Praha - Utekl před nacisty do Velké Británie, aby tam bojoval na straně spojenců proti Hitlerovi.
Tomáš Sedláček zažil přesun do Dukelského průsmyku, následný masakr i pronásledování protipartyzánskými komandy SS ve slovenských horách. Zažil i poválečné vyšetřování StB, mučení a rok samotky v hradčanském "domečku".
Komunistický režim v Československu mu ve zmanipulovaném procesu nejdřív vyměřil trest smrti oběšením, nakonec se spokojil s doživotím a Sedláčkovým transportem do uranových dolů, kde měl tak jako tak v nelidských podmínkách zemřít.
Životy válečného veterána armádního generála Tomáše Sedláčka (1918-2012) anebo třeba partyzána Karla Brhela (1922-2006), kterého připomíná i úvodní video, vydají za desítky hrdinů nebo strhujících filmových scénářů.
Podle Jiřího Plachého z Vojenského historického ústavu v sobě Sedláčkův či Brhelův příběh koncentruje osudy stovek a tisíců jim podobných veteránů válek nebo protikomunistického odboje v Československu.
Bylo to samozřejmé
"Jak jsme se dozvěděli, že Svobodova armáda postoupila na Volyň, všichni jsme do ní rukovali spontánně," vzpomíná pro Paměť národa válečná veteránka z druhé světové války a účastnice bojů na Dukle Slávka Altmanová.
"Tatínek říkal: Nemám syna, tak půjde dcera. A šli jsme bez jakéhokoliv rozmýšlení, byli jsme velice vlastenecky vychovávaní," dodává Altmanová.
O tom, jaké strašlivé věci během války i po ní zažili, veteráni často mlčeli.
Karel Brhel své dceři Dagmar až jako dospívající dívce přiznal, čím si v komunistických lágrech prošel.
"Byla jsem v šoku. Plakala jsem a nemohla uvěřit, že tohle tátovi provedli. Bylo mi ho strašně líto," svěřila se v rozhovoru pro Paměť národa.
"Rádi bychom, aby si lidé připnutím rudého kvítku na své oblečení připomněli sounáležitost s těmi, kteří byli ochotni bojovat a položit život za svobodu a demokracii. A platí to i pro ty, kteří se postavili komunistickému útlaku," říká Mikuláš Kroupa, ředitel občanského sdružení Post Bellum.
11. listopad - Den veteránů, ale i vzpomínek
- 11. listopad je na Západě Dnem veteránů a Dnem vzpomínek. Tohoto dne v roce 1918 bylo ve vlakovém voze v Le Francport u severofrancouzského města Compiègne podepsáno příměří mezi Spojenci a Německem. Tím na západní frontě skončila 1. světová válka.
- Tradice oslav konce první světové války vznikla už 11. listopadu 1919, kdy byl tento den připomínán v Londýně, Paříži i v dalších městech vítězných států někdejší Dohody. Americký prezident Woodrow Wilson vyhlásil oficiálně téhož roku 11. listopad Dnem příměří. Oficiálním svátkem se stal v roce 1926. Roku 1954 přejmenoval pak Kongres USA Den příměří na Den veteránů.
- Symbolem Dne veteránů se stal květ vlčího máku. Tradice je spojená s básní Na flanderských polích, kterou v roce 1915 napsal kanadský chirurg John McCrae. Sloužil na západní frontě, nedaleko belgického města Ypres. Vlčí mák jako symbol pro padlé vojáky 1. světové války poprvé použila americká profesorka a humanistka Moina Michaelová. V roce 1921 zvolil bývalý velitel britských expedičních sil polní maršál sir Douglas Haig (jako předseda Nadace veteránů) vlčí mák za symbol pro sbírku na pomoc válečným veteránům a invalidům.
- Den veteránů je spíše americký termín. Ve Velké Británii si lidé tento den připomínají spíš jako Den příměří. Neděle, která je v daný rok nejbližší 11. listopadu, je pak Dnem vzpomínek (Remembrance Sunday).
Veřejným nabízením květů vlčích máků na celosvětový Den válečných veteránů se jeho kolegové snaží obnovit zvyk, který má ve Velké Británii i řadě jiných západních zemí dlouhou tradici.
