Ten kus kamene vypadá jako obří plivanec. Od ostatních skalních úlomků v mírně se svažující vyprahlé krajině uzavřené do červena zbarvenými kopci se liší tvarem i barvou. "Je to odpad z opracované horniny, kterou tady vytáhli ze šachty," říká Ivan Rodionov, kterému však nikdo neřekne jinak než ďjáďa Váňa, strýček Váňa. Z kapsy vytahuje dozimetr a přikládá jej k šedivému kamennému plivanci. "Šestadevadesát mikrorentgenů za hodinu, to je skoro pětkrát víc, než je bezpečná norma pro člověka," vysvětluje lakonicky a vede nás energickým krokem k ústí nedaleké štoly.
Pár kilometrů od městečka Kadži-Saj ležícího u jezera Issyk-Kul na východě Kyrgyzstánu krajina protkaná nádhernými kaňony připomíná planetu Mars. Ne nadarmo se jedno z nedalekých údolí nazývá Pohádka a je lákadlem pro tisíce turistů, kteří k jezeru každé léto míří.
I když leží ve výšce 1608 metrů nad mořem a je obklopeno pětitisícovými hřebeny Ťan-šanu, jeho relativně teplá a mírně slaná voda dala už za sovětských dob vyrůst na severním pobřeží síti letovisek, využívaných místními Kyrgyzy i návštěvníky z Ruska a dalších postsovětských zemí.
Jižní pobřeží kyrgyzského moře, jak místní jezeru Issyk-kul říkají, je klidnější a ubytování tu seženete i ve stylových jurtách. Turisty sem láká krásná příroda, hory, horké prameny či vyjížďky na koních. O opuštěném uranovém dolu na dosah ruky však bedekry mlčí. Přitom se jedná o jedinečné místo připomínající sovětský represivní režim a také jedno z mála míst, kde se na území Kyrgyzstánu nalézal tábor nechvalně známého "souostroví Gulag".
Zlatý Berija
Ďjáďa Váňa je energický sedmdesátník, a když za ním stoupáme jedním z bočních kaňonů, sotva mu stačíme. Přivádí nás k otvoru ve skále. "Tohle byla první zkušební štola, kterou tu vězni v roce 1948 vykopali vlastníma rukama," popisuje a vstupuje dovnitř. Po sto metrech štola končí a on kontroluje dozimetr. Nula. Tady se uran nikdy netěžil. Další štoly a šachty byly úspěšnější a na uran schovaný v ložiskách uhlí už vězni narazili. U zasypaných kráterů v okolí zase hodnoty měřícího přístroje vyletí hodně vysoko.
Po konci druhé světové války Sovětský svaz zoufale toužil po jaderných zbraních, aby se po výbuších bomb v Hirošimě a Nagasaki mohl vyrovnat Spojeným státům. Sovětský atomový projekt získal absolutní prioritu a řízení těchto prací bylo převedeno z Lidového komisariátu pro atomovou energii pod tajnou službu NKVD. V čele stál obávaný Lavrentij Berija. Ten v dopise Stalinovi v únoru 1947 napsal: "Předkládám vám ke schválení návrh výnosu Rady ministrů SSSR o organizaci těžby uranové rudy na ložiskách Issyk-Kul, objevených v roce 1946 ministerstvem geologie. Průzkumné zásoby uranu činí 24 tun uranu, přičemž průměrný obsah uranu v uhlí je 0,17 %. Perspektivní zásoby se odhadují na 175 až 200 tun."
Projekt měl naprostou prioritu a řízen byl bezprostředně z Moskvy, místní sovětské kyrgyzské orgány nad ním neměly žádnou moc a kontrolu. Berija jakožto šéf NKVD na Issyk-kul poslal tisíc vězňů gulagu, aby vybudovali veškerou infrastrukturu budoucích dolů a zahájili těžbu. Spolu s nimi sem přišly stovky civilních zaměstnanců a odborníků, kteří založili nedaleké městečko. Vězni bydleli v zemljankách. Zbyly po nich patrné prohloubeniny v několika řadách u příjezdové cestě k šachtám.
Ďjáďa Váňa ukazuje potrubí čouhající ze země, které také budovali vězni. "Krmili je sice dobře, o tom žádná, opravdu šlo o to těžbu uranu co nejefektivněji rozjet. Berija to ale myslel dobře, šlo mu o sílu a bezpečnost naší vlasti, ale ty nebohé vězně si musíme taky připomínat," dodává trochu nečekaně, ovšem ve světle paměti postsovětského Kyrgyzstánu to zas tak překvapivá kombinace není.
Dokumentární film z expedice do Kyrgyzstánu
Mezi oběťmi sovětského státního teroru na území dnešního Kyrgyzstánu bylo mnoho obyvatel Československa. Kde a proč byli popraveni? Co skrývají kyrgyzské archivy? Jak se dnes vzpomíná na období sovětských represí? Byly historické křivdy a zločiny pojmenovány a odsouzeny? Výsledkem expedice organizace Gulag.cz do Kyrgyzstánu bude mimo jiné dokumentární film, který na tyto a další otázky hledá odpovědi. Prostřednictvím sbírky můžete podpořit vznik snímku, jehož premiéra je plánována na duben 2025. Přesně sto let od chvíle, kdy stovky Čechoslováků, členů družstva Interhelpo, přijely do Biškeku s vizí budování socialistického ráje.
Narodil se v Kadži-Saji v 50. letech, jeho otec byl jeden z civilních zaměstnanců dolu. Proto tady zná každý kámen i celou historii místa. Před pár lety se spojil s kyrgyzským historikem Bolotem Isabekovem, který dohledal všechny dostupné materiály v archivech, a postupně začali historii tajného uranového gulagu rozplétat. Na ruiny strojovny u šachty číslo pět spolu také nainstalovali pamětní tabule připomínající vězně Gulagu v kyrgyzštině, ruštině a angličtině.
