Washington - George Marshall, Dean Acheson, John Foster Dulles, Henry Kissinger, James Baker. To jsou ministři zahraničí druhé poloviny dvacátého století, kterým se podařilo běhu americké diplomacie vtisknout svou podobu.
Hned tři z posledních šéfů americké diplomacie, byly ženského pohlaví. Ani Madeleine Albrightová (vůbec první žena v této funkci v historii), ani Condoleezza Riceová však svůj otisk v historii příliš nezvýraznily a ty velké dějinné události se odehrávaly zejména za jejich předchůdců v Clintonově a Bushově administrativě Warrena Christophera, resp. Colina Powella.
Podaří se do dějin vstoupit třetí z nich, která v těchto dnech slaví rok v této funkci?
Dvanáct měsíců je krátká doba a na hodnocení Hillary Rodham Clintonové ještě brzo. Předběžné vysvědčení by však hovořilo o tom, že zatím nic nezkazila, ale ani ničím nenadchla. Mezi plusy patří bezproblémové vycházení s Barackem Obamou, zvýšení rozpočtu ministerstva a posílení role rozvojové pomoci.
Mezi mínusy nulový posun mírových jednání na Blízkém východě a neschopnost rozetnout krizi v Hondurasu.
Styď se Baracku
"Styď se, Baracku Obamo." Takovými slovy se Clintonová opřela do svého nynějšího šéfa v únoru 2008 během demokratických primárek v Cincinnati.
Souboj demokratických kandidátů Obamy a Clintonové byl velmi ostrý a stranu rozhádal. Především Clintonová, která v druhé polovině primárek ztrácela, neváhala přitvrdit. Když bylo jasné, že souboj prohraje, začala usilovat o post viceprezidentky, Obama však dal přednost senátoru Joe Bidenovi a tím přilil další olej do ohně.
Když si tak Clintonovou vybral jako svou ministryni, mnozí analytici předpovídali hádky a třenice. Jiní namítali, že její prestiž v zahraničí Obamovi pomůže.
Po roce se zdá, že spolupráce funguje dobře.
Menší frustrace
"Tak nějak se mi líbí být prezidentkou, takže se to možná trochu protáhne," prohlásila se smíchem, když v září přebírala předsednické křeslo Rady bezpečnosti OSN (v češtině jde o "předsedu", v angličtině o "prezidenta" - pozn. red.).
K jedinému výraznějšímu lapsu došlo na jaře, kdy si Clintonová zlomila ruku a byla měsíc mimo službu. Její "neviditelnosti" si začala média všímat a ministryně zahraničí napětí neustála a vylila si zlost i na Bílém domě.
"Proces prověřování a kádrování je noční můrou," komentovala údajné obstrukce Bílého domu při jmenování nového šéfa Americké agentury pro mezinárodní rozvoj (USAID). "Trvá to mnohem déle, než by si kdokoli z nás přál. Ani nelze vyjádřit, jak je to frustrující."
Více zahraniční pomoci
Právě posílení zahraniční humanitární rozvojové pomoci USA je možné považovat za další z úspěchů Clintonové. Ministerstvo zahraničí navýšilo svůj rozpočet pro rok 2010 na 48,6 miliard dolarů, o sedm procent oproti roku 2009.
Ihned po svém jmenování navštívila Clintonová USAID a postavila diplomacii a zahraniční pomoc na stejnou úroveň. V tom je zajedno jak s Obamou, tak s ministrem obrany Robertem Gatesem a předsedou senátního zahraničního výboru Johnem Kerrym.
Velká část rozvojové pomoci zamíří do Pákistánu a Afghánistánu. V září však ministryně představila Globální iniciativu pro boj s hladem a potravinovou bezpečnost, jejímž cílem je zajistit, aby se stal boj s hladem stabilní součástí americké zahraniční politiky, a nebyl prováděn na ad hoc bázi během jednotlivých krizí.
Podle některých komentátorů může být tato iniciativa v budoucnu jejím největším dědictvím. Další její zahraniční prioritou je boj za internetovou svobodu. Ve středečním projevu ve Washingtonu nazvala cenzuru internetu "novou železnou oponou" roztahující se ve světě.
Rozumí politikům, nebojí se davů
Clintonová během svého prvního roku hodně cestovala a jako priorita zahraniční politiky mimo války se ukázal vztah k Asii, zejména k Japonsku a Číně, kam se Clintonová podívala dvakrát a Obama jednou. Podnikla také cestu po sedmi zemích v Africe. Až na mezinárodní konference vynechala Evropu a vůbec nezavítala do Jižní Ameriky.
Její zkušenosti coby protřelé političky se na cestách dobře zúročily. Clintonová jako dlouholetá senátorka a uchazečka o prezidentské křeslo dokáže porozumět obavám politiků usilujících o znovuzvolení, zkušenost z kampaní pro ni zase činí jednodušší kontakt s lidmi v přednáškových síních.
"Když sem Američané jezdili v minulosti, mluvili s generály a pak jeli domů," prohlásil při její návštěvě v Pákistánu v říjnu poslanec a mluvčí pákistánské vlády Farahnáz Ispahání. "Ochota Clintonové setkat se s každým, ať už je (vůči USA) přátelský, či nikoli, učinila velký dojem."
Blízkovýchodní fiasko
Na opačné straně, tedy mezi mínusy, stojí americké angažmá na Blízkém východě a v Hondurasu. Blízkovýchodní politiku Obama částečně vyňal z působnosti Clintonové a jmenoval řadu zvláštních vyslanců pro blízkovýchodní mírový proces, Írán a Afghánistán a Pákistán. Na iráckou, pákistánskou a afghánskou politiku má velký vliv také Pentagon.
To však z koordinátorky procesu usmiřování mezi Palestinci a Izraelci, kterému se Obama slíbil věnovat "od prvního okamžiku v Bílém domě", za vzniklé fiasko odpovědnost nesnímá. I sama Clintonová má přitom máslo na hlavě.
Ještě v květnu prohlašovala, že USA "chtějí, aby Izrael zastavil budování židovských osad (na palestinském Západním břehu - pozn. red.), a to bez výjimky - ne některých osad, ne malých předsunutých, žádný přirozený růst."
Přes vytrvalý tlak i Obamovo setkání s izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem však Tel Aviv nepovolil a Clintonová tak v listopadu vyzvala Palestince, aby "okamžitě zasedli ke stolu", přestože Netanjahu dále plánuje stavět ve Východním Jeruzalémě, ze kterého chtějí mít Palestinci hlavní město svého státu.
Nepořádek na vlastním dvorku
Na rozdíl od Izraele a Palestiny nevěnovala administrativa USA krizi v Hondurasu, při které armáda za souhlasu parlamentu odstavila od moci protiústavně jednajícího prezidenta Manuela Zelayu, zdaleka takovou pozornost.
Přesto se jedná o další z jasných proher americké diplomacie a důkaz, že Spojené státy už na jejich "vlastním dvorku", jak se o Latinské Americe v USA běžně mluví, příliš neposlouchají. Washington mnohokrát vyzvala pučistickou vládu, aby dosadila Zelayu zpět, ta to však odmítla. Patová situace pokračuje dosud a nové prezidentské volby v listopadu na ní nic nezměnily.
Globálně větší dopad bude mít výsledek amerických pokusů posílit diplomacii s Íránem a Severní Koreou. Ani v jednom případě se zatím ničeho nedosáhlo a Obama a Clintonová nepřišli s novou iniciativou.
Pokračují tak zatím v taktice druhé administrativy George W. Bushe - hrozby dalších kol sankcí a ekonomické a diplomatické nabídky výměnou za ústupky při budování severokorejského a íránského jaderného programu.
