Horenka/Pušča Vodica (od našich zpravodajů) - Je tady pološero, vzduch prostupuje zápach potu a moči. Hluboko ve sklepení jedné z větších budov v ukrajinské obci Pušča Vodica na severozápadě Kyjeva se skrývá nouzový kryt pro uprchlíky, kteří utíkají před ruským ostřelováním.
V posledních dnech je zde přeplněno. Důvod je slyšitelný: střelba na povrchu je místy natolik intenzivní, že její dunivá ozvěna občas pronikne i sem.
Potemnělé dlouhé chodby nouzového krytu připomínají malý labyrint. Protáhlé koridory se střídají s čtvercovými místnostmi, ve kterých je více světla. Elektřinou, vyráběnou naftovými generátory na povrchu, ale domobrana šetří, a proto je na většině míst tma nebo pološero. Na podlaze leží staré matrace, gymnastické podložky, na nich deky nebo slabé peřiny, kolem dřevěné židličky, tašky, oblečení. A stovky sedících nebo ležících postav.
Lidé se odvracejí, vystavovat vlastní neštěstí se nikomu nechce. Ze tmy prosvítají jen displeje mobilních telefonů, na kterých si čtou zprávy o probíhajících bojích nebo od blízkých. Občas se ozve dětský výkřik nebo hlas telefonující domů. Jinak panuje nepřirozené, vyděšené ticho.
Rozmluvit někoho z unavených lidí v krytu dá práci. Novináři jsou vetřelci, svědci utrpení a ponížení. Znovu a znovu vysvětlujeme, proč jsme tady - ukázat světu hrozivou realitu ruské invaze. A někteří jsou nakonec ochotní mluvit.
"Bouchali a stříleli do domů"
Zhruba šedesátiletý Ihor dorazil do krytu se ženou a třemi dospívajícími dětmi předevčírem, těsné poté, co do jeho domku v obci Horenka dopadly hned tři rakety Grad za noc. A do toho další střely z letadel. "Rakety mají ještě rozptyl, ale u letadel jsou mířidla přesná. Rusové moc dobře vědí, do čeho střílejí," rozčiluje se. "Putin tvrdí, že nás přišel zachránit," vzdychne jeho žena a mávne rukou.
O pár koridorů dál sedí na boku chodby 80letá stará žena Halyna s dvouletou vnučkou Evou. Kde mají zbytek rodiny, nedokáže babička vysvětlit. "Daleko, daleko," říká.
Vnučka jako v transu neustále žvatlavě opakuje: "Do domů bouchali a stříleli. Bouchali, potom se na mě vysypalo sklo, sklo, sklo. Sklo na mě spadlo. Sklo." Babička přikyvuje: "Vysypalo se na ni sklo." A upřesňuje, že rakety a minometná palba vyrazily v jejich domě všechna okna.
Ačkoliv se o to ruští vojáci opakovaně snaží, Kyjev nedobyli. Ukrajinské síly brání kromě metropole i město Černihiv na severu nebo předměstí Mykolajivu na jihu země. Kromě ostřelování Rusové využívají podle Ukrajinců také psychologický tlak - šíří například propagandu a potlačují odpor místních na území, které již obsadili.
"Máme tady kolem pěti set lidí z obcí Horenka, Pušča Vodica, Hostomel a dalších. Dosud zůstávali ve svých domech, teď už to moc nejde. Dokážeme je nakrmit, ale chybí léky," říká velitel úkrytu Vadym. Prochází nekonečnými uličkami krytu, uklidňuje, vysvětluje a ujišťuje rodiny s dětmi, že v dohledné době snad bude možná evakuace do bezpečnějších míst Kyjeva. "Stovky dětí už jsme vyvezli, teď snad brzy pojednou další," dodává.
Čtyřicetiletá Marina je tady se třemi dětmi ve věku od pěti do sedmnácti let. Pochází z Luhansku na východě Ukrajiny, před osmi lety odtud před ruskými zbraněmi utíkala s dětmi a několika taškami v ruce do bezpečí hlavního města. Jen co se na předměstí Kyjeva trochu zabydleli a uklidnili, už jim na hlavu padají ruské bomby znovu.
"Je to jako déja vu. Jsem strašně vděčná Kyjevu, jak nás tehdy přijal, ale teď budeme utíkat dál," říká černovlasá žena rezolutním hlasem, který potlačuje napětí.
Od vstupu do krytu se najednou ozvou hlasité výkřiky. Přijíždí vojenská sanitka a veze zraněnou stařenku, která má střepinou poraněnou nohu, je bezvládná a dehydrovaná. Medička Marija ji ukládá na improvizované lůžko - lavici. "Přežije, tohle není tak vážné," říká povzbudivě.
