Svůj první kinofilmový fotoaparát dostal Tomáš Vocelka od svého otce, po kterém zdědil svůj zápal pro tvorbu snímků. "Tehdy jsem ho používal tak jako dnešní děti svoje telefony - zaznamenával jsem cokoli, co mi přišlo pod ruku," vzpomíná dnes už renomovaný fotograf. Průřez jeho celoživotní tvorbou si budou moci návštěvníci festivalu Slunovrat prohlédnout v pátek a sobotu 4. a 5. listopadu v Galerii Eisler v Obecním domě v Opavě. Součástí expozice bude i jeho přednáška.
Největší zlom ve Vocelkově umělecké kariéře přišel s jeho nástupem na gymnázium. Když s otcem navštívil výstavu předního českého dokumentaristy 50. a 60. let Gustava Aulehly, jeho tvorba ho uchvátila. "Tenkrát se o jeho práci téměř nevědělo. Na výstavě jsem si uvědomil, že snímky nejsou pouhým obrázkem, ale dokážou vyprávět příběhy," líčí, proč se rozhodl stát fotografem.
Tomáš Vocelka odstartoval svou novinářskou kariéru ve zpravodajském týdeníku Region, který vznikl po roce 1989. Tamní redakce měla málo členů, a tak se Vocelka musel mimo focení věnovat i psaní, což mu zůstalo dodnes. Od roku 2016 působí v Aktuálně.cz jako editor a fotograf v rubrice Magazín.
Ve svých článcích často vyprávíte příběhy fotografů a jejich děl. Který z nich vás v poslední době zaujal svou tvorbou?
Je jich mnoho, ale napadá mě například John Wehrheim, jehož práce je nyní k vidění v pražském Domě U Kamenného zvonu. Na fotografiích ze 70. let zachytil život hippies v Taylor Campu na havajském ostrově Kauai. Podle mě je to jedna z nejkrásnějších výstav letošního roku. Wehrheim má při tvorbě svých snímků neobyčejně lidský přístup a jeho fotky dokážou zaujmout na první pohled, aniž by v nich byly slzy, krev nebo násilí.
Často právě obrazy těchto emocí získávají ceny…
Osobně mám radši fotky, které na lidech ukazují to dobré.
Kolik takových výstav během jednoho roku navštívíte?
Nikdy jsem to nepočítal, ale odhaduji, že jich budou desítky. Nejsou to však pouze výstavy, které navštěvuji kvůli práci. Na expozice chodím i ve svém volném čase.
V práci se věnujete zejména reportážním snímkům a portrétům. Čím se liší vaše volná tvorba od té profesní?
Dříve jsem se věnoval pouliční fotografii, která se podobá té reportážní. Dnes je však má umělecká tvorba jiná téměř ve všem. Nejčastěji se věnuji focení ve stylu "urban landscape", což je žánr na pomezí architektonické, krajinářské a pouliční fotografie. Často se zaměřuji na geometrii, což se ve fotožurnalistice dá použít jen velmi omezeně. Vyžaduje to totiž více času, který během práce obvykle nemám. Ale například při focení závodů v agility na dostihovém závodišti v pražské Velké Chuchli se mi povedlo do snímků můj autorský pohled dostat.
Dostal jste se někdy během focení reportáží do nějaké krajní situace?
Žádný ostrý konflikt jsem kvůli práci naštěstí nezažil. Když někdo nechce být focen, obvykle mi to dá najevo, já se omluvím a fotku smažu. Vzpomínám si však na jednu nevšední situaci, ke které došlo v době, kdy jsem pracoval v časopisu Region. Šéf mě poslal nafotit ilustrační fotky ke článku o horkém letním počasí. Zachytil jsem tehdy nějaké lidi, kteří se koupali v řece. Fotka vyšla v novinách a vše bylo v pohodě.
O dva roky později ji však vedoucí znovu použil jako ilustraci k jinému textu. Po vydání k nám do redakce vtrhl rozzuřený pán, který se v uplynulých dvou letech zřejmě oženil s nějakou slečnou, kterou jsem na fotce zaznamenal. Nelíbilo se mu, že během čtení novin narazil na fotku své ženy v plavkách.
Může podle vás fotoreportérovi jeho práce zevšednit?
