Není úplně běžná praxe, aby do válečné zóny vyjel přímo šéfredaktor. Co vás k tomu přivedlo?
Šlo o mé osobní rozhodnutí, v redakci nikoho nenutíme, aby do válečného konfliktu vyjížděl. Chtěli jsme navázat na našeho šéfreportéra Martina Nováka, který v pondělí 21. února přistál v Kyjevě: Ještě ten večer ruský prezident Vladimir Putin uznal nezávislost separatistických republik a ve čtvrtek 24. února ráno vpadl s vojsky na Ukrajinu. Martin tyto kritické dny pohotově zachytil přímo z místa, z Kyjeva a okolí posílal jeden skvělý text za druhým.
Kde bere instinkt vycítit, že se válka blíží, to nevím, ale jeho odhad je mimořádný. I po invazi se zachoval statečně. Nezpanikařil a dále z hlavního města reportoval. Teprve potom složitě - s dalšími prchajícími lidmi - vyjel do bezpečí.
Bylo nám jasné, že musíme na jeho výbornou práci v terénu navázat. Logická volba padla na mě a fotografa Jakuba Plíhala. Na Ukrajině jsem byl mnohokrát, mám tam kontakty. Bylo to nejpřirozenější řešení, i když jsem teď už v trochu jiné roli. Podstatné bylo i rozhodnutí nejužšího vedení Aktuálně.cz, že mě kolegové dokáží zastoupit. Za to jim ještě jednou moc děkuju.
Zvažoval jste svou cestu dlouho?
Moc ne, bylo důležité se rozhodnout rychle.
Měli jste předem daný plán, nebo jste se po cestě rozhodovali podle aktuální situace?
Neměli jsme jasný plán, ve válečném konfliktu to nejde. Z Prahy jsme vyjížděli v úterý 1. března. Nebylo jasné, jak dlouho ruská invaze potrvá, zda se udrží hlavní město Kyjev, jestli prezident Volodymyr Zelenskyj neuprchne ze země. Což asi Kreml tiše předpokládal. Nikdo nevěděl, zda Moskva nezahájí kobercové bombardování, nenasadí těžké zbraně a podobně. Naší první destinací byl západoukrajinský Lvov, tam jsme se s kolegou rozhodovali, kam vyrazit dál. Ze Lvova jsme pak postupnými kroky pronikli přes Žytomyr z jihu do Kyjeva.
Jaké pocity převládaly, když jste přijeli na Ukrajinu?
Pro mě byl návrat do Kyjeva emocionální a osobní. Strávil jsem v tom městě během Euromajdanu na přelomu roku 2013 a 2014 hodně času, měl jsem tam spoustu přátel, pamatoval si jeho přeplněné, živé ulice, energii, kterou tohle krásné město mělo.
Najednou stojíte uprostřed města duchů. Všude ozbrojenci, barikády, zátarasy, železní protitankoví ježci, zavřené restaurace, kavárny, atmosféra odhodlání, ale taky strachu a války. Přátelé, kterým jsem se pokoušel volat, byli už dávno pryč nebo evakuovali rodiny. Panika byla veliká. Ve vnitřním městě se sice nebojovalo, ale dopadly tam rakety. Nejhorší boje byly na předměstí, u města Irpiň, Buča a Hostomel, tam byla situace opravdu ostrá.
Došlo na nějaké mezní situace?
Celá válka je mezní situace. Byli jsme svědky masové evakuace lidí z Irpině nedaleko Kyjeva, kdy byla střelba do civilních objektů doslova na dohled. Kolega fotograf Jakub Plíhal se v jednu chvíli dostal přímo do palby ruských jednotek.
Navštívili jsme i vesnici Horenka, do které od počátku invaze pravidelně dopadaly ruské střely Grad a stovky lidí se tam krčily v nouzových krytech. O několik dní později v té samé obci zahynuli kolegové z americké televize Fox News.
Nechtěl bych ale zbytečně dramatizovat. V samotném Kyjevě jsme byli pár dní, fotograf Stanislav Krupař, reportér Voxpotu Vojtěch Boháč nebo kolegové z České televize Václav Černohorský s Pavlem Němečkem tam byli daleko déle. Stejně jako třeba Martin Dorazín z Českého rozhlasu na dalších místech země. Za to mají můj velký respekt, podobně jako další čeští kolegové a kolegyně, kteří se na Ukrajinu vypravili.
Ve srovnání s podmínkami, ve kterých reportovali z obklíčeného a bombardovaného Mariupolu dva skvělí ukrajinští novináři Mstyslav Černov a Jevgenij Maloletka z agentury AP, nicméně bledne úplně všechno.
Napětí i obavy
Jak vypadá život mimo ostřelované oblasti?
Je relativně klidný a organizovaný, byť nejistota z útoků ze vzduchu byla hlavně na počátku obrovská. Je to ale případ od případu. Pokud přiletěla střela nebo raketa, lidé byli hned v panice, prchali pryč nebo jich byly plné nouzové kryty. Jakmile byl na místě pár dní klid, panika opadla a život měl opět běžnější pravidla. Napětí a obavy z toho, co ještě může nastat, ale spousta lidí nevydrží, proto utíkají pryč. Je to pochopitelné a logické.