"Nejhorší jsou psychické rány. Ohřát, ukrýt, ošetřit a nakrmit lidi nějak dokážeme, zacelit rány vevnitř je ale nemožné," říká Sergej Ševčenko, drobný starosta nedaleké vesnice Horenka. Studoval v Bratislavě, na Slovensku má trvalý pobyt, z boje ale nechce utíkat. Společně s Vadymem i dalšími dobrovolníky zajišťuje pro nouzové úkryty potraviny, léky a další materiál. Stejně jako evakuaci dětí, matek a těžce raněných.
Chtějí nás vyděsit
Starosta Ševčenko nám nabízí rychlý průjezd zničenou vesnicí Horenka. Nasedáme opatrně do kolony vozidel domobrany a vyrážíme kupředu. Dunění před námi nad vysokým borovicovým porostem se zesiluje. Většina domů v Horence už zeje prázdnotou. Podle Ševčenka zůstalo jen několik stovek lidí.
Po cestě přibývá obrazů zkázy. Jeden z čerstvě zasažených domů po nočním útoku raketou Grad stále hoří. Místní mluví o průměrně třech dopadech gradů za noc, do toho jsou pravidelné přelety ruských letadel, neustálé dunění a minometná palba.
V obci nefunguje od počátku ruské invaze elektřina, jedna z prvních střel zasáhla místní trafostanici. Dodávky plynu jsou omezené, v domech je tak v mrazivém počasí osm, maximálně devět stupňů Celsia. "Chtějí nás vyděsit, vyvolat paniku. My se ale nedáme," říká šedesátiletý Ševčenko tiše, ale rozhodně.
Každý den objíždí v Horence několik posledních invalidů nebo důchodců, kteří za žádnou cenu nechtějí opustit své domovy, přestože jim nad hlavami sviští rakety. Přemlouvá je k odjezdu, prosí, nadává, všechno marné. "Nedokážu je přinutit," krčí rameny. Při každém incidentu volá sanitku nebo požárníky a společně s nimi odváží zraněné buď do krytu, nebo rovnou do soukromé porodnice Leleka, nejbližšího zdravotnického zařízení, které v nouzovém režimu ještě funguje.
Smrt i naděje v Lelece
Moderní nemocniční budova ve tvaru T s kostkovanou fasádou, na které se mísí bílá s oranžovou, žlutou i zelenou, jako by sem spadla z jiného světa. Stopy po ostřelování jsou tady zatím minimální, personál je ale ve stavu pohotovosti.
Leleka vznikla v roce 2014 jako nejmodernější porodnické centrum na Ukrajině s evropskými standardy. Matky, jejichž rodiny si mohly připlatit, tady rodily s nejlepší dostupnou zdravotní péčí, v krásné přírodě na okraji města. Tou ale nyní prochází fronta a okny porodnice už otřásají vzdálené výbuchy.
Pětipatrová budova je opuštěná, personál ale částečně funguje, především jako urgentní příjem pro zraněné z Horenky, Hostomelu, obce Pušča Vodica i dalších v okolí. Narychlo sem z těchto vesnic míří i rodičky těsně před porodem, které už nezvládnou projet do hlavního města.
K budově porodnice přijíždějí dvě houkající sanitky. Na urgentní příjem přinášejí dva zraněné lidi - mladšího muže a stařenku, oba v bezvědomí. Tým mediků z Leleky je rychle oživuje.
"Rozepněte tu košili, rychle, rychle! Jaký je tlak? Infuzi, prosím," ozývá se malou místností příjmu. Muže probudí a stabilizují, starší žena ale následkům těžkého poranění plic úlomky minometných střel podléhá. "Svi*ě jedny," otočí se jedna ze zdravotnic a rozpláče se.
Na parkovišti před budovou stojí auto zřejmě posledního manželského páru, který v Lelece ještě stihl porodit. Malinká Ljubov se narodila včera, za neustálého dunění dělostřelby i gradů. Otec Vitalij je nyní se zesláblou matkou a rychle je odváží pryč. "Ljubov znamená lásku, třeba nám přinese štěstí," vzdychne a zapíná motor.
Auto ve spěchu zamíří dlouhou alejí stromů od porodnice směrem do centra Kyjeva. Ve vzduchu znovu zní dunění střelby. U dveří nemocnice se narychlo loučíme se Sergejem Ševčenkem, i my musíme zpátky. Ptám se ho, jak to celé dopadne. "Peremožemo! (Zvítězíme!)," vyhrkne náš průvodce rezolutně. Za jeho lesklými brýlemi se ale skrývá notná porce nejistoty.
