Praha - O nejvýchodnější území první československé republiky, Podkarpatskou Rus, se vedly ostré boje od října 1938 do března 1939. 12. pěší divize generála Olega Svátka v nich v březnu 1939 způsobila citelné ztráty dotírající armádě horthyovského Maďarska, de facto spojenci nacistického Německa.
Odvážný odpor Svátkovy pěší divize, který zahrnoval i nasazení tanků a dělostřelectva, byl jediným masovým vystoupením Československé armády při obraně okleštěné republiky. Tu si v březnu 1939 začaly mezi sebou dělit sousední státy, sympatizující s hitlerovským Německem. To už po mnichovské konferenci na podzim 1938 zabralo třetinu území Česka.
Vojáci generála Svátka přitom neustali v odporu ani po 15. březnu, kdy už se po zbytku republiky procházeli vojáci wehrmachtu. "Svátkova divize splnila svůj úkol tak, jak to lidé po Mnichovu očekávali od celé armády," tvrdí Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu.
Maďaři obsadili počátkem ledna 1939 v rozporu s vídeňskou arbitráží (jednání o odstoupení části území Československa horthyovskému Maďarsku - pozn. red.) obec Rozvegovo, což bylo faktické předměstí Mukačeva, které mělo zůstat Československu. Budapešť ale nebyla s výsledky arbitráže spokojena, takže v útocích na československé jižní hranice i Podkarpatskou Rus pokračovala.
Pohraniční rozmíšky a útoky maďarských horthyovců či teroristických bojůvek na Podkarpatské Rusi přerostly v tu dobu v regulérní vojenský konflikt. Po tvrdých pouličních bojích, ve kterých došlo i k nasazení dělostřelectva a obrněné techniky, dokázaly jednotky generála Svátka Maďary z Rozvegova vytlačit.
Střety ale provázela mimořádná krutost. Maďaři při nich často brutálně dobíjeli zraněné Čechoslováky, ti naopak v několika případech zastřelili zajaté maďarské teroristy bez soudu.
Krutost na straně maďarských jednotek se obrátila i vůči ukrajinským jednotkám tzv. Karpatské Siče (branná organizace Ukrajinců - pozn. red.). Poté, co je horthyovské jednotky zajaly a oddělily od ukrajinských běženců z Polska, většinu z nich zmasakrovali. Podobně brutálně se chovali i Poláci, kteří zmíněné Ukrajince hned za hranicemi vraždili. "Přišlo tak o život až 5000 Rusínů," odhaduje Jiří Plachý z Vojenského historického ústavu.
Obstáli i v bezvýchodné situaci
Boje Československé armády o nejvýchodnější část republiky patří i po 80 letech k málo známým událostem československých dějin. "V současné odborné ukrajinské literatuře je například účast československé armády v boji proti Maďarům úplně vymazána. Ukrajinští historici mluví většinou o tom, že Podkarpatskou Rus Češi opustili, že ustoupili bez výstřelu. Boje 12. čs. pěší divize pak popisují jako odpor (ukrajinské) Karpatské Siče. Nejde tedy jen o české či slovenské, ale i mezinárodně málo známé téma," tvrdí Jiří Plachý, který se jako jeden z mála českých historiků tématu věnuje.
"Naši vojáci bojovali i ve zcela bezvýchodné situaci rozpadající se republiky. Československá armáda nebyla tedy demoralizovaná ani po šoku z Mnichova a vídeňské arbitráži. Obyčejní vojáci, dělníci z fabrik či zemědělci, odvážně plnili své občanské povinnosti. Vlastně už nemuseli riskovat životy, a přesto bojovali. I tohle je důkaz, že Češi nebyli a nejsou národem Švejků," dodává Plachý.
Svátkovi vojáci bojovali proti Maďarům na Podkarpatské Rusi ještě tři dny po obsazení Čech, Moravy a Slezska nacisty. Teprve poté, co k nim dorazily konkrétní zprávy o této události i o vyhlášení samostatného Slovenského šťátu, začali se stahovat.
