Prezident Trump tvrdí, že jeho zeď zabrání přílivu drog, zločinu a imigrantů do USA. Vy tomu evidentně nevěříte.
Ne. Zeď? To je špatný vtip. Nebezpečný, ničemu nezabrání, a ještě situaci jen zkomplikuje. Hranice je 3000 kilometrů dlouhá, v mnoha úsecích je tak složitý terén nebo třeba řeka Rio Grande, že ji ani nelze fyzicky postavit. A tam, kde už byly v minulosti úseky zdi nebo plotu vztyčeny, je teď hranice ještě nebezpečnější. Vytlačuje imigranty do míst, kde více riskují, do pouště. Což je pak na druhé straně složitější a nebezpečnější i pro pohraničníky.
Zeď je symbolem Trumpova odporu proti imigraci, což je věc, která mu pomohla vyhrát volby. Nejste překvapen, že to u tolika Američanů zabírá?
Já nejsem politik ani sociolog a tohle už je spíše politická otázka. Ale je zřejmé, že náš současný prezident si postavil voličskou základnu na vyvolávání a šíření strachu. A podstatnou součástí toho je představa zla.
Zla, které podle Donalda Trumpa číhá všude kolem nás, všude tam venku i za hranicí a my se tomu zlu, které k nám chce proniknout, musíme postavit, zastavit ho a hranici opevnit.
Ale celé je to nesmysl, naše země je ve skutečnosti postavena na imigrantech -založili ji, vystavěli, skládá se z imigrantů. Velká část ekonomiky je na nich i dnes závislá. Podívejte se na Trumpovy golfové kluby, podívejte se kamkoli, do sektoru služeb, na farmy, všude tam pracují imigranti, ať už legální, nebo bez dokumentů, ale celý ten systém se bez nich prostě už neobejde.
Video: Trailer k filmu Země kartelů
Trumpovi skalní příznivci mu věří nebo mu vše prominou. Jeho odpůrci se na prezidenta už ani nemohou podívat. Není na celé věci nakonec nejhorší to současné nesmiřitelné rozdělení americké společnosti?
Nevím, mně je 35 let a na jednu stranu mám pocit, že zažívám změny k horšímu, že rozdíly a rozštěpení jsou stále vážnější, že za mého života přibylo jedu a nenávisti. A někdy můžu mít i dojem, že takhle špatné to ještě asi nebylo.
Jenže když se pak podíváte zpátky do historie, vidíte, že jsme si prošli už hodně těžkými obdobími, a to nemyslím jen občanskou válku. Stačí, když se bavím s rodiči o 60. letech, válce ve Vietnamu, boji za občanská práva. Tehdy byla Amerika také nesmírně rozlomená. Snad je to součástí demokracie, mnozí teď sice předpovídají katastrofické scénáře, ale já nevěřím, že by se Spojené státy snad dokonce měly rozpadnout.
Válka nefunguje
Vaše zatím poslední dokumentární série s názvem Obchod se věnuje drogám v USA. Jde o skutečnou krizi, kvůli nim dnes v Americe umírá více lidí než při dopravních nehodách. V čem vy sám vidíte podstatu problému?
Nevím, jestli je to podstata problému, ale jednou z největších chyb podle mě je, že téma stále chápeme jako válku - war on drugs, válka proti drogám. A z toho pak přímo vyplývají metody, jak se to pokoušíme řešit, opravdu bojujeme jako ve válce. Prostřednictvím policie, pohraniční stráže, Imigrační a celní služby (ICE), Agentury boje proti drogám (DEA) a tak dále.
Přitom je to podle mě primárně problém zdravotnictví. Tam bychom měli na drogy dávat mnohem více peněz. Na prevenci, na léčbu závislostí, tam bychom se měli pokusit oslabit, přetnout ten začarovaný kruh poptávky a nabídky. Stavět zeď, posílat na hranici další lidi, to vůbec nic nevyřeší, protože v principu jde právě o zákon poptávky a nabídky.
Dokud bude v USA poptávka, budou do USA z Mexika a ze zemí střední a jižní Ameriky proudit drogy. A s nimi bude stále přicházet, co je s nimi neodlučitelně spjato. Násilí, zločinnost, smrt. To je prostě smutná realita.
Vaše dokumentární série působí hodně bezútěšně, bezvýchodně. Může mít problém drog vůbec řešení?