Určitě, jako každá práce. Za svou kariéru jsem potkal mnoho lidí, kteří vyhořeli. Stejně tak mám i několik známých fotoreportérů, kteří se focení věnují třeba i po odchodu do důchodu. Záleží na tom, jakému druhu focení se člověk věnuje. Myslím, že dokumentování válečných zločinů se na novinářích nějak negativně projevit musí. To já naštěstí neřeším a věřím, že mě moje práce nikdy neomrzí.
Za svůj dosavadní život jste vyhrál mnoho soutěží. Jednou z nich byla i Sony World Photography Awards, která patří k nejvýznamnějším na světě. Porotu zaujala vaše série snímků ze zvířecího krematoria s názvem Věčná loviště, která vznikla v rámci reportáže redaktorky Aktuálně.cz Magdaleny Medkové. Jak se vám toto téma fotilo?
Na místě se mi fotilo dobře, původně jsem však vůbec nechtěl jet. Vnímal jsem toto téma jako morbidní. Nabídka na reportáž navíc přišla dva roky poté, co mi zemřeli dva moji psi. Nakonec jsem se však rozhodl na místo jet, a to i proto, že návrh na stavbu krematoria vypracoval architekt Petr Hájek, jehož tvorba mě oslovila. Když jsem se pak procházel po budově krematoria, měl jsem dostatek času na to udělat si snímky podle sebe a dostat do nich působivou atmosféru, kterou jsem na vlastní kůži pocítil.
V pátek 4. listopadu začne v Galerii Eisler v opavském Obecním domě výstava vašich fotografií. Součástí expozice bude i série Města a útěky, se kterou jste v roce 2018 vyhrál Czech Press Photo. Jak se vám daří najít ten správný okamžik, kdy stisknout spoušť?
Chce to trpělivost. Není výjimkou, že na ideální světlo, stín či moment čekám třeba přes hodinu. Například snímky ze série Praha pod věžemi jsem fotil tak, že jsem si předem vyhlédl dobré světlo, kompozici a následně čekal na ideální moment. A ten obvykle trvá pouhé vteřiny. V tu chvíli se z focení stává rychlostní sport. A když se vše povede, už při stisknutí spoušti vím, že to je ta fotka, na kterou jsem čekal. Ale mnohokrát se mi stalo, že jsem čekal, a ona chvíle vůbec nepřišla.
V minulosti jste se zmínil o tom, že jste se v počátku své fotografické kariéry inspiroval "zakladatelem fotožurnalistiky" Henrim Cartier-Bressonem. Čím vás zaujala jeho práce?
Na Bressonově tvorbě mi Gustav Aulehla ukazoval, jak mají fotky vypadat. Jeho pojem "decisive moment" neboli rozhodující okamžik ve mně rezonuje dodnes. Bresson si totiž uvědomoval, že největší silou fotografií je schopnost věrně zachytit zlomek vteřiny.
Také mě naučil, že když jste jako reportér ve složité situaci, nikdy se nesmíte vzdát a měli byste hledat věci, které jsou pro daný moment typické. Například když Bresson fotil korunovaci Jiřího IV., místo focení krále se zaměřil na publikum. Zachytil tak ikonická zrcátka na tyčích, která si lidé přinesli, aby mohli v odraze sledovat akt z dáli.
Věnujete se i leteckým fotografiím. Jak jste se k tomuto stylu focení dostal?
Tuto možnost mám hlavně díky Aktuálně.cz. Na naši redakci se totiž obrátil sportovní pilot Jiří Průša, který přišel s nabídkou spolupráce. Postupně jsme se spřátelili a vytvořili sérii snímků, na kterých jsme dokumentovali Česko z výšky. Oproti jiným fotografům mám navíc velkou výhodu, a to tu, že se mi nedělá v letadle špatně.
Jako fotograf pracujete a svým snímkům se věnujete i ve volném čase. Potřeboval jste si někdy od focení odpočinout?
Nepotřeboval, protože já odpočívám právě focením. Dá se říct, že je to závislost. Ale pro členy mé rodiny to občas může být nepříjemné. Když jsme například byli s manželkou na dovolené v Římě a bylo tam krásné světlo, musela se mnou stát na náměstí hodinu, než jsem zachytil ten správný moment. Mně to přišlo jako pár minut, ale ona to tak rozhodně nevnímala.
