V dokumentu mluvíte o filmu The Dying Rooms, který zachycuje otřesné podmínky v čínských sirotčincích v 90. letech. Čekal jste, že v zařízení v provincii Che-pej, kde jste natáčel, najdete něco podobného?
Ten sirotčinec nás nesmírně překvapil. Čekali jsme, že objevíme místo jako v tom filmu nebo že se bude podobat fotkám ze sovětských a rumunských sirotčinců kolujících koncem 80. a začátkem 90. let, kde byly katastrofální podmínky - děti se svrabem, polonahé, podvyživené. Podobně to vypadá například ve státních čínských sirotčincích. Takže jsme byli úplně v šoku, ale pochopitelně jsme tím byli nadšeni.
Takže jde o výjimku mezi čínskými sirotčinci?
Slyšel jsem, že podobných sirotčinců existuje v Číně víc, ale většinou to jsou neziskové a charitativní organizace, buddhistické kláštery nebo jako tenhle fungují při církvi. Sirotčinec z filmu je poloilegální organizace, ale místní vláda ho toleruje, protože se nejen starají o postižené děti, ale také trénují vesničany, aby dítě neopouštěli, když se jim narodí postižené.
Církev, která zařízení provozuje, patří k té části schválené vládou, nebo k neoficiální?
Hlásí se k Vatikánu, takže v Číně patří k neoficiální církvi, kterou režim zakazuje, bourá jí například kostely.
Co kdyby se vláda přesto rozhodla proti sirotčinci zakročit? Co by se s místními dětmi stalo?
Pro děti, které i přes hendikep nějak fungují, by to byla nesmírně traumatizující rána. Řádové sestry nám řekly, že minimálně polovina dětí, která je v sirotčinci upoutána na lůžko, by byla do pár měsíců po smrti. V tom sirotčinci došlo v dubnu letošního roku k velmi dramatické události a musel jsem měnit úplný závěr filmu, ale víc neprozradím.
Jak je možné, že vás tam nechali natáčet?
Já u druhého natáčení (první proběhlo v roce 2013 pro CNN, které dokument nakonec neodvysílala - pozn. red.) vůbec nebyl. Měli strach, abychom nepřilákali policii nebo místní vedení strany. Samy jeptišky řekly, že tam během natáčení žádné bělochy nechtějí. Situace v zemi se nyní ještě zhoršila a jakákoliv nezávislá produkce je dnes v Číně nelegální, všechno musí jít přes státní společnost. Takže jsem rád, že se nám to vůbec podařilo natočit.
Podařilo se nám je přesvědčit i proto, že jeptišky vědí, že dělají dobrou práci, a hledaly někoho, kdo by jim natočil propagační video, aby s ním mohly shánět peníze. My jsme jim to video natočili i sestřihali.
Nasedni do autobusu s dítětem a vystup bez něj
Ve filmu nejsou žádné malé děti, znamená to, že se situace hendikepovaných postupně v Číně zlepšuje?
Vůbec ne, jen se menší děti nedostaly do filmu. Sirotčinec má tři části a ony byly v jiné, než ve které jsme většinu času natáčeli.
Lidé k problému začínají být otevřenější, hodně tomu pomohla paralympiáda v roce 2008, kdy se v televizi vysílaly dokumenty a režim se snažil dělat osvětu, že je špatné se postižených dětí zbavovat a odkládat je na ulicích, jak se to dělo a děje. Ale je to dlouhý proces, který může trvat dekády. Neděje se to jen v Číně, ale i v jiných asijských kulturách. Ve Vietnamu jsem na ulici nikdy neviděl hendikepovaného, a co si pamatuju, tak za komunistů to u nás bylo podobné. V Číně jsem za sedm let neviděl jediného vozíčkáře.
Vyvíjí se postoj k hendikepovaným z pohledu vlády?
Ne. V Číně to funguje tak, že centrální vláda pošle peníze okresní vládě na stavbu sirotčince, ale tam z toho postaví kanceláře nebo ubytovny, aby z toho měli peníze. Zrovna když jsme natáčeli, tak probíhal skandál s tím, že do sirotčince za státní peníze v jižní provincii Kuang-tung se jela podívat inspekce. Žádný tam ale nebyl. Místní papaláši si proto pronajali školu a chtěli si od mnichů půjčit nějaké děti. Ti se ale naštvali a řekli to čínským médiím. Takových případů bude víc. Korupce je tam na denním pořádku a dotýká se bohužel i této sféry.
Kdo je Tomáš Etzler?
- Tomáš Etzler (58) je český novinář, který působil jako válečný reportér v americké stanici CNN a mezi lety 2007-2014 také coby stálý zahraniční zpravodaj České televize v Číně.
- Za reportáže pro CNN byl nominován na různé televizní ocenění, v roce 2008 tuto nominaci proměnil a stal se prvním Čechem, který vyhrál americkou cenu Emmy.