Jiří Plachý před několika lety detailně zmapoval místa pravděpodobných hrobů padlých Čechoslováků na Podkarpatské Rusi. Většina těl ale podle něj leží v horských průsmycích, kudy se 12. československá divize v prudkých střetech stahovala. "Vojáci tak byli ve spěchu pohřbíváni přímo v místech bojů, nebylo možné je odvážet na městské hřbitovy," vysvětluje historik Plachý.
Většina československých velitelů navíc likvidovala jmenné seznamy svých jednotek v obavě, aby se jich nezmocnili Maďaři. "Nezbývá než pátrat v archivech a doufat, že si z dochovaných střípků uděláme obraz o těch, kteří jako první položili při likvidaci Československa životy," říká Plachý.
Stav některých hrobů na někdejším československém vojenském hřbitově v Užhorodě je podle něj žalostný, po osmdesáti letech ale možná svítá naděje na změnu.
Ukrajinci předběžně podpořili nový projekt českého ministerstva obrany, které plánuje opravit hroby desítek Čechoslováků, padlých na Podkarpatské Rusi v roce 1919, 1938 a 1939. Jde o druhý pokus, během toho prvního před několika lety zpronevěřil ukrajinský partner Prahou zaslané peníze. "Tentokrát díky vedení kraje Vysočina a jeho česko-ukrajinskému fondu VIZA nic podobného nehrozí," říká Pavel Filipek z odboru pro válečné veterány českého ministerstva obrany.
Dozvuky Mnichova
Okupace okleštěné republiky 15. března 1939 byla pro většinu obyvatel zemí Koruny české jen logickým pokračováním traumatu mnichovské dohody v září 1938 a odstoupení pohraničí Německu. Historici tvrdí, že právě tato skutečnost stála i za vzedmutím protimasarykovských vášní a obdivu k Adolfu Hitlerovi v tzv. druhé československé republice.
"Vývoj směřoval k totalitnímu státu jen kvůli Mnichovu. Odtud snaha některých lidí přimknout se v době obrovské nejistoty a jednoznačné závislosti na Německu k něčemu silnému. Těžko je tedy soudit," říká Jiří Plachý. Brání se ale zároveň generalizacím. "Rozhodně to neznamená, že všichni Čechoslováci se tehdy ztotožnili s totalitními hodnotami," dodává s tím, že šlo pouze o část politických elit a pravicově laděné voliče.
Podle historika Vojtěcha Šustka nebyl 15. březen 1939, kdy Němci obsazovali torzo českého státu, pro většinu obyvatel velkým překvapením. Už od podzimu 1938 proto vznikaly odbojové organizace jako Obrana národa nebo sokolská podzemní síť.
Strašné počasí, výhružně vypadající němečtí vojáci v ulicích, rozhlasové vysílání vyzývající ke klidu, plakající rodiče, vlastenecké projevy učitelů, pocity beznaděje a strachu. Takové vzpomínky mají pamětníci na středu 15. března 1939: https://t.co/HZQKwPsjlB pic.twitter.com/mEm4TlIw3W
— Paměť národa (@Pametnaroda) March 15, 2019
"Jen málokdo si ale v tu dobu uvědomoval, jak krutý a surový bude nacistický okupační režim. Tedy vyvražďování celých rodin i s dětmi, což nemělo až do té doby obdoby," připomíná Šustek. Česká společnost podle něj možná doufala, že okupace nebude tak dlouhá a nelidská, jako nakonec byla. "Tohle v březnu 1939 rozhodně nikdo z Čechů nečekal," domnívá se Šustek.
I přesto podle historika řada obyvatel českých zemí obstála i během období protektorátu, navzdory promyšlené nacistické politice cukru a biče. "Svědčí o tom odchod tisíců mužů do budoucí čs. zahraniční armády, ale i ochota dalších tisíců vstoupit do odbojových organizací. Vždy sice následovala krutá odveta nacistů, ať už při vyvraždění vesnic Lidice, Ležáky, Ploština, či Prlov, Češi se ale zlomit nenechali, to je zřejmé," uzavírá Vojtěch Šustek.
Video: Boje Čechoslováků o Podkarpatskou Rus s maďarskými vojsky v březnu 1939 byly kruté, říká historik Jiří Plachý.