Já nejsem politik ani odborník na drogovou problematiku a žádná jednoduchá odpověď tady ani neexistuje. Ale jak jsem už řekl, jsem opravdu přesvědčen, že válka řešením není a spíše problém eskaluje. Bývalý mexický prezident Felipe Calderón v roce 2007 vyhlásil válku kartelům. Ale s jakým výsledkem?
Samozřejmě, i před Calderónem kartely fungovaly jako zločinecké organizace. Existovala korupce, v rámci soubojů kartelů se zabíjelo. Ale šlo o svého druhu uzavřený ekosystém, většinou neumírali nevinní lidé.
Ale od chvíle, kdy Calderón vyhlásil válku, bylo zabito více než 200 tisíc lidí a dalších 25 tisíc nebo ještě více zmizelo a nikdo o nich už neslyšel. A myslím, že většina lidí by dnes už přiznala, že Calderónova válka byla omyl.
Video: Trailer k filmu Soukromá válka
Tady v Praze na festivalu Jeden svět měly retrospektivu vaše dokumenty. Loni na podzim ovšem přišel do kin váš skvělý hraný film Soukromá válka (A Private War) o americké válečné novinářce Marii Colvinové, která v roce 2012 zahynula v Sýrii. Jak jste se k tomu tématu dostal? A proč jste do toho jako režisér šel?
Po uvedení dokumentu Země kartelů mě sami začali kontaktovat producenti, agentury s nabídkami na hraný film. Dostal jsem spoustu scénářů, žádný mě nezajímal. Až ke mně přišel první návrh, draft scénáře filmu o Marii Colvinové, a to mě naopak zásadně oslovilo, věděl jsem, že to je film, který musím udělat.
Zaprvé je mi blízký její přístup, styl práce, kdy jela do konfliktních míst na druhém konec světa, aby dala hlas lidem, kteří nejsou vidět a přitom jsou v těch situacích chycení, jsou oběťmi. Tyhle věci ji hnaly vpřed a zajímají i mě.
A za druhé mi přišlo důležité natočit takový film právě nyní. Kdy jsou nejen jednotliví novináři, ale celá jejich profese pod tlakem. Vidím, jak přímo v mé zemi, v Americe, současní političtí lídři novináře ponižují, deklasují, mluví o nich jako o nepřátelích lidu a všechno označují za fake news.
Já jsem proti tomu chtěl natočit film, který bude nejen poctou Marii Colvinové, ale bude poctou i žurnalistice. Obranou dobré, opravdové, pravdivé žurnalistiky.
Kdo je Matthew Heineman
Ve svých pětatřiceti letech je režisér Matthew Heineman nejen jedním z nejvýraznějších amerických filmových dokumentaristů, ale velmi dobře je hodnocen i jeho první velký hraný snímek Soukromá válka (A Private War) z roku 2018, ve kterém zachytil příběh známé americké válečné zpravodajky Marie Colvinové, která byla v roce 2012 zabita v Sýrii.
Heineman na Darmouth College v New Hampshiru v roce 2005 vystudoval historii, a než chtěl začít pracovat jako učitel, vyrazil ještě s několika přáteli na prázdninový výlet napříč Amerikou. Napadlo ho, že si bude cestu natáčet, a i když předtím nikdy nedržel kameru v ruce, natočil materiál, který ho přivedl k práci pro HBO. Tam v roce 2011 dotáhl svůj původní nápad do celovečerního dokumentu s názvem Náš čas (Our Time) o americké mládeži. Následovaly další filmy, za celovečerní dokument Země kartelů (Cartel Land) z roku 2015, kde zachytil prostředí drogového byznysu po obou stranách hranice USA s Mexikem, byl nominován na Oscara a dostal dvě ceny Emmy.
Problematice drog v USA se Heineman věnoval i ve své zatím poslední dokumentární sérii Obchod (Trade). A ještě předtím, v roce 2017, natočil dokument Město duchů (City of Ghosts) o občanských novinářích, kteří ze syrského města Rakka navzdory smrtelnému nebezpečí posílali zpravodajství o vládě takzvaného Islámského státu. Heineman žije v New Yorku a stres z práce, při které se sám už ocitl ve vypjatých, nebezpečných situacích, uvolňuje při surfování na Long Islandu. V Praze byl hostem festivalu Jeden svět 2019, kde byla uvedena i retrospektiva jeho filmů.
