Od našeho zpravodaje - Když se loď blíží k ostrovu Tangier, vystupují z hladiny moře a ze siluety stejnojmenného městečka dva výrazné body. Baňatá vodárenská věž s obrazem kraba a špičatá věž kostela. Rybolov a víra. Sběr krabů a ústřic je už po staletí jedním z hlavních zdrojů obživy zdejších lidí. Hluboká víra zase drží tuto komunitu úzce pohromadě, dodává jí sílu, naději, že to nebude moře, kdo jejich ostrov a domov jednoho dne pohřbí.
"Naším problémem není klimatická změna, ale eroze. Vítr a vlny, ne údajný vzestup hladiny oceánů," říká kapitán Mark Crockett. Je mu dvaasedmdesát let, na Tangieru se narodil a stále žije. Už přes třicet let provozuje osobní lodní dopravu mezi ostrovem a pevninou.
Z pevniny je to na Tangier, který leží uprostřed obrovské zátoky Chesapeake na americkém pobřeží Atlantiku, necelých dvacet kilometrů.
Škuner s názvem Joyce Marie to zvládne za sedmdesát minut. Na molu, z obou stran obklopeném přístřešky na vodě, ve kterých rybáři třídí a zpracovávají své úlovky, už kapitána Crocketta čeká švagrová. Jedna ze tří zdejších restaurací patří právě jí. Přišla se podívat, zda bude potřebovat pomoc v kuchyni. Dnes to tak ale nevypadá.
"Zase není plno…" posteskne si švagrová. Je sobota, ale loď, která o víkendech přiváží turisty, není obsazena ani z poloviny. Hrstky příchozích se ovšem ihned ujme průvodkyně a rozsadí je do tří golfových vozíků. Autem na Tangieru skoro nikdo nejezdí - nevyplatí se to.
Stačí kolo nebo skútr, ale i pěšky ostrov obejdete za půl hodiny. Pevniny zde zbyly zhruba tři kilometry čtvereční. O dvě třetiny méně než v polovině 19. století. V posledních letech se pobřežní čára zakusuje dál a dál do půdy ostrova průměrnou rychlostí přes tři metry ročně. Každý rok ztrácí Tangier okolo 8 arů souše.
První klimatičtí uprchlíci
Vědci mají zcela jasno, eroze je jednou z příčin. Jenže v posledních desítkách let je podle odborníků její síla znásobena dopady klimatických změn. Zdvihem hladiny moře, větrnějším počasím a vyššími, prudšími vlnami. Při současném tempu úbytku pevniny může být Tangier podle oceánologů už v roce 2050 zcela pod vodou.
Pokud by se ale naplnily nejpesimističtější scénáře možných dopadů klimatických změn, mohlo by se tak stát ještě o patnáct let dříve. "Občané Tangieru se mohou stát prvními klimatickými uprchlíky v USA," konstatovala v roce 2016 studie, kterou vypracovali oceánologové ze ženijního útvaru americké armády (US Army Corps of Engineers).
Většina občanů Tangieru ale podobně jako kapitán Mark Crockett nevěří, že to je dlouhodobý zdvih mořské hladiny, co ničí jejich ostrov. Nevěří ani Edna Brownová, která s několika farníky připravila u kostela zdejší metodistické církve improvizované občerstvení. Na grilu jsou párky, na stolech s bílými ubrusy, do kterých se hodinu před polednem opírá prudké slunce amerického Jihu, stojí hořčice, kečup a košer nakládané okurky ve sklenici. Veškerá tržba půjde na charitu.
Místní lidé jsou křesťanští evangelikálové, kromě jiného vyznávají doslovný výklad Bible. Paní Edna připouští, že výkyvy počasí jsou prudší, klimatickou změnu ale považuje jen za "módní termín". Takřka před osmdesáti lety se tady narodila a ostrov nikdy neopustila déle než na dva týdny dovolené. A vždy se prý "už nemohla dočkat zpátky domů".
"Vítr a moře k našemu ostrovu vždy patřily. Jsou součástí našeho života se vším, co přinášejí, v dobrém i zlém," říká stříbrovlasá žena. Klidně, ale ne odevzdaně. Spíše s nevyřčeným přesvědčením, že ten, komu srdcem i rozumem oddaně věří, nemůže vydat její ostrov živlům napospas.
"Jsme úzce semknutá komunita, věříme si navzájem a společně věříme v Boha," dodá paní Edna tišeji, už spíše jen pro sebe.
Když Bůh využije Trumpa
"Ookře, Ookře, zastav, máš tady zase novináře," zvolá náhle jeden z mužů u stolu na postavu na projíždějícím skútru. Opálený chlapík v baseballové čapce zabrzdí, vykroutí otočku a v sedě na skútru napřáhne ruku. "James Eskridge, starosta, jak vám můžu pomoct?" řekne s úsměvem a na znamení, že má dost času, si pohodlně založí ruce do klína.
James Eskridge, kterému na ostrově nikdo neřekne jinak než Ooker, je starostou Tangieru už dvanáct let. I on skepticky pohlíží na klimatickou změnu, i on je hluboce věřící. Na jednom předloktí má vytetovanou křesťanskou rybu, na druhém Davidovu hvězdu - jako evangelikál oddaně podporuje Izrael.
Je rybář, jako byli jeho otec, dědeček a všichni před nimi v rodinné štafetě dlouhé bezmála dvě stě let. On sám se vyrazil živit na moře první den po skončení střední školy. Kromě neděle vstává před třetí hodinou, do oběda pak připravuje kraby na prodej ve své rybářské chatě na vodě. Vedle vlajky USA a Izraele vždy ráno vyvěsí a večer stáhne prapor s nápisem Donald Trump.
Když v červnu 2017 přijela na ostrov natáčet televize CNN, pronesl Ooker dnes už památnou větu: "Mám rád prezidenta Trumpa stejně jako každého člena své rodiny." Reportérka okamžitě věděla, že má "sólokapra", který bude rezonovat. A nepletla se, všimnout si měl, jak se brzy ukázalo, i sám Donald Trump.
Starosta Eskridge byl vždy republikán. Pro Trumpa ve volbách v roce 2016 ovšem hlasoval i kvůli jeho slibu, že jako prezident bude prosazovat konzervativní agendu. V ekonomice například nižší daně a také zrušení různých regulací, které podle "Ookera" demokraté předtím uvalili i na lov krabů a ústřic.
Ale ještě více leží americkým evangelikálům na srdci širší kulturní, společenská témata. Především pro ně klíčové téma: principiální odpor proti umělému přerušení těhotenství. Trump slíbil, že do Nejvyššího soudu USA vybere konzervativní soudce, kteří by to mohli prosadit. Spolu se svým starostou hlasovalo pro Trumpa bezmála 90 procent všech občanů Tangieru.
Na otázku, zda si skutečně myslí, že sám Donald Trump je hluboce věřící křesťan, se starosta na okamžik zamyslí. "Možná není, ale jak stojí v Bibli, Bůh může pro své cíle využít i nevěřící. A přesně to udělal, využil Donalda Trumpa," řekne pak s lehkým úsměvem.
Tři dny poté, co televize CNN v létě 2017 odvysílala reportáž z Tangieru, starosta "Ooker" právě lovil kraby, když k němu na člunu dorazil jeho syn, ať se rychle vrátí domů. Volá prý prezident. "Jaký prezident?" zeptal se starosta, aby se dozvěděl, že na lince je skutečně šéf Bílého domu Donald Trump.
"Slíbil, že nám pomůže"
Na Tangieru jsou přesvědčeni, že jejich domov by zachránily ochranné, kamenné hráze podél obvodu ostrova. V roce 1989 byla jedna taková stěna postavena na západní straně, od té doby se ale věci nepohnuly. "Až Trump mi přislíbil, že nám pomůže," vrací se dnes starosta Eskridge k tomu nejpodstatnějšímu, co si v roce 2017 řekli v osobním rozhovoru s prezidentem USA.
Zatím se ale na Tangieru ničeho nedočkali. Po čtyřech letech je vše při starém, peníze na možnou výstavbu ochranné hráze nejsou. "Věřím, že by se mohl vrátit, a věřím, že na nás nezapomněl," chová starosta stále naději, že Trump bude v roce 2024 znovu kandidovat a že "pak už by se snad mohlo něco povést".
Na Tangieru časté vlajky a cedule s nápisem "Trump 2024" ukazují, že ani v této víře starosta není osamocen. Naopak vyjadřuje většinové přání svých spoluobčanů.
A i když ze strany Trumpa zůstalo jen u slibů, jeden důležitý efekt celý příběh přece jen měl. Okolní svět si Tangieru a jeho možného smutného osudu všiml jako dosud nikdy .
V historickém muzeu na Tangieru je nově zavěšená mapa, kde mají červenými špendlíky označená místa, odkud v posledních čtyřech letech z USA i ze světa dorazili novináři. Americká část je prošpikována jako šicím strojem, ze zahraničí to dosud bylo z celkem dvaceti dvou zemí. Do Česka zabodli špendlík už před dvěma lety, kdy ostrov navštívil zpravodaj Českého rozhlasu Jan Kaliba.
"Jsme rádi za každého, kdo sem přijede, novináře, turistu i prezidenta," reaguje starosta Eskridge na skeptickou poznámku, že zpravodajství v českých médiích mu pozornost politiků v americkém Kongresu, který by schvaloval peníze na výstavbu ochranné zdi, asi nepřinese. "Nikdy nevíte, co všechno vám může pomoct, kdo všechno si všimne," říká starosta.
Ostrov, kde se zastavil čas
Zranitelnost ostrova je nejlépe vidět na leteckých záběrech, ale stačí i krátká procházka, aby bylo jasné, co Tangieru hrozí. Jeho obyvatelnou část, na které jsou podél asfaltových cestiček shluknuty jednopatrové, nejvýše dvoupodlažní dřevěné domky, dnes tvoří už jen tři hřbítky. Mezi nimi je podmáčená pláň mokřadel, protknutá vodními kanály.
Tam všude si už moře vzalo dříve suchou zem. I ono označení hřbítky (anglicky ridges), jak místní nazývají zbylé tři pásy země, je hodně odvážné. Nejvyšší body ostrova leží pouze 1,2 metru nad hladinou moře. Průhledy mezi malebnými domky jsou vidět staré, podmáčené, ztrouchnivělé dřevěné chodníčky.
Místa na pevné půdě zde bylo vždy málo, zesnulé zde kromě dvou hřbitovních kostelů odjakživa pochovávali i na zahradách u rodinných domků. V posledních letech to ale už nejde. Při bouřích, které vzdují moře, se spodní voda ve vnitrozemí ostrova provaluje na povrch i tam, kde to nikdo nečekal, a najít kus suché země je stále těžší.
Na zpáteční cestě z ostrova na pevninu si kapitán Mark Crockett nestěžuje na erozi, ani na to, že epidemie covidu-19 ničí v Tangieru už druhou turistickou sezonu. Je smutný z toho, že jedna z jeho neteří se rozhodla přestěhovat se z ostrova na pevninu.
Není sama, populace ostrova se rychle snižuje a stárne. Jen za posledních patnáct let prořídla o pětinu, v současnosti žije na ostrově 450 lidí, čtvrtina z nich v důchodovém věku. "Ale samozřejmě to chápu. Máme jednu školu, jednu poštu, tři restaurace, jednu půjčovnu kol. Chlapi jsou rybáři nebo sezonně pracují na velkých lodích, ale pro mladé lidi, zvlášť pro děvčata, tu moc na výběr není. Kdybych byl teď mladý jako ona, možná bych taky odešel," vrací se kapitán Crockett v úvahách ke své neteři.
Na baseballové čapce má siluetu ostrova a nápis: "Ostrov Tangier. Kde se zastavil čas." Pro turisty, kteří na ostrov přijíždějí za nejlepší krabí kuchyní na východním pobřeží USA a za tichými večery s krvavými západy slunce nad zátokou Chesapeake, je to lákavý a vlastně i pravdivý slogan.
Lidé žijící na ostrově by ale mnohem více potřebovali, aby se zastavilo okolní moře. Aby se jejich domov neutopil pod jeho hladinou. Aby se skutečně nestali "prvními klimatickými uprchlíky v USA".
