Je polovina ledna a před budovou provinční vlády Alberty v Edmontonu propuká v euforii dav zhruba stovky lidí. Lídr hnutí Wexit Canada Peter Downing právě oznamuje vznik nové federální strany, jejímž cílem je oddělení západních provincií od zbytku země (termín wexit je odkaz na brexit, kdy by se od Kanady oddělily západní provincie - West Canada, pozn red.).
Jeho stoupenci, převážně bílí muži, na sobě mají kšiltovky s hesly Make Alberta Great Again (Udělejme Albertu znovu skvělou), hlásící se k odkazu kampaně amerického prezidenta Donalda Trumpa. V rukou mají plakáty s nadávkami na adresu premiéra Justina Trudeaua a jeden po druhém se navzdory enormnímu mrazu v minus 40 stupních podepisují pod petici, která má zajistit možnost účastnit se příštích kanadských voleb.
"Tohle je ta nejlepší část Kanady. Musíme se zbavit té nemocné a umírající části, abychom ochránili tu nejlepší," burácí Downing směrem ke svým příznivcům. "Postavíme si náš plynovod a přinutíme Quebec, aby za něj zaplatil!"
Při každém odkazu k Trumpově rétorice se dav ještě víc rozvášní. Pro některé je právě americký prezident řešením a vzorem. Někdy až natolik, že by chtěli, aby se Alberta stala 51. americkým státem. "Americký systém je tomu našemu hodně podobný, kulturně jsme v podstatě stejní, můžeme tam okamžitě zapadnout," řekl novinářům z Vice News Dave Ghron, který na akci přišel s americkou vlajkou.
Sálá z něj zklamání z premiéra, jehož strana v téhle části Kanady v říjnových volbách propadla a který je podle těchto voličů příliš elitářský a odtržený od reality. Cítí pocit méněcennosti vůči východní části země (hlavně Torontu, Ottawě a Quebeku), která je v mnohém přehlasuje, i vůči environmentálním organizacím. Ty se vymezují proti těžbě ropy a plynu, na kterých je Alberta - a do velké míry i celá Kanada - finančně závislá.
Politické rozdělení Kanady po volbách v říjnu 2019
Liberální strana premiéra Justina Trudeaua v říjnu 2019 obhájila po čtyřech letech vítězství, utrpěla ale řadu ztrát. Na počet hlasů bez přepočítání na mandáty dokonce skončila druhá za opozičními konzervativci, podobně jako v roce 2016 prohrál vůči Hillary Clintonové americký prezident Donald Trump.
Drtivou porážku zažili liberálové hlavně v západních provinciích. V Albertě nevyhráli ani v jednom regionu, křeslo nezískali ani v sousedním Saskatchewanu a ke konzervativcům se na rozdíl od roku 2015 přiklonila i většina vnitrozemské Britské Kolumbie. Pro obyvatele těchto oblastí to mimo jiné znamená, že v Trudeauově minoritní vládě nemají žádné zastoupení.
Pád ropného Klondiku
Symbolem kanadského ropného průmyslu je město Fort McMurray na severu Alberty, zhruba pět hodin jízdy severně od Edmontonu. S šancí na rychlé zbohatnutí, zalepení dluhů a zajištění lepšího života se sem přestěhovaly tisíce lidí z celé země. Dorazili na pár let, vydělali si a zase zmizeli. Místní ropné písky dělají z Kanady jeden ze tří států s největšími ověřenými zásobami černého zlata na světě, hned po Saúdské Arábii a Venezuele. Podle časopisu National Geographic jsou ale nejdestruktivnějším ropným průmyslem vůbec.
Z původně malého města obklopeného indiánskými rezervacemi se během pár desetiletí stal novodobý Klondike, kde na konci 19. století vypukla zlatá horečka. Ještě před pěti lety byl průměrný plat na juniorních pozicích okolo 150 tisíc dolarů ročně (2,5 milionu korun), pětkrát vyšší než ve zbytku Kanady. Standardem byly bonusy v podobě několika set tisíc dolarů při podpisu smlouvy na více než dva roky.
Těžba z ropných písků v Kanadě
Jde o ložiska nekonvenční ropy ve formě dehtových písků. Nejvíce jich je ve Venezuele, hned poté v Kanadě, kde se ta největší naleziště nacházejí na severu provincie Alberta v okolí města Fort McMurray.
Převážná většina ložisek je hluboko pod zemským povrchem, kdy jsou k jejich těžbě potřeba injekce horké vodní páry přímo do ložiska. Nezbytný je tak vydatný zdroj vody a velké množství energie, i proto proti tomuto druhu těžby dlouhodobě protestují ekologičtí aktivisté.
Těžařský průmysl v Albertě v současné době představuje necelou třetinu celého HDP Kanady.
V roce 2014 ale přišel krach světových cen ropy, o dva roky později masivní požár, který zdevastoval značnou část města. Následně - částečně i kvůli politice Trudeaua - se odložila výstavba několika projektů, které měly těžbu zrychlit. Investice do ropy a zemního plynu v oblasti za posledních pět let klesly o 45 procent. Přišly škrty, masivní propouštění a částečný exodus obyvatel. Město začalo trpět a spolu s ním celá Alberta, ve které nezaměstnanost vystřelila na nejvyšší příčku v Kanadě. Dodnes na ní zůstává, v čele s hlavním městem Edmontonem.
