Může Trump úplně rozbít spojenectví mezi Amerikou a Evropou?
Trump svou pozornost zaměřil hlavně na Německo. Ať už jde o obchod, obranu, nebo migraci, Trump Německo ve všem řadí mezi ty špatné. Pro Německo to je skutečně velký šok, protože dřívější prezident Barack Obama měl k Angele Merkelové velmi blízko, byli to nejbližší spojenci. To se teď naprosto změnilo. V Německu teď řešíme, jestli je Trump jen dočasnou výjimkou, nebo se vztahy mezi Spojenými státy a EU mění natrvalo.
A jaká je odpověď?
Podle mě spousta věcí nasvědčuje tomu, že si budeme muset zvyknout na nový normál. Určité změny začaly už za Obamy, byť samozřejmě byly mírnější a Obama vůči Evropě používal úplně jiný tón. Ale i on se víc soustředil na Asii nebo kladl výrazně větší důraz na domácí než zahraniční politiku.
Přesvědčení, že Evropané by měli víc investovat do obrany, tu bylo už před Trumpem. Nikdo si nemůže být jistý, že se americká politika vůči Evropě skutečně zásadně mění. Rozhodně uděláme dobře, když se na to připravíme. Ne že by někdo chtěl zpřetrhat vztahy s USA, ale panuje obava, že pokud EU nebude dostatečně silná, bude ponechána na holičkách. Na druhou stranu, EU podle mě na toto osamostatnění není vůbec připravená.
Co by tedy měly země EU dělat jinak než dosud?
Problémem je, že státy EU nejsou dostatečně jednotné. Teoreticky by mohly vůči USA zaujmout jasný společný postoj například v otázkách volného obchodu nebo boje s klimatickými změnami. Ale v praxi je to velmi těžké, protože transatlantická vazba některých zemí je velmi silná. A tyto státy se bojí, že když ztratí USA, ztratí i obránce své bezpečnosti vzhledem k Rusku.
Takže státy střední a východní Evropy mají s Trumpem větší trpělivost?
Není to záležitost jen zemí střední a východní Evropy. Taky Švédové či Finové, i když nejsou v NATO, se velmi bojí toho, že Američané opustí evropský kontinent. V ideálním případě by EU určitě měla být vůči USA jednotná a je pro to spousta důvodů. Bojím se ale toho, že EU je příliš zaměstnána starostmi o to, aby se vůbec udržela pohromadě, takže jí nezbývá dostatek energie na budování společné zahraniční politiky. I když právě to by za stávající situace bylo řešením.
Vytlačení Američanů z Evropy
Může to vést ke vzniku nějakého užšího jádra menšího počtu členů EU, kteří by se víc semkli? A státy jako Polsko, pobaltské země nebo Česko, které se hodně spoléhají na USA a zdráhají se je kritizovat, by pak zůstaly mimo tuto posílenou spolupráci v zahraniční politice?
Něco takového bych nutně nespojovala s Donaldem Trumpem. Vezměte si francouzskou Evropskou intervenční iniciativu, v rámci níž deset zemí zahájilo užší obrannou spolupráci mimo EU a NATO. Paříž je přesvědčená, že za situace, kdy se Američané z Evropy stahují, musí existovat síla schopná v případě potřeby zasáhnout. Německo se ale za každou cenu snaží o to, aby podobné kroky nijak nenarušily NATO, které zůstává základem evropské bezpečnosti. Německo nepodpoří nic, co by vedlo k dojmu, že z hlediska zajištění bezpečnosti máme mezi evropskými členy NATO země dvou různých kategorií.
Takže Evropě nezbývá než se krůček po krůčku snažit budovat jednotnou zahraniční a bezpečnostní politiku?
