Tbilisi /Od našeho spolupracovníka v Gruzii/ - Dnes mi poprvé přeletěla nad hlavou stíhačka. Z dálky je slyšet dunění a ve zprávách právě reportér televize Rustavi 2 přímo z tbiliského letiště ukazuje oheň a díry po svržených bombách.To vše jen několik hodin před plánovaným přistáním francouzského ministra zahraničí - mírotvůrce Bernarda Kouchnera.

Je už večer, sledoval jsem ji z okna svého pokoje. Takhle blízko ještě nikdy neletěla. Nepřemýšlel jsem, jestli jde o ruský nebo gruzínský stroj. Podstatné bylo, že jsem konečně začal uvažovat nad tím, co se skrývá pod slovem válka.

Gruzínci si několik hodin před olympiádou v Pekingu začali vlastní hry o Jižní Osetii. Naprosto nečekaně vtrhli do separatistické republiky, za den jí dobyli a mělo být hotovo.

Jenže netrvalo dlouho a čtyřkilometrovým tunelem pod průsmykem Roki začali ruští "bratři" do Osetie chrlit tanky jak z běžícího pásu. Situace se za pár hodin obrátila proti Gruzíncům. Najednou začali přibývat mrtví.

U nás v Kazbegi pod vysokými štíty Kavkazu byl klid. I když na jedné straně máme Rusko, na druhé Osetii a na třetí Čečensko, svítilo sluníčko a nikoho válka nezajímala o moc více než každodenní starosti s dobytkem a turisty.

Ale byly tu náznaky, že něco není v pořádku. V našem domku najednou přestal jít internet. Potom i mobil. Taky pevná linka.

A najednou jsem nevěděl, co se děje. 

Foto: Roman Staněk

Po mnoha hodinách jsem se spojil s Tbilisi. Musím prý okamžitě odjet, začala válka.

Vůbec se mi nechtělo. Měl jsem rozdělanou práci, někdo musel koordinovat vystrašené turisty... Ti byli klidní, ale nesmyslně přehnané smsky z domova je z klidu rychle vyvedly. Navíc bylo po týdnu nevlídného počasí v horách tak nádherně!

Stmívalo se. Bylo bezpečnější odjezd do hlavního města raději odložit.

A začala mobilizace

Druhý den jsem se dozvěděl další šokující zprávu. V pátek ráno do práce nepřišel náš zaměstnanec Laša. Prezident vyhlásil mobilizaci a jeho odvedli do armády. Stejně jako dalších statisíce jemu podobných mladých Gruzínů. Poslali ho do Gori, kousek od centra bojů, to nám na klidu nepřidalo. Do Gori, kde minometná palba zničila obytný dům...

To byla má opravdu první konfrontace s válkou.

Foto: Roman Staněk

Druhá přišla záhy. Do Kazbegi - turistického centra dorazili jedni z posledních turistů. Slovenští novomanželé. Den předtím spali nedaleko Gori, kolem čtvrté slyšeli letadla a výbuchy. O válce nevěděli nic, mysleli, že jde o nějaké cvičení. Teď už by měli být v bezpečí u tureckých hranic.

Čas odjezdu nastal. Napsal jsem turistům instrukce, jak se dostat do Tbilisi a koho kontaktovat na které ambasádě, kancelář předal dvěma místním patnáctiletým holkám, sbalil svoje sakypaky a zavolal Važovi.

Co mi říkal Važa

Važa, osmapadesátiletý řidič, silný kuřák s chraplavým hlasem, nevrlý, ve staré Nivě, které fungovaly brzdy pokaždé až na třetí zmáčknutí. Na každém sebemenším kopečku vypínal motor, aby ušetřil za benzín.

Rozhovory o válce prokládal cigaretami, štiplavý kouř jsem měl ve všech pórech. Vyprávěl o roce 1968 a Rusích v Československu. To přirovnání slýchávám stále častěji. Vyprávěl mi o svém spolužákovi, který byl povolán jako tankista do Prahy.

Přejel s tankem nějaké lidi a "ušel". Rozumíš co to je "ušel", ptá se mě Važa.  "Jo, jo, jako že odešel, odjel zpátky," říkám mu. "Ale ne!," rozkřičí se. "Zbláznil se, rozumíš, úplně se pomátl. Nevydržel to." Lituji mé jazykové neznalosti.  A žije ještě, ptám se po chvíli Važi. "Nevím, od té doby jsem ho neviděl, ale myslím, že ne."

Vždy když jsem cestou zmínil "Osetii", rozkřičel se na mě znovu: "Žádná Osetie neexistuje! Osetinci byli vyhnáni z Iránu. Honili je Mongolové, všichni, my jsme jim poskytli útočiště, nakrmili je a podívej, jak se nám odvděčili," říká důrazně, ale přesvědčivě. A jak mám tedy Os... té zemi říkat? "Přece Samačablo!" dodává Važa.

Většina Gruzínů si myslí, že válka bude krátká, ale intenzivní. Optimistické odhady jsou "tři" dni.

Gruzíni jsou velmi pozitivně naladěni. Vracejí se jim vojska z Iráku, elitní profesionálové. "Znají pach krve, s Osetinci zatočí, proti nim nemají vůbec žádnou šanci," říkají.

Zároveň však dodávájí, že pokud se do toho zamíchají Rusové, jejich malá země nebude mít šanci.

Gruzínci protestují v Tbilisi proti ruské okupaci. | Foto: Roman Staněk

Osmašedesátý nově v Tbilisi

I proto se - přes vyhlášený výjimečný stav a občasné, místy až nahodilé bombardování gruzínského území ruskými letadly - sešly v neděli večer v centru Tbilisi tisíce lidí na demonstraci proti ruskému útoku.

Hlavním symbolem protiruské demonstrace byly sovětské útoky na "neposlušné" socialistické republiky, hlavně potom invaze do Československa v roce 1968, maďarské povstání o dvanáct let dříve a také události v Litvě z roku 1991.

Odhodlání gruzínských mužů získat zpět ztracenou zem však po několika dnech bojů dostává vážné trhliny. K čemu mi je Osetie, když mí přátelé, bratři a otcové umírají, myslí si stále více místních. A ani sebekonejšívější slova prezidenta Saakašviliho nerozeženou úvahy o tom, že kus opuštěné země kdesi v horách rozhodně nestojí ani za jeden ztracený lidský život.

Roman Staněk, dlouholetý redaktor Aktuálně.cz, nyní koordinátor rozvojových projektů společnosti Člověk v tísni. | Foto: Aktuálně.cz

Roman Staněk Autor psal dva a půl roku v zahraniční rubrice Aktuálně.cz. Nyní je příležitostným korespondentem, od června 2008 působí jako koordinátor rozvojových projektů společnosti Člověk v tísni v Gruzii. V pondělí bude od 11:00 odpovídat online na vaše otázky.