"Z našeho území odtéká prakticky veškerá voda do okolních států. Pokud ji nezadržíme, přijdeme o ni, aniž bychom ji mohli využít k hospodářským potřebám," vysvětlil záměr ministr zemědělství Miroslav Toman (ČSSD).
Odborníci s Tomanovým tvrzením, že Česko přichází o vodu, souhlasí. Přehrady jako řešení ale odmítají. "Odvodněno je asi 20 až 25 procent zemědělské krajiny, tím pádem vysychají potoky a řeky. Do těch přehrad ale nebude mít ani co natéct," upozorňuje Klára Salzmann, krajinářská architektka z Českého vysokého učení technického v Praze.
Přehrady podle ní v současnosti staví například Etiopie na toku Modrého Nilu, nicméně s primárním záměrem vyrábět elektrickou energii. V Česku se z vody nyní vyrobí jen asi pět procent veškeré elektřiny. "Stavět přehrady v rozvinutých státech je ekonomická sebevražda, drahá je i jejich údržba a provoz. Ve světě je dnes obrácený trend - bourat je," upozorňuje Salzmann.
Ministr Toman nyní žádá, aby do rozpočtu jeho úřadu kvůli výstavbě vodohospodářských staveb od příštího roku přibylo až 2,5 miliardy korun.
Šest nádrží, které jsou již v pokročilém stadiu přípravy - a nepatří tedy mezi 31 nově vytipovaných -, by podle mluvčího ministerstva zemědělství Vojtěcha Bílého mohlo vyjít na asi 6,8 miliardy v případě přehrady Nové Heřminovy na Bruntálsku. Další tři přehrady - Vlachovice, Skalička a Kryry - se rovněž pohybují v řádech jednotek miliard, dvě menší nádrže Senomaty a Šanov by dohromady měly vyjít na 600 milionů korun.
Přehrady v Česku
V Česku je nyní celkem 165 přehradních nádrží (47 vodárenských, 118 ostatních, tzv. víceúčelových) o celkovém objemu 3 360 milionů metrů krychlových.
V původním, historickém plánu na stavbu přehrad, bylo kdysi celkem 486 vytipovaných míst. Kvůli nesouhlasu na různých úrovních ze seznamu ale většina vypadla, na současných 65, které jsou na seznamu od roku 2011. Ministerstvo ho původně chtělo rozšířit o dalších 47 lokalit, obce a kraje nakonec souhlasily se 31.
Ty teď bude posuzovat ještě rezort životního prostředí, které už souhlasilo se dvěma lokalitami: Nabdínem ve Středočeském a Stěbořicemi v Moravskoslezském kraji.
Ryby a mloci
Nádrže v posledních letech skutečně z řady zemí mizí a nové v nich nepřibývají. Ve Spojených státech jen za loňský rok přibylo 90 míst, na jejichž místě teď probíhá obnova přirozených vodních toků. Cílem je umožnit znovu přirozený pohyb ryb i přenos živin a sedimentů, kterými se živí ekosystémy podél toků. Další přehrady byly podle listu New York Times v havarijním technickém stavu.
V Číně bylo kvůli ochraně ohrožených velemloků vyřazeno z provozu nebo zdemolováno více než 40 přehrad za poslední dva roky. Ve Francii, Finsku nebo Nizozemsku se kromě migrujících ryb jako důvod uvádí právě také obnova takzvané "zelenomodré" krajiny, tedy kombinace jezírek a potoků obklopených mlázím, lesy i loukami. Ta má zajistit nejen zadržování a nasměrování vody v krajině tam, kde je třeba, ale také obnovení bohatství živočišných a rostlinných druhů.
"Kromě toho, že jsou to strašně drahé stavby, je také jejich dopad na krajinu mnohem větší než užitek. Přehrady se staví v údolích řek, v krajině, která je ekosystémově nejhodnotnější," vysvětluje Klára Salzmann. Na příkladech z Německa odpůrci přehrad ukazují i ekonomické přínosy, když místo zatopeného jezera, často znečištěného, vznikne turisticky lákavá oblast.
"Stavbou přehrad naopak zaniká přechod mezi povrchovou a podzemní vodou. Což znamená, že tudy se už nikdy nebudou doplňovat zásobárny těch podzemních," popisuje krajinářská architektka. Právě s vláhou v podzemí má kromě rekordního nedostatku deště problém i Česko, kterému se kvůli relativně vyšší poloze přezdívá střecha Evropy. Právě kvůli tomu je tu podzemní voda pro většinu obyvatel zdrojem té pitné.