EU teď čelí velkému dilematu - z hlediska bezpečnosti velmi závisí na USA. Celý současný světový řád ostatně závisí na tom, že Amerika v něm hraje hlavní roli. Pokud Spojené státy tuto roli odmítnou dál hrát, je to obrovská hrozba pro všechno, na čem je EU založená. Dilema spočívá v tom, že EU rozhodně nechce Američany vytlačit z Evropy. Zároveň by ale bylo momentálně nejlepší, aby EU dosáhla vlastní strategické autonomie, tedy aby byla schopná z hlediska obrany jednat zcela nezávisle na USA.
Znamená tedy současná situace pro EU spíš nebezpečí než příležitost, protože není schopná postavit se z hlediska zajištění bezpečnosti na vlastní nohy?
Skutečně doufám, že to EU přiměje k větší odhodlanosti. Vývoj od Trumpova nástupu k moci ale tuto naději moc nepodporuje. Sice nastal určitý pokrok ve společné evropské obraně, ten ale v žádném případě není dostatečný na to, aby nahradil Spojené státy.
Německo rozhodně není připravené na to, začít usilovat o strategickou autonomii. Pro Evropu je americká politika skutečně spíše hrozbou než příležitostí. Evropa by měla konat tak, aby z toho příležitost udělala. Ideální by samozřejmě bylo, kdyby silná transatlantická vazba byla zachována. Ale stále víc se zdá, že to není v plné míře možné.
Jako v 80. letech
Jaké konkrétní kroky by musela EU udělat, aby zmiňovanou strategickou autonomii získala? Je to jen otázka zvýšení vojenských výdajů? Nebo třeba zrušení pravidla, že v záležitostech zahraniční politiky můžou země EU konat, jen když dosáhnou jednomyslnosti?
Nejdřív by se měly státy EU shodnout, co ta strategická autonomie vlastně je. Je to toxický termín. Polovina zemí EU nic takového nechce, protože se bojí, že to znamená vytlačení Spojených států z Evropy. Potřebujeme jasnou shodu na tom, co považujeme za nebezpečí nebo jakým výzvám čelíme.
Jedinou logickou odpovědí na změny americké politiky i na tlak Číny či Ruska nebo na ohrožení liberální demokracie je podle mě shoda na tom, že společně jsme silnější. Rozhodně to ale nemůže být koalice vzniklá proti USA. Měla by být založena na vědomí, že Evropané by měli vzít do rukou větší díl zodpovědnosti za svojí bezpečnost.
Řada politiků včetně českých odmítá představy, že by se země EU měly vzdát jednomyslnosti a ohledně zahraniční politiky začít hlasovat většinově. Co si o tom myslíte?
Podle mě jednomyslné rozhodování v dohledné době rozhodně neskončí. Jsem pro to, aby EU zvolila přístup, se kterým budou spokojeny všechny členské země. Kdyby za současných okolností vzrostl tlak na rozhodnutí, s nimiž ne všichni souhlasí, mohlo by to vést k roztržce. A tu teď rozhodně nepotřebujeme.
Kancléřka Merkelová prohlásila, že se EU už nemůže ve všech aspektech zcela spoléhat na USA. Není to ale pokrytecké, vzhledem k tomu, že Německo dává na obranu jen něco málo přes jedno procento HDP? Nejde tedy jen o prázdná slova?
Naprosto souhlasím, že německé výdaje na obranu se musí zvýšit. V německé debatě o bezpečnosti nastaly velké změny v roce 2014 v důsledku ruské agrese na Ukrajině. Debata před loňskými parlamentními volbami už ale zase připomínala osmdesátá léta - řešili jsme, jestli bychom místo větších výdajů na obranu neměli radši stavět víc školek.
Byla jsem tím hodně zklamaná, zvlášť proto, že tato debata se točila jen okolo odporu k Trumpovi. Chybí v ní přesvědčení, že vojenské výdaje je potřeba zvýšit v zájmu naší vlastní obrany. Německo může těžko kritizovat Trumpa za to, že kritizuje Německo kvůli nízkým výdajům na obranu. Podobná kritika zněla i od předchozích amerických prezidentů. Němcům víc vadí těžko přijatelný způsob kritiky, který Trump volí.