Jedním z těch, kteří v důsledku krize přišli o práci ve Fort McMurray, je i Walter Hunter. Kousek od polárního kruhu pomáhal do roku 2015 stavět elektrárny. Pak projekty ustaly. "Když jsem tam byl, byl tam celý svět - lidé z různých koutů světa. Ekonomika Alberty se v podstatě starala o celý zbytek Kanady a částečně i o Severní Ameriku jako takovou. Když máme federální vládu, která to chce zničit, musíme se o sebe postarat sami. Wexitem dosáhneme lepší Alberty," tvrdí.
Hunter, stejně jako šéf hnutí za odtržení provincií vnímají jako hlavního viníka federální vládu. Vadí jim uhlíková daň, kterou kabinet plošně zavedl s platností od 1. ledna, a to přesto, že s ní souhlasí i hlavní ropné společnosti (Premiér Alberty kvůli dani hrozí, že federální vládu zažaluje, pozn. red.). Vidí v ní útok na své jistoty a šanci na obživu. Nelíbí se jim, že se premiér Trudeau jasněji nepostaví za ropné písky (Trudeau schválil některé výstavby plynovodů, za jeho vlády ale Kanada zakázala převoz ropy v okolí Vancouveru kvůli obavám z ekologického dopadu, pozn. red.) a nechává podle nich sektor upadat kvůli tlaku environmentalistů.
Zapomenutý venkov a spory s indiány
"Odpadlíci" z Fort McMurray, ale i další obyvatelé takzvaných prérijních provincií (kromě Alberty ještě Saskatchewanu a Manitoby) a částečně i vnitrozemské části Britské Kolumbie zažívají to, co znají Američané z okolí takzvaného Rezavého pásu nebo i z posledních amerických voleb. Původní průmysl upadá, nový nepřichází, lidé jsou bez práce a cítí, že na ně vláda zapomíná.
V podobně postiženém místě, Valemountu, vyrůstal v Britské Kolumbii nedaleko hranic s Albertou i Joseph Nusse. Město bylo jedním z center dřevařského průmyslu, obří pily ale postupně jedna po druhé zavřely a od roku 2006 tu v podstatě není žádná. Nusse ve městě vlastní dvě společnosti, je velkým podporovatelem turismu a snaží se v oblasti prosadit lyžařský areál, který by do vylidněného města znovu vrátil obyvatele a snad i peníze.
Pro lidi, kteří podporují wexit, má pochopení. Jestli by pro něj sám hlasoval, nechce říct, zdůrazňuje ale, že celý svůj dospělý život volil levicové strany. "Federální vláda dělá po celé dekády ústupky Quebeku, zavádí pro něj speciální pravidla, protože se bojí, že znovu vyhlásí referendum o odtržení. Teď dělá zase další výjimky pro původní obyvatele. Pro obyčejného dělníka z rafinerie nebo farmáře nedělá nic, a ještě mu zvyšuje daně, lidé toho mají dost," říká Joseph Nusse pro deník Aktuálně.cz.
Rozdělení Kanady na východ a západ tu podle Nusseho bylo vždy, nikdy ale ne tak silné. Jako jeden z příkladů vyhroceného střetu uvádí blokády, které spustil spor o výstavbu plynovodu nedaleko jeho města. Úřady schválily, že povede skrz indiánské území, většina kmenů - kromě jednoho - s tím souhlasila a vyjednala si s vládou podmínky. Členové kmenu Wet'suwet'en ale léta odmítali na území dělníky pustit, nereagovali na výzvy policie, která je před několika týdny násilně vytlačila.
Původně malý protest se rozšířil napříč Kanadou. Na hlavních železničních tazích nejezdily kvůli blokádám minulý týden vlaky, kvůli protestním průvodům bylo na několik hodin paralyzované centrum Toronta i Vancouveru. Strany se rozdělily - výstavbu plynovodu podporují hlavně malá města a západní provincie, na stranu protestujících se staví hlavní velká města a východní provincie.
"Budu hodně překvapený, pokud brzy nevypukne nějaké násilí. Je to strašně vyhrocené. Je otázkou, kdo překročí nějakou pomyslnou hranici dřív," vysvětluje Nusse.
Wexit nabírá na síle
Protestu si mezitím začaly všímat i mezinárodní organizace bojující za lidská práva a klima. Na stranu původního obyvatelstva se postavila i švédská aktivistka Greta Thunbergová.
Support the Wet’suwet’en Nation and the pipeline protests happening now in Canada! #WetsuwenStrong https://t.co/dkNxOzJyUb
— Greta Thunberg (@GretaThunberg) February 18, 2020
To, co původně působilo jako vtip nebo provokace, nyní nabírá na síle. Wexit se sice dál jeví jako nepravděpodobný, obliba hnutí ale napříč takzvanými prérijními provinciemi i ve vnitrozemských částech Britské Kolumbie od říjnových voleb jen roste. V těch nejoptimističtějších průzkumech se k němu hlásí až třetina obyvatel těchto lokalit.
Že pro odtržení od zbytku země neexistuje precedens a není zakotvené v ústavě, jim zatím nevadí. Podle politologů by se ústava dala upravit na základě rozsudku Nejvyššího soudu z roku 1998, kdy se řešilo, zda by bylo legální oddělení Quebeku. Soudce tehdy řekl, že pokud z jasně postaveného referenda vzejde jasná odpověď, jsou jednání o separaci možná.
A právě na to Downing sází. Na svém twitterovém účtu už dokonce předpovídá výsledek takového referenda - 86 procent obyvatel bude podle něj pro wexit. Pro Trudeauovo politické přežití to představuje těžký úkol - rychle spojit zemi, která desetiletí tak rozdělená nebyla.