- Letos v létě šel do kin jeho celovečerní dokument o čínském sirotčinci s názvem Nebe. Doplňují ho Etzlerovy archivní záběry z Číny a jeho komentář, ve kterém současnou Čínu popisuje.
- O prvních letech v Číně napsal knihu Novinářem v Číně. Nyní chystá druhý díl.
V dokumentu říkáte, že jste nic takového v Číně neviděl. Byl sirotčinec, kde jste natáčeli, skutečně jedna z mála pozitivních věcí, které jste za těch sedm let v zemi objevil?
Ano, kromě toho, že jsem tam potkal spoustu skvělých lidí, to byla pravděpodobně ta nejpozitivnější věc. Pozitivních vzpomínek na Čínu pár mám, jsou tam naprosto skvělí, hodní lidé. V tomhle sirotčinci jsou ale dobří úplně všichni.
Čínská produkční dokumentu, která je stejně jako mnoho lidí z oboru trochu cynická, z toho sirotčince vyšla, jako kdyby byla ve snách. I ona říkala, že nikdy nic takového nezažila, a řekla větu, kterou jsem dal do filmu: "Oni jsou šťastnější, než jsme my." Stejně překvapivý byl film i pro Radku Denemarkovou, která žila tři roky v Číně a napsala o ní vynikající knihu Hodiny z olova. Když film před rokem viděla, tak říkala: "To na tebe nahráli, to není možné." Musel jsem ji ale přesvědčovat, že je to skutečné.
Pro mě je strašně důležité, že to přišlo až na konci mého pobytu v Číně, je to pro mě velice pozitivní tečka za tou zemí. Tohle je opravdu Čína, kterou jsem v životě předtím neviděl, a myslím, že nejsem sám.
Čínský posttraumatický syndrom
Ve filmu jsou ale i dvě brutální scény, ve kterých řidiči, klidně i opakovaně, přejedou chodce a nikdo se po nich neohlédne a nepomůže jim.
Mám podobných videí z čínského internetu desítky a strašně dlouho jsme tyhle scény řešili, ale potřebovali jsme vybudovat kontrast, protože nic nedemonstruje čínskou lhostejnost k utrpení jiných jako tyto záběry. To se řešilo v celé Číně, kdy si lidé kladli otázku, co se nám stalo, kde a v jakém procesu jsme se stali touto naprosto bezcitnou lhostejnou společností. Hodnota lidského života byla v Číně devalvovaná na hodnotu peněz. A chudý člověk má hodnotu nulovou.
Přitom na Tchaj-wanu žijí naprosto normální lidé a etnicky jsou stejná skupina jako Číňané, akorát nebyli zdeformovaní komunistickou stranou. Pro mě je to spíš důkaz, jaké zlo komunisté jsou, jaké škody jsou schopní napáchat na svém obyvatelstvu, když mají neomezenou moc.
Podtitulem filmu je Filmová zpověď Tomáše Etzlera. Pomohl vám dokument vyrovnat se se zážitky z Číny?
S Čínou se vyrovnávám dodnes, ona mě semlela, myslím si, že trpím nějakým čínským posttraumatickým syndromem. Dostávám se z toho velice pomalu a film a kniha, kterou jsem právě dokončil, mi s tím pomáhají. Kniha bude mít podtitul Co jsem to proboha udělal a znovu prožívám zážitky, které jsem tam měl. Dodnes ale bojuju s tím, jestli těch sedm let nebylo sedm let vyhozeného života. Jestli to vůbec stálo za to - jestli jsem neudělal chybu, neměl zůstat v CNN v Berlíně (v CNN Etzler pracoval před nástupem do České televize - pozn. red.) a jezdit po světě, ne zahrabat se v nejšpinavější a nejbrutálnější zemi.
V dokumentu zmiňujete i to, že jste se domníval, že se Čína stane liberálnější, ale v tom jste se zmýlil. V čem ještě jste se v Číně zmýlil nebo zklamal?
Ve všem. Když jsem tam přijížděl, vůbec jsem tu zemi neznal, ale věděl jsem o obrovském hospodářském pokroku a o tom, že nemusí stát fronty na banány nebo toaletní papír. Byl jsem zvědavý, jestli tam bude probíhat něco jako tady koncem 80. let - divadla malých forem, undergroundová muzika, Plastici, Havel, samizdat, organizovaný disent, hudba, demonstrace… Nic - není tam vůbec nic. Samozřejmě tam jsou disidenti, kteří za to strašně pykají, ale je to obrovitá země, takže jsou roztříštění.
Zklamalo mě to, zklamala mě olympiáda, kterou mohli využít na smíření s dalajlamou nebo Tchaj-wanem, ale nevyužili toho. Místo liberalizace tam utahují šrouby. Je mi strašně líto lidí, kteří tam žijí. Jsou jako my.
