Třiapadesátiletý argentinský taxikář Alejandro Aníbal Alonso každý den překonává strach, že se nakazí koronavirem, a dál vozí těch několik málo zákazníků, na které v téhle době narazí. Turismus stagnuje, zavírají se hranice a cizinci, kteří v zahraničí ještě zůstali, se snaží dostat zpátky domů.
Taxikář a otec dvou dětí se proto víc než nemoci Covid-19 bojí toho, že nebude moci splácet splátku na vůz, kterou si před dvěma lety vzal. Přijít o auto by znamenalo přijít o práci a v jeho případě upadnout do chudoby, stejně jako mnoho Argentinců v posledních letech.
Argentina se zmítala v ekonomické krizi ještě předtím, než přišla pandemie. Inflace dosahující 50 procent a obrovský státní dluh, který se přiblížil 90 procentům roční ekonomické produkce, byly hlavním tématem loňských prezidentských voleb.
Alonso už nezaplatil splátku za únor a marně shání peníze na tu březnovou. Nikdo mu je neodpustí. "Nevím, co budu dělat. Tohle je větší než já," prozradil novinářům amerického deníku New York Times.
Zatímco bohaté země nařizují karanténu a jsou schopné přispět zaměstnancům na mzdu a podpořit živnostníky, v chudých zemích lidé přicházejí o práci a na podporu státu se spolehnout nemohou. Podle odborníků jde i o takzvané rozvíjející se ekonomiky, odkud se teď investoři pomalu stahují. "Kdokoliv byl předtím zranitelný, teď rozhodně čelí náročné situaci," cituje americký deník ekonoma Sergi Lanaua z Institutu mezinárodních financí (IIF).
Například turecká lira klesá už několik let a teď je v troskách i místní turismus, který tvoří desetinu hospodářství Turecka. V recesi je také jihoafrická ekonomika, ještě před pandemií dosahovala nezaměstnanost v JAR 29 procent. Keňa je příklad země, která je z velké části závislá na dovozu z Číny, ať už jde o elektronické zboží, nebo oblečení či látky. Prodejci nemají dodávky, obchod vázne, protože v Číně se nevyrábí.
Evropský komisař pro vnitřní trh a bývalý francouzský ministr Thierry Breton už dříve varoval, že turismus bude jedno z nejvíce pandemií zasažených odvětví. Minulý týden uvedl, že evropský cestovní ruch přichází každý měsíc o asi jednu miliardu eur.
Desítky miliony turistů letos nepřijedou
Opravdu černý scénář tak před sebou mají země, které z turismu žijí. Miliony obyvatel tam vydělávají peníze právě tím, že poskytují nejrůznější služby návštěvníkům z ciziny. Zavřené hotely, restaurace a hlavně hranice jsou velká rána pro turistické ráje, jako je Thajsko, Vietnam, Indonésie nebo Filipíny.
Indie minulý týden nařídila karanténu. Obchodníci prodávající jídlo v pouličních stáncích na běžně velmi rušných ulicích Dillí se rázem ocitli bez možnosti výdělku. Nikdo teď nejspíš ještě několik měsíců nepojede do Kambodži, Peru, na Bali nebo na Srí Lanku.
Například do Thajska v posledních několika letech přijede každoročně přes 35 milionů turistů. Do Indonésie necelých 10 milionů, Vietnam navštívilo jen loni 18 milionů cizinců. Nikdo nedokáže odhadnout, kdy se tam turisté zase vrátí.
"As Tourism Plummets in Thailand, Elephants Are Out of Work, Too" by BY RICHARD C. PADDOCK, MUKTITA SUHARTONO AND ADAM DEAN via NYT New York Times https://t.co/dahnQPqAOu
— Peter C. Frank (@NiteStar) March 25, 2020
V Thajsku tvoří cestovní ruch 20 procent hrubého domácího produktu a zaměstnává 16 procent lidí. Konec turistické sezony v zemi ale dokonce pociťují i tamní sloni. Hlavně na severu státu funguje řada sloních parků, kde žije v zajetí více než tisíc chobotnatců. Pro některé z nich to znamená úlevu od tvrdé práce, ti šťastnější z nich, co žijí v chráněných rezervacích, teď mají problém. Uživit jednoho slona není levná záležitost a i sloní útulky, které savce nijak nezneužívají, doposud žily z vysoké návštěvnosti turistů. Ochránci zvířecích práv se teď bojí, že bezprizorní sloni mohou skončit ještě hůř a místo nošení turistů na svých hřbetech začnou pracovat na plantážích nebo těžit dřevo.
Pomůže bohatý Západ?
Naopak se podle expertů nedá očekávat, že by bohatý Západ byl schopný těmto zemím pomoct, píše britský týdeník The Economist. Evropa i Severní Amerika se teď potýkají s nejhorší fází pandemie a snaží se pomoci hlavně sobě. Některé země omezují vývoz zdravotnického materiálu. Pokud se mezinárodní obchod zastaví, pro chudé země závislé na dovozu to bude znamenat katastrofu.
Lídři hospodářsky nejsilnějších zemí světa sdružených ve skupině G20 se minulý týden na videokonferenci dohodli na spolupráci, podle Economistu ale bude klíčové, za jak dlouho a jak pomohou i chudým zemím.
Pro ty je současný stav teprve začátek. V Africe je zatím něco kolem tří tisíc nakažených, ale pandemie koronaviru na nejchudší země teprve udeří.
Bezpečnostní opatření, která zavádí Evropa, tam nemohou tak dobře fungovat. Mýt si pravidelně ruce a dodržovat hygienu je nemožné v místech, kde lidé nemají přístup k čisté vodě a kde nefunguje kanalizace nebo svoz odpadu. Pro miliony lidí žijících v přeplněných slumech na okraji velkých metropolí je karanténa nemožná. A pro mnohé z nich, kteří se živí třeba sběrem kovu na skládkách, zůstat doma znamená zůstat o hladu.
