Vrindavan (Indie) - Hinduistické chrámové město Vrindavan ležící jen několik hodin jihovýchodně od Dillí je místně známé i pod jiným jménem - říká se mu město vdov.

Většina z nich sem přichází za vírou, ale mnohé také proto, že nemají kam jinam jít. A některé sem přivezly vlastní rodiny, které se o ně už nechtěly starat, napsal zpravodajský server BBC News.

Jednou z nich je pětašedesátiletá Šakti Dasiová ze severovýchodní Indie. Přišla sem před osmi lety, když zemřel její manžel a synové ji nechtěli.

Čekala jsem, že se o mě postarají děti. Ale neudělaly to

"Je to boj o přežití, ale dokážu vyžít z hodně mála. Jako každý jiný jsem doufala, že až moje děti vyrostou, postarají se o mě, ale neudělaly to. Takže jsem neměla jinou možnost než přijít sem," řekla.

V Indii žije asi 40 milionů vdov, které představují odhadem deset procent všech žen. Stárnoucí ženy jsou zranitelnější než muži. Bez jakéhokoli finančního zajištění či sociální infrastruktury končí mnoho z nich ve Vrindavanu, kde žijí z příspěvků charity a čekají na smrt.

Šakti Dasiová a další vdovy jako ona dvakrát denně a čtyřikrát do týdne prozpěvují modlitební písně, aby si vydělaly v přepočtu asi čtyři koruny a misku rýže.

Vdovy prý nosí smůlu. Lidé se jim proto vyhýbají

Vdovy podle tradičního přesvědčení nosí smůlu, proto se jim mnoho lidí vyhýbá a jejich možnosti obživy jsou omezené.

Vdovám se snaží pomáhat charitativní neziskové organizace, jako je například Maitri. "Systém sociální péče v Indii prakticky neexistuje," řekla Winnie Singhová, zakladatelka Maitri.

Všechny vdovy starší šedesáti let mají nárok na malou vládní penzi, jejíž hodnota je v přepočtu nižší než 100 korun měsíčně. Většina z nich je ale negramotná a nemají bankovní účty, na které by jim vláda mohla peníze posílat.

"Jak může kdokoli přežít z méně než 300 rupií?" (100 korun), ptá se Singhová. "Jak si mohou pronajmout i tu nejprostší místnost, koupit jídlo? I když dostanou potvrzení člověka žijícího pod hranicí bídy, nic zadarmo nedostanou."

Celkově zůstává Indie velmi mladou zemí. Starší lidé představují jen devět procent z celkového počtu obyvatel, který přesáhl 1,2 miliardy. Ale počet starých lidí tu neustále stoupá. OSN varuje, že se během následujících 40 let může ztrojnásobit a dosáhnout 300 milionů.

Sociální systém? Státní zdravotní péče? Neexistuje

V zemi, kde neexistuje žádný sociální systém ani státní zdravotní péče, sílí obavy, jak se Indie bude o své staré obyvatele starat.

Téměř 90 procent zaměstnanců v zemi pracuje pro neformální sektor. Obvykle jde o samozaměstnance s nízkými příjmy, kteří nemají žádný přístup k důchodovému zajištění. To je staví do nesmírně zranitelné pozice, kdy ve starším věku mohou snadno sklouznout pod hranici bídy. A mnozí mají pochybnosti, zda s tímto trendem dokáže udržet krok místní infrastruktura.

Ve Vrindavanu se tyto problémy snaží řešit neziskové organizace alespoň v malém měřítku. Ve středisku Maitri se denně v poledne schází na 500 vdov, aby dostaly teplé jídlo zdarma. Dostávají tu také zdravotní poradenství, a pokud potřebují, tak také léky zadarmo.

Čím víc indických rodin má problém postarat se o své stárnoucí příbuzné, tím běžnější bude osud, jaký potkal ženy ve Vrindavanu. Ani vláda, ani soukromý sektor zatím nenašly žádné jednoduché řešení, které by v této situaci mohly nabídnout. A než ho najdou, může být pro mnoho místních žen příliš pozdě.

V Indii prý ožila duše Mahátmy Gándhího. Převtělil se: