Když ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj v noci na 24. února oznámil, že jeho ruský protějšek Vladimir Putin nereaguje na výzvy k jednání a rozhodl se pro válku, reportér zahraniční rubriky Aktuálně.cz Martin Novák byl zrovna v Kyjevě. Zažil tak první výbuchy, které otřásly třímilionovým městem a spolu s místními prožil začátky invaze.
Minulý týden se spolu s fotoreportérem Jakubem Plíhalem vrátil na místa, kde lidé už půl roku žijí pod neustálou hrozbou dopadu ruských raket a granátů. "Situace je teď jiná. Ukrajinci jsou odhodlaní a na válku si svým způsobem zvykli," popisuje Novák atmosféru v okupované zemi.
Jako reportér pracoval například v Iráku, Afghánistánu, Íránu, Saúdské Arábii, Libyi nebo v Číně. Invaze na Ukrajině se však podle něj od většiny konfliktů, u nichž byl, značně odlišuje. "Tahle válka je nám zkrátka blíž i proto, že v ní bojují lidé, kteří jsou nám kulturně bližší," shrnuje hlavní důvod.
Jak se od vaší první reportérské cesty Ukrajina změnila?
Tehdejší dojmy byly mnohem depresivnější. Když jsem na konci února odjížděl, ruští vojáci stáli před Kyjevem a nebyla vyloučená možnost, že metropole padne. Lidé byli také v šoku z toho, že Putin invazi doopravdy nařídil. K hranicím mířily tisíce aut, autobusová a vlaková nádraží byla v obležení lidí, kteří se za každou cenu chtěli dostat z hlavního města před tím, než tam přijdou Rusové. Obávali se nejhoršího.
Současná situace je jiná. Ukrajinci jsou teď naopak optimističtí a přesvědčení, že nakonec vyhrají, že ruskou armádu z okupovaného území vyženou, alespoň na jihu. Také si svým způsobem na válku zvykli. Momentálně na Ukrajině nevládne nějaká kapitulační nálada, spíš naopak.
V čem se ruská invaze na Ukrajině liší oproti jiným válečným konfliktům, v nichž jste jako novinář působil?
Je tam jeden dost zásadní rozdíl. Většina konfliktů se odehrávala mimo Evropu v oblastech, kde jsou jiní lidé než my, jiná kultura, jiná historie. Tady válčí lidé, kteří jsou v zásadě stejní jako my, mnozí z nich ostatně tady s námi žijí a pracují. V tom je tato válka výjimečná pro většinu evropských novinářů. Na toto zvyklí nejsme. Naposledy jsme podobnou událost zažili při rozpadu Jugoslávie, ale to už je dávno.
Do země, ve které se stále bojuje - zejména na jihu a východě -, jste znovu jel minulý týden. Během své cesty jste navštívil například přístavní město Mykolajiv, které leží v blízkosti okupovaného Chersonu. Jaká je atmosféra mezi tamními obyvateli?
Je to různé. Někteří se snaží žít tak, jako by válka nebyla. Viděli jsme například několik cyklistů ve sportovních dresech. Ale na druhé straně jsme mluvili s manželi, kterým nedávno dopadla na dům raketa, prolétla střechou a rozbila všechna okna. Ti hlavně chtějí, aby válka skončila. Když se lidem něco takového stane, poznamená je to. Z rozhovorů například vím, že dost Ukrajinců se rozhodlo uprchnout do zahraničí poté, co v jejich blízkosti spadla raketa nebo došlo ke střelbě. Bezprostřední kontakt s válkou hraje velkou roli.
Jsou místní ochotní s novináři komunikovat?
Jsou, a když se dozvědí, že jsme z Česka, reagují pozitivně. Vědí, že naše země Ukrajině pomáhá. Kdybychom byli Maďaři, asi by se na nás dívali podstatně hůře.
Ukrajinská vojska zahájila v pondělí ve zmíněném Chersonu protiofenzivu, o které už se dlouho spekulovalo. Co by pro Rusko znamenala ztráta okupovaného území?
Znamenalo by to potvrzení, že přes veškerou převahu Rusko není schopné Ukrajinu jednoznačně porazit a dosáhnout silou svých cílů. Pro Putina i mnoho Rusů by to bylo tvrdé vystřízlivění a v takovém případě bych byl opravdu zvědavý, jak by to Kreml svým obyvatelům vysvětlil.
Byl jste i v osvobozené vesnici Lockyne. Jaký je život na místě, ze kterého se povedlo ukrajinským vojákům okupanty vyhnat?
Místní jsou pořád traumatizovaní. Mnoho vesničanů Rusové zatkli nebo je okradli, některé z nich mučili a zavraždili. Jedna místní nám vyprávěla, že k Rusům nikdy necítila nenávist, spíš naopak. Nyní je však situace jiná, a kdyby se Rusové ke vsi, kde žije, znovu přiblížili, tak uteče.
Ve svých reportážních článcích odkrýváte čtenářům příběhy lidí, kterým válka změnila život. Dokážete říct, který z nich se vás v poslední době nejvíce dotknul?
Je jich mnoho, ale za poslední dobu mi v mysli utkvěl osud paní Taťány právě z vesnice Lockyne. Ruští vojáci zatkli jejího manžela s tvrzením, že přechovával zbraně. Když po začátku ukrajinské protiofenzivy z vesnice ujeli, Taťána se vydala svého muže hledat do domu, ve kterém ho věznili. Marně. Umučeného manžela nakonec našel její známý v jámě nedaleko budovy, kde byl držen. Měl na těle šrámy, ruští vojáci mu zlámali nohy i ruce.
Další ze silných momentů jsem zažil v Mykolajivu, kde mi jedna paní ukazovala lustr z Československa, který poničil pád rakety. Dostala ho od kamarádky z přístavního města Mariupol. Ta však během bombardování města zemřela.
Jak se vlastně novinář během cest v místech válečného konfliktu stravuje, kde spí?
S jídlem je to na pracovních novinářských cestách vždy bídné, hlavně kvůli nedostatku času a neustálému pohybu. A ani to přitom nemusí být ve válce. Spali jsme v Oděse, kde je několik hotelů otevřených.
Bylo cestování mezi městy po Ukrajině náročné?
Ano. Vzdálenosti jsou na Ukrajině značné a kvalita některých silnic špatná. Časté kontroly vojenských hlídek mi ani nevadily, až na jednu výjimku, kdy nás policisté nechali čekat skoro hodinu, než v Kyjevě ověřili naše dokumenty.
Dostal jste se do nějaké krajní situace?
Viděli jsme dopadající rakety a slyšeli střelbu i dělostřeleckou palbu, ale ne těsně u nás. Můžu tedy říct, že tentokrát ne.