Sdružení Post Bellum už patnáct let shromažďuje vzpomínky veteránů, přičemž mnozí z nich žijí opuštění a v neutěšených podmínkách. Mnohdy ani jejich nejbližší neznají jejich tragické příběhy.
Výtěžek z pátečního a sobotního prodeje vlčích máků (50 Kč) půjde podle Kroupy na zaznamenávání těchto ojedinělých hrdinských příběhů.
"Loni jsme například prodali stovky kvítků, což do rozpočtu Paměti národa přineslo desítky tisíc korun," říká Kroupa.
"Letos jsme pro projekt získali i nejrůznější prodejny a oslovili desítky studentů, z nichž některé oblékneme do dobových vojenských uniforem, tak snad vlčí máky osloví ještě více lidí," dodává.
Je to závod s časem
Podle Eduarda Stehlíka, šéfa odboru pro válečné veterány ministerstva obrany, žije hrdinů z druhé světové války už jen 533. A kvůli nemocem i pokročilému věku jich rychle ubývá.
"Odcházejí přímí svědci masarykovské republiky a znovuobnovování československého státu po roce 1945. Lidé, kteří předávají svědectví o tom, co se při nacistické okupaci republiky i po jejím osvobození stalo," konstatuje Stehlík.
Připomíná zároveň, že Česko mělo hrdiny nejen v obou světových válkách, ale i v novodobých konfliktech v Iráku, Afghánistánu nebo na Balkáně.
Vojáci prostějovských speciálních sil prošli například v Afghánistánu desítkami tvrdých střetů s radikálním hnutím Tálibán či jinými skupinami islamistů. A zažili momenty, kdy kolem nich umírali vojáci ze spojeneckých aliančních jednotek.
Stejně jako vojáci, kteří prošli misemi IFOR či SFOR v Bosně.
"Přijeli jsme do spálené a vyplundrované země, kde stále dohořívala válka se všemi krutostmi a hrůzami - masovými hroby povražděných civilistů, ale i doživotně zmrzačenými dětmi, které jsme všude potkávali," vzpomíná generál Josef Sedlák, který v Bosně velel bezmála tisícovce českých vojáků.
On osobně si dnes a zítra připomene Luďka Zemana a Petra Valeše, své vojáky, kteří na Balkáně zahynuli.
"Představte si nemocnici, ve které není voda. Ve které není jídlo. Ve které nejde sterilizovat a nefungují operační sály. Kde je tisíc postelí a z toho šest set je úplně rozbombardovaných. Funguje jenom chirurgie a je zakázáno dělat jakékoliv operace, které se dají odložit," popisuje poměry v obklíčeném a bombardovaném Sarajevu válečný chirurg Edib Jaganjac.
Zastal se nás až Václav Havel
Novodobých českých veteránů z Kuvajtu, Iráku, Balkánu, Afghánistánu či Mali registruje ministerský odbor pro válečné veterány celkem 13 653.
Péče o ně se v posledních letech výrazně zlepšila, tvrdí Jan Valo, bývalý velitel československého protichemického praporu z první války v Perském zálivu (1990-1991).
Zmiňuje třeba zákon o válečných veteránech z roku 2002, který jasně definuje, pro koho se může tento pojem užívat a hlavně, jak se má stát o vojáky, které vyslal do boje, následně starat.
Na úrovni je tedy podle něj i lékařská péče o válečné vysloužilce. Vznikají i veteránská komunitní centra, včetně pečovatelských domů.
"O našich zdravotních či jiných obtížích nechtěl po našem návratu ze Zálivu ve velení armády nikdo slyšet. Všichni se báli, že budeme chtít kompenzace. O ty ale nikomu z nás nikdy nešlo," vzpomíná veterán Jan Valo.
"Pořád jsme jenom vyvraceli nejrůznější fámy o tom, jak vypočítaví jsme. Z velení vlastní armády jsme tehdy pociťovali velmi nepřátelskou a nevraživou atmosféru," vzpomíná Valo.
Jediný, kdo se jeho chemiků tehdy prý zastal, byl až prezident Václav Havel s ministrem obrany Lubošem Dobrovským.
"Pro ně jsme byli hlavně těmi, kdo navázal na nejlepší prvorepublikové a válečné tradice československé armády," uzavírá Valo.
