Jak moc dnes sociální sítě ovlivňují politiku v tom smyslu, že například rozhodují o výsledku voleb?
Kdo je Mark Pfeifle
Mark Pfeifle stojí v čele společnosti Off The Record Strategies, která se specializuje na mediální prezentaci a komunikaci. Pfeifle také autorsky přispívá do deníku The Huffington Post. Dříve pracoval jako poradce pro prezidenta George W. Bushe a stál v čele týmu, který veřejnost informoval o teroristických útocích z 11. září 2001.
Proslul i tím, že v roce 2009 navrhl sociální síť Twitter na Nobelovu cenu míru. Za roli, jakou hrál při rozšíření opozičních demonstrací v Íránu. V rozhovoru pro Aktuálně.cz říká, že sociální sítě stále vidí jako dobrou věc v zemích, kde existují diktatura a nesvoboda slova. V Praze a Ostravě měl Mark Pfeifle sérii několika přednášek.
Největší rozdíl je ve způsobu přijímání zpráv. Dostáváme je rovnou do mobilů nebo laptopů bez prostřednictví tradičních médií. Je to změna pro samotné politiky i pro lidi, kteří se zprávami živí. Mladší lidé více čerpají přímo ze sociálních sítí, zatímco pro mnoho z těch starších je to složité. Jak se mají sami rozhodnout, co je pravdivá zpráva a co je cíleně rozšířený výmysl? Oproti minulosti musí mnohem více zvažovat, z jakého zdroje informace pochází. Lidé ale dnes nemají moc času, aby si ověřovali zprávu, kterou si přečtou na Facebooku nebo Twitteru.
Na sociálních sítích lidé, kteří se zajímají o politiku, většinou sledují ty s podobným názorem. Takže často konzumují informace v podobě, která jim částečně potvrzuje jejich názory. To je trochu nebezpečné, protože lidé tak mají tendenci vzdalovat se od čistě faktických zpráv.
Pro politiky je možnost obracet se k voličům přes sociální sítě nepochybně přínosem.
Vyřazují tím prostředníky, to je samo o sobě dobrá věc. Sociální sítě politikům umožňují přímo říci, co si o jakém tématu, kauze myslí. I tady je ale problémem to, čemu říkám fact-checkers. Perspektiva, ze které by bylo vidět, do jaké míry je zpráva určitého politika jeho názorem.
Lidé by měli od zprávy, kterou dostanou přes sociální sítě od politiků, ale i od zpravodajských serverů, trochu poodstoupit a říci si: "OK. Proč nám to říká? A proč teď? Jaký je důvod? Kdo to je, proč to říká a proč by mě to vlastně mělo zajímat. Nakolik je ta zpráva emocionální a nakolik faktická? A jak mám na jejím základě změnit své chování?"
Chválil jste Twitter za jeho roli při protestech v Íránu v roce 2009. Některé režimy ale používají sociální média k identifikaci svých odpůrců.
V roce 2009 lidé, kteří chtěli změnu, pochopili, že sociální sítě jsou příležitost. Můžou jejich prostřednictvím zveřejňovat své názory, své hlasy. Díky nim pronikli i do tradičních médií. Diktátoři to ale také pochopili a řekli si: "já přece mohu kontrolovat internet. Mohu kontrolovat sociální sítě, připojení k internetu."
Nyní ale dvakrát zvažují, co udělají, jaký to má dopad. Když se v Tunisku zapálil stánkový prodavač, což vlastně na konci roku 2010 nastartovalo celé Arabské jaro (jde o incident z města Sídí Bú Zíd, při kterém se prodavač Muhammad Buazízí zapálil na protest proti zvůli policie a úřadů. Začaly tím protesty, které vedly ke svržení tuniského diktátora Zína Abidína bin Alího, pozn. red.), nebo když íránská studentka byla zastřelena do hlavy při demonstraci v Teheránu, tak ty záběry a informace rychle zaplnily sociální sítě.
Dnes má každý chytrý telefon, každý se dostane na sociální sítě. Proto diktatury uvažují trochu jinak než v minulosti a myslím, že skutečně přemýšlejí nad tím, jaký dopad může mít jejich čin, když se objeví na Twitteru nebo Facebooku. Čili do určité míry to lidem, kteří bojují proti diktatuře, dává ochranu. Samozřejmě se ale na druhé straně lidé svými účty vystavují nebezpečí odhalení a zatčení. Je to zápas, který zatím nemá vítěze. A stále pokračuje.
Souhlasíte s kritikou Facebooku kvůli tomu, že se nechává zneužívat šiřiteli lží a dezinformací?
Je na něj upřena pozornost, a proto je a bude i dál nucen měnit svá pravidla. Zlepšovat je. Bude muset být více aktivní a potírat dezinformační zdroje. Systém, který majitelé Facebooku vytvořili, jim umožňuje vydělávat peníze. Samozřejmě je pochopitelné, že si vytvářejí analýzy o každém uživateli. Na co kliká, co se mu líbí. Je pochopitelné i to, že Facebook nemůže zaměstnat velkou armádu lidí, kteří by monitorovali každý příspěvek. Musí ale být vice aktivní v potírání těch, kteří chtějí škodit a ničit dezinformacemi, fake news. Musí mít jasný systém, který to zajistí.
Teroristické skupiny, jako jsou Al-Káida a Islámský stát, použily internet a sociální sítě k šíření své propagandy. Bez nich by těžko dosáhly takového rozmachu. Je vůbec možné kyberprostor zajistit tak, aby těmto lidem nepomáhal?
Existuje globální internetové fórum (Global Internet Forum to Counter Terrorism, pozn. red.), které jde po teroristických stránkách a účtech. Tato mezinárodní spolupráce vedla k uzavření mnoha komunikačních kanálů teroristů. Jde o to, aby vlády účinně spolupracovaly se soukromými firmami, s majiteli internetových komunikačních platforem a s výrobci technologií proti teroristickým aktivitám v kyberprostoru.
V letech 2007 až 2009 se nám podařilo identifikovat některé servery islamistických teroristů, které obsahovaly i záběry z týrání muslimů. Upozornili jsme na ně, dostaly se do médií. Hovořilo se o nevinných lidech, umučených a zavražděných Al-Káidou. My jsme Al-Káidu donutili ke změně. Její tehdejší muž číslo 2 Ajmán Zavahrí vyzval členy, aby přestali taková videa zveřejňovat, protože tím organizaci škodí.
Hned po 11. září jste pro americkou vládu zajišťoval informování veřejnosti přímo z New Yorku. Co pro vás bylo v této vypjaté době nejtěžší?
Vzpomínám si především na každodenní intenzivní pach. Pach sutin a hnijících potravin v oblastech kolem newyorských dvojčat, kde nešel proud. Museli jsme v tom intenzivně pracovat, hledat lidi, kteří tam zůstali. Emocionálně i fyzicky mne práce v okolí Ground Zero během několika týdnů naprosto vyčerpala. Ale dalo mi to odhodlání dělat vše, co mohu a co umím pro báječné lidi a občany Spojených států.
