Havana - Přišly na Kubu z Ruska za svými láskami. Do socialistické utopie v tropech a v době, kdy to byla atraktivní destinace.
Byly to mladé ženy, zlákané romantikou revoluce vedené Fidelem Castrem. A toužily po čerstvém vzduchu na vzdáleném karibském ostrově poté, co doma už měly dost reálného sovětského komunismu.
Ale když se Sovětský svaz na konci roku 1991 rozpadl, stovky sovětských žen, které s předtím vdaly za Kubánce, byly najednou od původního domova odříznuty.
A navíc zůstaly uvězněny uprostřed rozsáhlé chudoby v zemi, kterou zasáhla hluboká ekonomická krize.
Připomenuté dětství
Pro ty, které zažily jako děti druhou světovou válku, to znamenalo připomenutí neradostných časů.
Vypadávala elektřina, nebylo dost jídla, léků ani pohonných hmot.
"Byly jsme mladé a Kuba byla nádhernou zemí, když jsme sem přijely," říká filmová historička Zoja Barašová, která na ostrov dorazila v roce 1963.
Připadalo jí tady vše lepší než doma v Sovětském svazu. Kubánští vůdci byli mladí, ani v nejmenším nepřipomínali gerontokracii v tehdejším SSSR.
A abstraktní umění tady na rozdíl od Sovětského svazu nikdo nepovažoval za neslučitelné se socialismem.
Tvrdí ale, že později byla zklamaná, když kubánské vedení beze zbytku přejalo sovětský model socialismu.
Důchod ? Deset dolarů
"Dnes je naše situace složitá, stejně tak jako situace celé země," říká. Je jí dvaasedmdesát let a měsíčně dostává penzi ve výši pouhých 260 pesos (deset dolarů). Po třiceti letech, během nichž pracovala pro kubánskou kinematografii.
Celkem dnes na Kubě žije přibližně 1300 žen, které se sem v průběhu let přistěhovaly z Ruska, Ukrajiny, Běloruska či Kazachstánu.
Ve staré vile, která patří do komplexu ruského velvyslanectví, dvě z těchto žen prodávají v obchodě. Nabízejí vše od vodky a dovezených zubních past až po bramborové lupínky Pringles a tablety Viagry.
Mnohé z žen z bývalého SSSR se do své staré vlasti nemají šanci vrátit. Letenky jsou příliš drahé.
Kubánský režim jim v minulosti platil letenku jednou za pět let, ale to už je opravdu jen minulost. Státní letecká společnost Cubana před lety zrušila svoji linku do Moskvy.
"Můj otec zemřel v roce 1994 a ani jsem mu nemohla přijet na pohřeb," říká se slzami v očích Ukrajinka Zita Kelderariová.
Milovala pilota, ten emigroval
Kdysi se zamilovala do kubánského pilota a v roce 1985 přicestovala na ostrov na palubě nákladní lodi, která vezla jako hlavní náklad jugoslávské máslo.
Jenže její manžel později emigroval do USA a ona zůstala na Kubě sama.
Letenky si mohou dovolit jen ty ženy, kterým přispějí příbuzní. S penze nebo průměrného platu se dá ušetřit na letenku do Evropy tak za deset let.
Mnohé tyto ženy ani už domů nechtějí, protože je pro ně pozdě začínat znovu nový život.
Ruské knihy a noviny zmizely
Ruské knihy, noviny nebo časopisy se tady dávno neprodávají. Fidel jejich přísun zarazil už v polovině osmdesátých let, protože se mu nelíbily reformy Michaila Gorbačova.
Některé Rusky žijící na Kubě v posledních letech pracně budují klub, kde by se mohli scházet Rusové a lidé, kteří mají k Rusku nějaký vztah.
"Nechtěla jsem tady jen tak sedět, brečet a jenom nostalgicky vzpomínat," tvrdí Natálie Balašovová, jedna ze spoluautorek projektu.
Na Kubě žije od roku 1969, kdy se vdala za armádního důstojníka, kterého poznala v Moskvě.
"Věděla jsem, co mohu čekat. Kuba tehdy budovala socialismus a měla problémy. Ale přišla jsem ráda," říká.
Po rozpadu SSSR a rozpadu spojenectví mezi Moskvou a Havanou se podle svých slov cítila opuštěná. I ji zasáhla krize, která na Kubě zavládla po ukončení sovětské pomoci na začátku devadesátých let.
Prací prášek ze skořápek
Vzpomíná například na to, jak drtila vaječné skořápky, aby tak získala prášek na praní prádla.
Až vloni se konečně po mnoha letech podívala do Moskvy. Zúčastnila se konference Rusů žijících v zahraničí a setkala se s prezidentem Vladimirem Putinem.
Jiná Ruska žijící na Kubě - Jelena Verselová - se rozhodla připojit k disidentskému hnutí. Vláda ji deportovala do Ruska, v Havaně musela zanechat svoji dvaadvacetiletou dceru Dianu.
Ta by chtěla za matkou, ale nemůže. Režim ji nechce pustit.
Lepší Kuba než žebrání doma
Na Kubě lze nalézt i ženy, které přišly z jiných kdysi socialistických zemí. Například Polku Stasiu Strachovou. Je jí pětašedesát a patří k celkem šestačtyřiceti Polkám, které na Kubě zůstaly.
Bydlí v malém bytě s pěkným výhledem na moře, ale dům je v dosti dezolátním stavu. Denně musí Stasia vyjít 130 schodů, ale přes všechny těžkosti o návratu do rodného Polska neuvažuje.
"Co bych tam dělala ? Žebrala před kostelem ? Už tam nemám kam jít," říká.