Tisíc přehrad za tisíc dní
Svatopluk Matula, vedoucí Katedry vodních zdrojů z České zemědělské univerzity v Praze, návrh resortu zemědělství naopak hájí. "V roce 2016 vyhlásilo Turecko plán, že za tisíc dnů postaví 1000 nádrží a zajistí tak pitnou vodu pro rostoucí populaci i pro zemědělství," uvádí příklad. "Turkům se záměr podařilo naplnit a praxe v době sucha nyní potvrzuje, že to bylo dobré rozhodnutí," říká Matula. "Nezapomeňme, že výstavba vodních nádrží není otázkou týdnů a měsíců, ale i při nejlepší vůli let," upozorňuje.
Podle mluvčího ministerstva zemědělství Vojtěcha Bílého se na některých lokalitách může začít stavět i do pěti let, ze všech lokalit mají nejblíž k uskutečnění již zmíněné Velké Heřminovy. Jinde to může být i za půl století.
Jakub Hruška z Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd ČR upozorňuje, že ministerstvo ve své argumentaci často směšuje snahu o zajištění pitné vody a boj se suchem. I ve Spojených státech proto podle něj řada přehrad nadále plní svůj účel. "Používají se na pitnou vodu a závlahy, to ale není boj se suchem," je přesvědčený.
Takzvané zemědělské sucho, tedy vyschlost půdy, se v posledních dnech rozšířilo na 98 procent celého území Česka. Podle odborníku z projektu InterSucho je takzvaná suchá "epizoda", která trvá už od roku 2015, nejhorší za posledních 500 let.
Hruška i Salzmann se shodují, že v boji proti suchu je zcela klíčové postupovat strategicky. "O výstavbě nádrží dnes rozhoduje jenom ministr zemědělství. Přitom jsou to obrovské a komplexní projekty, které zasahují do života obcí, lidí i využití krajiny," namítá Klára Salzmann. "V Německu nebo Rakousku je krajinné plánování povinnou součástí projektových dokumentací s cílem najít řešení pro lesnictví, zemědělství i města. To my nemáme," říká.
Řeky jako cévy
Podle odborníků je pro Česko důležitější vodu zadržovat v krajině plošně, ne jí plnit přehradní nádrže. "Například v Německu a Dánsku jsou rozsáhlé programy revitalizace toků. Vrací jim meandry, vrací do přirozených toků. U nás byste u velkých řek nenašla příklad žádný. Na Labi je teď v plánu taková malá revitalizace u Hořínského plavebního kanálu, ale je to ve velmi malém rozsahu," vysvětluje Jakub Hruška z Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd.
Ministerstvo se na podobnou obnovu zaměřuje v dílčích menších projektech, jako je podpora budování rybníků, obnova lesů, mokřadů či remízků. Podle Národního kontrolního úřadu jsou ale dotace, které resort poskytuje, nedostatečné. S důležitostí podobných projektů souhlasí také Svatopluk Matula, podle kterého je možné k závlaze úspěšně využívat také takzvané "regulační drenáže". Systémy podzemních trubek, umělých vodních toků a příkopů v minulosti vznikaly v zemědělské krajině s cílem řešit problém opačný, než existuje nyní: odvodnit podmáčená pole.
"Je možné upravit tyto drenáže na vhodných místech tak, aby se daly využít k podzemní závlaze. Takový postup využívají ve Spojených státech, Velké Británii nebo Německu," navrhuje expert na vodní zdroje Matula. V Česku se podobný systém už také testuje, vědci z Brna a Prahy si k tomu vybrali šest zkušebních lokalit.
Podle Jakuba Hrušky by měla vláda takto upravenou krajinu především vracet do přirozeného stavu. "My tu míru zdrenážování máme velkou, jinde v Evropě to zdaleka není tak hrozné. Například ve Skandinávii, kde už od 18. století odvodňovali lesy, teď nechávají přírodu, aby si s umělými vodními toky sama poradila, nezahrabávají je," popisuje.
A podle Salzmann je možné se suchem bojovat i ve městech. "Dešťová voda dnes odtéká kanalizací pryč, takzvaná zelená infrastruktura - stromy, trávníky, zelené střechy nebo stěny - nám pomůže ji tu zastavit, vsáknout do půdy a dostat do podzemí. Teprve pak se začne voda postupně znovu hromadit," dodává.
