. Do "A" šly děti s nejlepším prospěchem. Předpokládalo se, že by mohly studovat. Do "B" šly pak děti také s dobrým prospěchem, avšak očekávalo se, že by mohly studovat školy obchodní, ne vysoké. A tak to šlo postupně dál - podle schopností dětí," vypráví paní Ulvrová.
Když pak z Baťovy školy přešla na gymnázium do Uherského Hradiště, byla zděšena jeho vzhledem. "Zlínská škola byla moderní budova s velkými okny, podlaha xylolitová, šatny jsme měli v přízemí oddělené pro každou třídu, samozřejmostí byly vykachlíčkované splachovací záchody. A to nemluvím o širokých chodbách s fontánkami na pití, kde jsme o velké přestávce vždy deset minut cvičili… prostě úplně moderní škola. A z ní jsem přišla do staré budovy gymnázia bez ústředního topení, splachovacích záchodů a se školníkem, který oznamoval přestávky ručním zvonkem," srovnává Zdenka Ulvrová Baťovy školy s těmi státními.
Kromě školy byly americkou cestou Tomáše Bati inspirované i jiné budovy ve Zlíně. "Když jsem potom šla na vysokou školu do Brna, tak to ani tam nebylo tak moderní. Ve Zlíně byl velký obchodní dům, ve kterém byly pojízdné schody. Také veliké kino a moderní nemocnice," vzpomínala paní Slezáková.
Konce hospodářské krize, ze které vyšla zlínská továrna vítězně, se Tomáš Baťa sice nedožil, avšak již v roce 1936 byli Čechoslováci jedním z nejlépe obutých národů světa - průměrná spotřeba bot na obyvatele činila 3,75 páru, zatímco v USA 3,5 páru, v Německu a Rakousku 1,25 páru a v Polsku a Maďarsku 0,75 páru za rok.
Příští díl 1938-1948: Čechoslováci bojovali proti Hitlerovi na třech frontách
Video: Jan Čipera o vztahu Tomáše Bati a Dominika Čipery
