Londýn - Přesně před deseti lety otřásly Spojeným královstvím teroristické útoky na prostředky hromadné dopravy v srdci Londýna.
Čtyři islámští radikálové se 7. července 2005 v ranní dopravní špičce odpálili ve vozech metra a v autobuse, čímž připravili o život 52 lidí a na 700 dalších zranili.
Britská metropole byla zcela paralyzována, tisíce lidí zůstaly uvězněny v soupravách podzemky a městem se šířila panika. Lidé, kteří útoky zažili, si v sobě nadosmrti ponesou trauma.
Jedním z nich je řidič autobusové linky číslo 30, v němž došlo k jednomu z útoků.
O tom, co v osudný den prožil, se odvážil veřejně promluvit až nyní. "I kdybych znal všechna slova světa, stejně bych nedokázal popsat, jak jsem se ten den cítil. Vidět všechny ty lidi zmasakrované, to pro mě bylo, jako kdyby nějaká bomba vybuchla přímo uvnitř mě," svěřil se dnes devětapadesátiletý George Psaradakis listu The Daily Mail.
Dodnes se mu prý vybavují tváře cestujících, které zahlédl ve zpětném zrcátku vteřiny před tím, než se v patře jeho červeného doubledeckeru odpálil osmnáctiletý Hasib Hussain. Zabil třináct lidí a desítky dalších zranil.
To dobré v lidech
Psaradakis má ale také jinou vzpomínku. Vzpomínku na soucit a solidaritu, kterou si do té doby naprosto cizí lidé v tak tragickém okamžiku navzájem projevovali.
Byl to kontrast toho nejhoršího a nejlepšího, co v lidech je.
"Horor, jehož jsem byl svědkem, se mi nesmazatelně vryl do srdce. Zároveň jsem ale viděl úžasné projevy toho, jak si lidé spontánně a nezištně pomáhali. Byl to kontrast toho nejhoršího a nejlepšího, co v lidech je," vzpomíná řidič.
V živé paměti prý stále má objetí od cizího muže poté, co se v šoku vypotácel z explozí zdemolovaného autobusu, zhroutil se na chodník a začal plakat. Vzpomíná na policistu v civilu, který ho - ač sám zraněn - držel, aby se přestal klepat, i na kněze, jenž ho v nemocnici utěšoval.
"Kamkoliv jsem se podíval, lidé si navzájem pomáhali. Vzpomínka na ty okamžiky je pro mě útěchou. Lidská nátura se tehdy ukázala v tom nejlepším světle," svěřuje se George Psaradakis.
Nás nezlomí
Tuhle válku podle něj teroristé nikdy nevyhrají.
Způsobili spoustu bolesti mnoha lidem, svého ale nedosáhnou.
"To, co se stalo, je svatokrádež, my je ale nikdy nenecháme zvítězit. Způsobili spoustu bolesti mnoha lidem, svého ale nedosáhnou. Je jich příliš málo a nás je tolik," věří muž, který se přistěhoval z Řecka a v Londýně poklidně žije po boku příslušníků dalších menšin už čtyřicet let.
"Bydlím tady většinu svého života. V Londýně vedle sebe žije v harmonii tolik národností a tohle soužití nic nerozvrátí," uzavírá rozhodně.
Jen záblesk a ticho
Před útokem v autobusu se odpálili tři Hussainovi komplici v londýnské podzemce. Manažerka Martine Wrightová seděla asi metr a půl od jednoho z nich.
"Pamatuji si, že jsem bezprostředně před výbuchem myslela na to, že si musím koupit lístky na olympiádu. Pak jsem zahlédla bílé světlo. Nebyl to jen záblesk, bylo to delší. Pak už si vybavuji jen to, jak se mnou něco hází ze strany na stranu," vylíčila CNN Wrightová.
Světlo byl jediný vjem, který si vybavuje. Tlaková vlna jí protrhla ušní bubínky a odhodila ji až na konec soupravy.
Nechápala jsem, proč se nemůžu hýbat. Pak jsem se podívala nahoru a viděla cosi jako plechovou trubku. Myslela jsem, že je to madlo a vede do země. Byla to ale nějaká tyč a trčela mi z nohou.
"Nechápala jsem, proč se nemůžu hýbat. Pak jsem se podívala nahoru a viděla cosi jako plechovou trubku. Myslela jsem, že je to madlo a vede do země. Byla to ale nějaká tyč a trčela mi z nohou," vzpomíná Wrightová.
S obdobným traumatem musejí žít další stovky lidí, které útoky ze 7. července 2005 bezprostředně zasáhly. O životě a smrti přitom rozhodovaly i zdánlivé maličkosti.
Cestující z jiné soupravy - londýnské personalistce Sajdě Mughalové - například zachránilo život několikavteřinové zpoždění. "Normálně jezdím v prvním vagónu, tentokrát jsem ale zaspala a metro dobíhala. Sedla jsem si dozadu, kdybych to neudělala, dnes bych tady nebyla," řekla CNN.
