Praha - Marie Kantorová, rozená Bartošková, prožila dětství v pasekářské osadě pod Velkým Javorníkem. Jejich dům stál na hranicích se Slovenskem, a tak během druhé světové války sloužil jako útočiště pro převaděče a pašeráky. V pašování pomáhala otci i šestnáctiletá Marie - chodila s kartony cigaret do Velkých Karlovic.
Němci ji však jednou chytili a čekal ji soud v Ostravě. Zachránil ji spojenecký nálet na město, během kterého puma zasáhla soudní úřad a zničila jej spolu se všemi usvědčujícími dokumenty.
Nepašoval se ale jen proviant. O Vánocích 1940 přivedl domů Mariin otec, Josef Bartošek, šestičlennou židovskou rodinu. Štědrý večer oslavili společně a on jim potom pomohl přejít hranice.
Když pak v roce 1944 vypuklo Slovenské národní povstání a do Javorníků se stahovaly partyzánské jednotky, posloužila chalupa Bartoškových opět jako útočiště. Kvůli neustálým německým kontrolám na hranicích převáděli partyzány místní pasekáři, kteří dobře znali okolí - mezi nimi i Josef Bartošek a nezletilá dcera.
Po válce se Marie Kantorová přestěhovala do Třemešku u Oskavy, kde vyučovala náboženství a po komunistickém převratu pracovala jako prodavačka. Její vyprávění zpracovaly na jaře 2017 děti v projektu Příběhy našich sousedů. Marie Kantorová příští rok oslaví 90 let.
Vánoční stromek od bachaře
Martin Kolář dojížděl jako mladý student gymnázia z Valtic do Břeclavi. V listopadu 1948 na nádraží pomohl dvěma mladíkům, kteří mu během hovoru prozradili, že se chystají překročit hranice. Pozval je domů a u společné večeře jim poradil, kudy se přes hranice nejlépe dostat.
Mladíkům se opravdu podařilo dostat do Rakouska, ale po pár dnech je zatkla tamní policie a oba se nakonec rozhodli vrátit do Československa. Jeden z nich, Milan Kalabus, kterému tehdy bylo 19 let, pak u výslechů prozradil, kdo jim pomohl přejít hranice.
StB zatkla Milana Koláře 21. prosince 1948 u valtického kina, kde měl hrát s místní kapelou na harmoniku. Vánoce tak strávil v brněnské věznici na Cejlu v cele pro mladistvé.
Za celé dva měsíce věznění nebyl u výslechu, nikdo s ním nemluvil, nikdo mu neřekl, jestli je zavřený na dva týdny, nebo na deset let. Oslavil tu Vánoce, Nový rok i své 15. narozeniny. Přesto tu zažil zázračný moment, když jim bachař dovolil vzít si ze dvora vánoční stromek.
Milan Kolář vystudoval pedagogickou fakultu a učil v odlehlých vesnicích, později ve Valticích. Hrál ochotnické divadlo a vedl pěvecké sbory. Zemřel v červenci 2015 ve Valticích.
Chleba v koncentráku
Petr Erben se narodil do ostravské židovské rodiny, která se aktivně účastnila sionistického hnutí. Ve 12 letech se stal členem organizace Tchelet Lavan, Modrobílí, která vycházela ze zásad skautingu. Své členy připravovala k osídlení tehdejší Palestiny a organizovala výpravy do přírody, tábory a setkání.
Po začátku války zůstal Petr Erben s matkou sám. Jeho otec zemřel v roce 1941 a mladšího bratra poslala rodina do Palestiny. V roce 1942 pak musel Petr se svou matkou nastoupit k transportu do ghetta v Terezíně. I tady pracoval s mladými lidmi. "Učili jsme se hebrejsky, snažili jsme se cvičit a hlavně pomáhat starým lidem, pro něž byla situace v Terezíně neúnosná."
Před Vánoci roku 1942 napsal do Ostravy přátelům s prosbou o bochník chleba. Jeho dopis strážní zadrželi, ale chleba dostal. Rozdělil se s deseti přáteli a společně ho snědli na baráku jako největší lahůdku. Následně prošel koncentračními tábory v Osvětimi a Gusenu.
Po válce emigroval do Izraele, našel si práci ve stavebnictví a usadil se v Aškelonu. Tam s ním také v roce 2014 natáčeli dokumentaristé Paměti národa. Petr Erben zemřel 5. dubna 2017.
Štědrý večer u Dunkerquu
Když vznikl klerofašistický Slovenský štát, Ján Bačík (ročník 1917) byl proti tomu. Pracoval tehdy jako horský průvodce v Tatrách a začal z protektorátního území tajně převádět lidi do Polska. Tam se sám rozhodl odejít také. Jeho cesta dál vedla do francouzské cizinecké legie, s ní se dostal do Alžírska.
"V pouštní pevnosti El Ariche skoro polovina posádky byli Čechoslováci," vzpomínal při rozhovoru pro Paměť národa. Odtamtud putoval do jižní Francie, bojoval třeba na Seině nebo Loiře. Po kapitulaci Francie se Bačík lodí přeplavil do Liverpoolu a následoval speciální parašutistický výcvik ve Skotsku.
Vzpomínal, jak se učil anglicky: "Vypisoval jsem si slovíčka a každý den, když jsem šel na cvičák, tak jsem se některá naučil. … A potřeboval jsem komunikovat. A komunikoval jsem hlavně s dětmi! S dětmi ze školky, které už uměly trochu mluvit, před nimi jsem se nestyděl. S anglickými dívkami jsme toho mnoho nenamluvili, to vám řeknu na rovinu, s nimi jsme toho moc nenapovídali."
Ján Bačík měl být nasazen v protektorátu, ale kvůli zranění při výcviku zůstal nakonec na zemi. Jako zástupce velitele tankové čety se dostal do Dunkerquu. Ve videu vzpomíná, jak na Štědrý večer roku 1944 v zákopech nepadl jediný výstřel.
Konec války ho zastihl v pozici rotného, v říjnu 1945 byl propuštěn z armády. O rok později ho přijali do SNB, u policie sloužil v různých funkcích. Od padesátých let se jeho domovem stala jihočeská Třeboň. V roce 1998 byl povýšen do hodnosti podplukovníka v.v. Vždycky litoval rozdělení Československa, cítil se doma v obou státech. Ján Bačík zemřel v dubnu 2016.