Nikdo neví, co to bylo za vězně, jak se jmenovali ani odkud byli. Tyto informace se zatím nikde dohledat nepodařilo. Nemůžeme ani vyloučit, že mezi nimi byli nějací Češi nebo českoslovenští občané. Těch skončily v lágrech gulagu po celém obrovském Sovětském svazu tisíce. Jen na území dnešního Kyrgyzstánu bylo podle našich propočtů zatčeno nejméně 51 Čechů či Slováků, nejméně 20 z nich bylo popraveno, ostatní skončili ve věznicích či pracovních lágrech. Ale nevíme ve kterých, kyrgyzské archivy z této doby stále zůstávají uzavřené a pokusy o jejich zpřístupnění z poslední doby na začátku září zhatil kyrgyzský prezident, když vrátil související zákon parlamentu.
Tohle že jsou ženy?!
Díky knize vzpomínek Tamary Petkevičové Bolest si věk nevybírá máme k dispozici jedinečné svědectví o podmínkách gulagů na území sovětské Kirgizie. V roce 1943 byla Tamara společně se svým mužem zatčena ve Frunze (dnešní Biškek), kam se předtím přistěhovala z Leningradu. A následně odsouzena na sedm let do gulagu. Trest si odpykávala v lágrech na území dnešního Kyrgyzstánu - v Džangidžiru a Bělovodském táboře nedaleko Frunze. Později byla transportována do táborů na území dnešního Ruska.
Strastiplnou cestu z věznice do Džangidžirského tábora vězeňkyně absolvovaly pěšky - téměř 60 kilometrů ve vedru vyprahlou stepí, k jídlu dostávaly jen sušené slané ryby. Pak Petkevičová popisuje příchod do tábora tvořeného dvěma baráky s hospodářskými budovami obklopenými plotem z ostnatých drátů a čtyřmi strážními věžemi se strážemi se samopaly.
"Stála tam řada živých tvorů, které vzdáleně připomínaly lidské bytosti. Ve vedru a žáru dne stály jako přibité. Co nebo kdo to byl? Přišly jsme blíž a podívaly jsme se: ano, byli to lidé! Bylo jich deset: kostry různých velikostí potažené hnědým pergamenem kůže; nazí do pasu, s prázdnými vaky visících vyschlých, obnažených prsou a s vyholenými hlavami. Kromě podivných kalhot na sobě neměli vůbec nic. Tohle že jsou ženy?!" popisuje v knize Petkevičová.
Jak jsme zjistili během naší expedice, na místě bývalého ženského lágru Džangidžir se stále nachází funkční věznice - mužská vězeňská kolonie č. 19, jeden z nejtěžších kriminálů v dnešním Kyrgyzstánu. V současnosti si zde v dvou- až čtyřlůžkových celách odpykává doživotní tresty kolem sta vězňů. Mezi nimi i ti, kteří byli odsouzeni za terorismus a extremismus. Před dvěma lety byla v nově zrekonstruovaných budovách otevřena i specializovaná nemocnice s 265 lůžky. U této příležitosti o této vězeňské kolonii natáčela a psala reportáže některá kyrgyzská média, ovšem o kontinuitě z dob gulagu a ženské historii Džangidžirlagu se vůbec nezmínila.
Paměť v ohrožení
O paměť se bojuje i na místě bývalého uranového dolu v Kadži-Saji. Obvodové zdi strojovny s pamětními tabulkami od ďjádi Váni a Bolota Isabekova jsou jediným zděným pozůstatkem po rubání uranu dochovaným do dnešních dnů. Těžba skončila po deseti letech v roce 1958. Dobývat uran z místního uhlí se ukázalo jako ne zcela efektivní. V té době už se těžilo za mnohem příznivějších podmínek z větších nalezišť v Kazachstánu a na Sibiři a svou roli pro rozvoj sovětského atomového programu sehrály i dodávky uranu z československých komunistických dolů a lágrů.
Všechny šachty byly zasypány a většina staveb zbourána. Na špionážních leteckých snímcích CIA z počátku 60. let, které byly zpřístupněny veřejnosti a v nichž jsme dohledali fotografie Kadži-Saje, není z těžby v podstatě nic vidět. Prakticky nerozeznatelné jsou na nich i dva dosud stojící maskované vodojemy, které zásobovaly doly i přilehlé městečko.
Sovětské orgány o americkém zájmu samozřejmě věděly, vše utajovaly a stopy se snažily maskovat. Tak důkladně, že o historii gulagu v Kadži-Saji v dnešním Kyrgyzstánu téměř nikdo nic neví. Přesto jsou na místě tyto stopy dodnes patrné, jen je potřeba vědět, kde je hledat. V mimozemsky nádherné krajině pak působí jako jakýsi nezhojený škrábanec, stále připomínající temné stíny minulosti.
Ale i ty mohou brzy definitivně zmizet. Při obhlížení celého těžebního areálu narážíme na čerstvé vrty obehnané červenobílými páskami. Ty má na svědomí Rosatom. Ruská společnost pro jadernou energetiku letos podepsala s kyrgyzskou vládou smlouvu o znovuvyužití uranového naleziště v Kadži-Saji a s pracemi začne už příští rok. Těžba bude kompletně financována z ruských peněz a už nyní je téměř jisté, že celé místo bude kompletně uzavřeno pro veřejnost. Unikátní hmotné pozůstatky po práci vězňů střežené ďjáďou Váňou tak nejspíš brzo vezmou definitivně za své.
Video: Podívejte se na záběry z místa bývalého tajného uranového gulagu
