Obě strany se navzájem obviňují z palby, podle Arménů útočí ázerbájdžánská armáda nejen na Karabach, ale i na samotné území Arménie. Obě země vyhlásily mobilizaci záložníků. "Je to boj na život a na smrt," prohlásil vůdce Náhorního Karabachu Arajk Harutjunan.
Agentura Reuters napsala, že střelba zní téměř po celé frontové linii, která odděluje arménské a ázerbájdžánské síly.
Válku na přelomu 80. a 90. let vyhrála Arménie, s čímž se Ázerbájdžán nehodlá smířit. V uplynulých šestadvaceti letech ale dosud nepodnikl tak rozsáhlou ofenzivu jako nyní. Obě strany hlásí desítky obětí. Konflikty mezi Armény a Azery předznamenal před více než třemi desítkami let rozpad Sovětského svazu. Byl prvním signálem, že etnické napětí, za komunistického režimu takzvaně uklizené, se dere na povrch.
Náhorní Karabach je hornatá, ale zároveň velmi úrodná oblast. Název Karabach je perského původu a v překladu do češtiny znamená Černá zahrada.
Převládali tam Arméni, ale v roce 1921 bolševická vláda Karabach začlenila do Ázerbájdžánu, kde zůstal po celou dobu existence Sovětského svazu. Podle sčítání na konci 70. let žilo v "Černé zahradě" 123 tisíc Arménů a 37 tisíc Azerů.
V době reforem Michaila Gorbačova, 20. února 1988, místní sovět (parlament) Náhorního Karabachu odhlasoval rezoluci, v níž žádal připojení k Arménii. Moskevské politbyro návrh zamítlo, ale už za týden v Jerevanu demonstroval milion lidí za připojení ke Karabachu.
Pogromy a vypalování
Rozpad Sovětského svazu skutečně začal v Náhorním Karabachu a Arménii. Začala však také válka, která si vyžádala 30 tisíc mrtvých. Skoro milion lidí přišlo o svůj domov.
Jen tři dny po demonstraci v Jerevanu se ukázala míra nenávisti mezi oběma komunitami v ázerbájdžánském městě Sumgait na pobřeží Kaspického moře. Dav Azerů napadal a vypaloval byty a domy v arménské čtvrti. Ten den zemřelo 32 lidí a Sumgait obsadila sovětská armáda, aby zabránila dalším násilnostem.
Jenže etnické čistky a zabíjení se daly do pohybu. Arméni vyháněli Azery z Karabachu a přilehlých vesnic, Azerové pronásledovali a vraždili Armény. Pogrom se opakoval 13. ledna 1990 v ázerbájdžánské metropoli Baku, zoufalí arménští obyvatelé za tuhé zimy prchali i přes Kaspické moře. Sovětské tanky pak Baku obsadily, zahynulo přitom ale dalších 150 lidí.
Válka o Karabach se už nedala zastavit, pro Armény nebylo cesty zpět. Oproti druhé straně měli několik výhod. Přísun peněz z početné arménské diaspory v západní Evropě, Severní Americe a Austrálii. V sovětské armádě působilo mnoho Arménů na velitelských postech, zatímco Azerové jakožto muslimové se podobně jako jejich souvěrci ze středoasijských republik netěšili v ozbrojených složkách důvěře Moskvy.
Arméni se také zmocnili více zbraní ze skladů rozpadající se sovětské armády, včetně výzbroje munice ze 366. sovětského tankového pluku, dislokovaného na Kavkaze. "Arméni byli lepší a efektivnější vojáci a byli více jednotní než Azerové. V Baku se v době války neustále měnily vlády a různé skupiny spolu soupeřily o moc," uvádí historik a kavkazolog Thomas de Waal.
Hlady jedli trávu
Ázerbájdžánská armáda během roku 1992 odpalovala na největší karabašské město Stěpanakert sovětské rakety Grad, které způsobily obrovské škody a usmrtily mnoho civilistů. Zároveň blokovala všechny silnice vedoucí do Karabachu, což způsobilo v enklávě humanitární katastrofu.
V té době se dostal do Karabachu český fotograf Jan Mihaliček, jako jeden z mála zahraničních novinářů. "Jako první se mi vybaví hlad, který tam všichni lidé měli. Blokáda byla totální. Když jsme se dostali ven po mnohahodinové cestě v konvoji nákladních aut, evakuovaní lidé vyskákali a byli tak hladoví, že se doslova šli pást. Skutečně jedli trávu," vzpomíná.
Měl možnost fotografovat přímo na frontové linii, ale některé snímky nemohl zveřejnit. "Přijeli jsme na místo, kde se odehrávala pár dní předtím těžká bitva. Arméni přijeli vyzvednout své mrtvé, ale ti ázerbájdžánští tam zůstali ležet. Bylo velké vedro a naskytl se nám strašný pohled na zástupy mrtvol," říká český fotograf pro Aktuálně.cz.
Obrat ve válce přinesl rok 1993, kdy se Arméni zmocnili strategicky důležitého města Šuša a obsadili Lačinský koridor, takže si zajistili pozemní spojení Karabachu s Arménií. Zároveň dobyli tehdy jediné letiště v regionu, takže mohli přesouvat zbraně a proviant i v helikoptérách.
Existenční konflikt
Poslední zoufalá ofenziva Ázerbájdžánců se odehrávala od prosince 1993 do února 1994. Zemřely při ní čtyři tisíce ázerbájdžánských a dva tisíce arménských vojáků, situaci však nezměnila. Vyčerpané strany pak uzavřely příměří.
V současné době se enkláva a přilehlý Lačinský koridor nacházejí pod vojenskou kontrolou Arménie, zatímco Ázerbájdžán považuje území za okupované.
"Arméni to berou jako existenční konflikt, ve kterém jim jde o přežití. Mají v hlavách arménskou genocidu spáchanou Turky a tento konflikt berou jako její pokračování. Sami sebe považují za takovou hraniční výspu západní civilizace," dodává Mihaliček.