Je vůbec možné se mezi městy po Ukrajině pohybovat?
Ano, s různými zpožděními stále jezdí po klíčových trasách vlaky. Pak jsou tu silnice. Na nich jsou složité kontrolní posty. U vstupu do každého většího města, na klíčových komunikacích stojíte hodiny v kolonách vozidel, ozbrojenci kontrolují jedno za druhým a provoz strašně zdržují.
Problém je i se zbraněmi, které se často dostávají do rukou domobrancům, nevycvičeným, vyděšeným a často nepředvídatelným lidem. V malých vesničkách před Kyjevem, kudy jsme museli do hlavního města projíždět, to bylo opravdu nepříjemné. Ti lidé se báli, mířili na nás kulovnicemi, brokovnicemi, pistolemi, všude viděli diverzanty a špióny. Naštěstí vždy zavčas rozpoznali, že jsme novináři a jaký je účel naší mise.
Co pro vás byl nejsilnější moment?
Nejvíc do kolen mě asi dostaly chodby krytu ve zmíněné obci Horenka na severozápadě Kyjeva. Nahoře dunění střelby, dole stovky vyděšených lidí, kteří před útokem na poslední chvíli utekli. Asi ještě dlouho budu v duchu vidět malou dvouletou holčičku Evu, jak v transu žvatlá pořád dokola: "Bouchali a stříleli, sklo, sklo se na mě sypalo…"
Přímo v Kyjevě zůstalo pár zahraničních i českých novinářů. Měli jste možnost se setkat?
Ano, byli jsme neustále v kontaktu, z hlediska bezpečnosti to bylo hodně důležité.
Během Euromajdanu v roce 2014 jste jako zahraniční zpravodaj České televize o krizi na Ukrajině reportoval. Měl jste už tehdy pocit, že by to mohlo dopadnout válkou?
Neměl, nikdy bych si to takhle nepředstavil. Pořád se mi vybavují přátelé z dob Euromajdanu, kteří říkali, že se v Kyjevě sice demonstruje, budují barikády a vzduchem létají kameny, ale nikdy se tam nebude střílet nebo zabíjet. A pak najednou buch - masakr 20. února 2014, téměř padesát demonstrantů zastřelených za bílého dne, v samotném centru Kyjeva, před očima všech. Pak ruská invaze na Krym, válka na Donbasu, další mrtví, zranění, uprchlíci, vypálené domy. Je to jako hrozný sen, který končí hororem. Snad z něj někdy procitnu, ale moc to tak nevypadá.
Invaze mě zaskočila
O možném vpádu ruských vojsk na Ukrajinu se dlouho debatovalo. Hodně lidí nepředpokládalo, že k válce dojde. Pro vás to bylo překvapení?
Bylo. Plnohodnotnou ruskou invazi jsem nečekal a zaskočila mě, stejně jako řadu dalších lidí, kteří Rusko dlouhodobě sledují. Padla veškerá pravidla toho, jak se Kreml chová a funguje. Z kontrolních signálů jsme nevycítili dostatečně jasně, jak se vnitřní svět Vladimira Putina proměnil. Strávil jsem v Rusku zhruba sedm let, zemi sleduji, mluvím s kolegy a měl jsem za to, že i na dálku mám odhad. Ale podvedlo mě to. Američané věděli víc, varovali okolí včetně Ukrajinců samotných, ale nikdo je nebral vážně.
Co je podle vás pro bojující Ukrajince zásadní?
Podpora ve všech ohledech - vojenská, politická, humanitární, lidská, osobní. Kamkoli jsme přišli, Ukrajinci se vyptávali, jak reagují lidé v Praze, v Česku. Když jsme jim popisovali zaplněné Václavské náměstí, přímý vstup prezidenta Zelenského nebo podobné akce, brala to řada z nich jako obrovskou satisfakci. Těm, kdo měli sílu domýšlet vývoj situace, ale bylo jasné, že jejich osud má v rukou Západ. Buď pomůže a postaví se jasně na jejich stranu, nebo je přes veškerý odpor ruský medvěd sežere. To mi utkvělo nejvíc, nevyřčený dotaz, který neustále visel ve vzduchu: Nenecháte nás Kremlu napospas, že ne?
Co by mohlo přispět k ukončení konfliktu?
Režim Vladimira Putina zastaví jen to, co ho bude reálně a drsně bolet. Nejpřísnější, efektivně cílené ekonomické sankce i zbraně, které zabrzdí jeho vojáky na Ukrajině. Všechno ostatní je jenom zbožné přání. Politici na Západě mají nelehký úkol: jak dát tuto linii Kremlu dostatečně silně pocítit, nezatlačit ho ale přitom úplně do kouta. Jak jasně a rychle podpořit Ukrajince a zároveň se nenechat do války s Ruskem přímo vtáhnout. Protože právě o to část lidí v Kremlu usiluje, chtějí to využít jako ospravedlnění své invaze na Ukrajinu.
Ruská propaganda jede na plné obrátky. V čem tkví její největší nebezpečí?
Obrací realitu naruby, útočí podprahově na naše emoce, city, slabá místa, nejistoty. Rozbíjí možnost jakékoli smysluplné diskuse, schopnosti bavit se na základě ověřitelných faktů. Každý má najednou svoji pravdu a nic není mezi tím. To je největší nebezpečí propagandy. Nechce vás přesvědčit o tom, že Rusko je skvělé, ale že všichni jsme podobně prohnilí.
Je možné, aby se běžní Rusové vymanili z područí propagandy?
Bude to velmi těžké. Na Rusko se dlouhodobě díváme moc evropskýma očima a ono klame tělem. Má výstavní evropskou fasádu, napodobuje naše slova i způsoby, ale jeho podstatná část leží v Asii. Se všemi jejími autoritativními přístupy, důrazem na masu, s nezpracovaným dědictvím komunismu, carského samoděržaví i pocitu vlastní výjimečnosti. Na tom všem kremelská propaganda roky intenzivně pracovala, bude tedy velmi těžké z toho běžné Rusy vymanit.
Nemám rád srovnávání s nacistickým Německem před druhou světovou válkou, ale pravda je, že úroveň společenské hysterie, fanatismu v současném Rusku se mu začíná rychle blížit. Viz nedávná slova prezidenta Putina o tom, že je třeba "rozlišit skutečné vlastence od spodiny a zrádců".
Známý ekonom Jegor Gajdar na počátku devadesátých let minulého století prohlásil, že jeho vlast má dvě možnosti: buď se poučit z minulosti a po složitých reformách se stát normální, civilizovanou, evropskou zemí. Nebo uvěřit v celosvětové spiknutí, hledat nepřítele všude kolem sebe a uzavřít se do stejné pasti jako Německo po první světové válce. Nyní je bohužel jasné, kterou z těchto variant si země vybrala.
V Rusku máte přátele. Jak vnímají celou situaci oni?
Jsme ve spojení, řada z nich buď ze země odjela, nebo se za kroky Kremlu stydí, omlouvá a nesouhlasí s nimi. Jsou to proevropsky a prozápadně naladění Rusové, kterých je ale málo. Dalších se raději neodvažuju ptát, prošli obrovskou proměnou a je jasné, že žijeme v paralelních realitách. V té jejich není žádná diskuse možná, propaganda Kremlu je mimořádně silná a efektivní. Hraje přesně na ty struny, které mezi Rusy dlouhodobě rezonují: strach, pocit výjimečnosti, vztek ze ztráty velmocenské role a další.
Pořád se mi vrací příběh z roku 2014 z Kyjeva, kdy mi tamní známá socioložka Irina Bekeškinová vyprávěla o svém bratrovi, který žije nedaleko Moskvy. Jak jí volal a ptal se na základě sledování prokremelských televizních kanálů, proč Ukrajinci vraždí malé děti, křižují je, páchají jiná zvěrstva a nechají v zemi vládnout nacisty. Ona mu marně vysvětlovala, že to tak není, že je to kremelská propaganda. Pak k tomu smutně dodala: "Ale kdybych byla na jeho místě, asi bych tomu věřila taky. Tomu se prostě nedá uniknout."
Současné dění na Ukrajině není prvním válečným konfliktem, který jste zpravodajsky pokrýval. Jak se s tím vyrovnává vaše rodina?
Nemá s tím, naštěstí, první zkušenost. I přesto jsem své ženě a synům nesmírně vděčný, že mi věří a že za mnou v těchto rozhodnutích stojí.
Důležité je myslet i na vlastní psychické zdraví. Jak si udržujete rovnováhu vy?
Všichni, kdo v podobných situacích pracujeme, na to jdeme jinak a děláme, co umíme. Pro mě to není první pobyt ve válečné zóně, tak už nějaké postupy, jak udržet balanc, mám. Ale nechci si hrát na hrdinu, pokaždé mě válka emocionálně dostane, jen to člověk zpracovává postupně.
Hodně lidí se v Česku zapojilo do pomoci ať už finanční, nebo jiné. Překvapila vás taková vlna solidarity?
Nepřekvapila. Už od dob práce v Člověku v tísni jsem věděl, že Češi jsou štědří a dokážou efektivně pomáhat. Během ruského vpádu na Ukrajinu se to potvrdilo. Klobouk dolů přede všemi, kdo se jakýmkoli způsobem zapojili a nezůstali lhostejní. Doporučuji ale směřovat pomoc a příspěvky k renomovaným humanitárním organizacím, jako jsou Člověk v tísni, Česká katolická charita, Lékaři bez hranic nebo další, kteří dlouhodobě pracují na místě, mají kontakty, zkušenosti. I efektivní pomoc má svá pravidla.
Je něco, co byste chtěl vzkázat?
Když jsme se z Ukrajiny vraceli, nahrál jsem před zničenou školou v Žytomyru krátký videovzkaz. V něm je vše, co jsem chtěl říci.
