Ženeva, Johannesburg - Když se bývalý londýnský starosta Ken Livingston před pěti lety dozvěděl, že jeho město bude v roce 2012 hostit letní Olympijské hry, skákal radostí. Podobně se chovali zástupci všech metropolí světa, když vyhráli soutěž, v jejímž rámci se ucházeli o pořádání některého z velkých sportovních svátků.
Olympiáda či mistrovství světa ve fotbale znamenají nejenom velkou poctu, ale především velkou příležitost. Příležitost vydělat peníze a zlepšit jak image města, tak i jeho vzhled a infrastrukturu.
Ne každý sportovní svátek končí ale úspěchem a ne každý má za následek nárůst blahobytu místní populace. Provází je často násilné vystěhování obyvatel celých čtvrtí a raketový nárůst cen bydlení.
Právě zveřejněná zpráva zvláštní pověřenkyně OSN pro lidská práva Raquel Rolnikové hovoří mimo jiné o tom, že před Olympijskými hrami v Pekingu, konanými předloni, bylo v okolí čínské metropole násilně vysídleno půldruhého milionu lidí. V souvislosti s letošním mistrovstvím světa ve fotbale nechala vláda Jihoafrické republiky zase vystěhovat 20 000 osob z předměstí Kapského města.
"Jedním z velkých omylů je pokládat bydlení za obyčejnou komoditu, za pouhou investiční příležitost," prohlásila Rolniková když svou zprávu předložila v ženevském sídle OSN. Velké sportovní svátky jsou toho podle ní nejlepším důkazem.
První v řadě: Barcelona 1992
Olympijské hry využily úřady k nastartování ekonomického rozmachu poprvé ve větším měřítku v roce 1932 v Los Angeles. Podrobný a velmi konkrétní plán zlepšení místní infrastruktury připravila španělská vláda u příležitosti barcelonské olympiády uspořádané v roce 1992.
Katalánská metropole si díky hrám opatřila nejenom nové letiště a nový silniční okruh kolem města. Olympijská vesnička ve čtvrti Poblenou s výhledem na Středozemní moře se po skončení her stala luxusní rezidenční čtvrtí.
Její stavba nastartovala sérii spekulativních nárůstů cen na trhu s realitami v celém městě. Ceny nájmů se v průběhu pěti let předcházejících hry zvedly o 131 procent, téměř jednou tolik než ve zbytku Španělska. Stejná situace nastala v případě olympiády v Atlantě o čtyři roky později či v Sydney v roce 2000.
O pětinu vzrostly ceny bytů již po olympiádě v Soulu v roce 1988. Ve Vancouveru muselo být kvůli letošním hrám zlikvidováno na 1500 bytových jednotek pro nízkopříjmové skupiny obyvatel.
Mezinárodní olympijský výbor přitom podle Rolnikové již před lety přislíbil, že při organizování her dohlédne na to, aby místní úřady braly v úvahu právo na bydlení i vše, co je s ním spojeno.
Číňany vyháněla tajná policie
Po zkušenostech s moskevskou olympiádou v roce 1980 se Mezinárodní olympijský výbor rozhodl, že do přípravy her napříště zapojí výrazněji také soukromý sektor. Barcelonská olympiáda, spojená s celkovými investicemi ve výši téměř deseti miliard dolarů, tak byla financována jen z poloviny ze státních peněz.
Důsledkem tohoto kroku byla právě demolice levných bytů, vystěhovávání tisíců osob a nárůst cen na trhu s realitami.
V Pekingu vyháněli chudé Číňany z jejich příbytků zjevně agenti tajné policie, v řadě případů se tak dělo v noci a bez předchozího varování.
V Kapském městě bylo dvacet tisíc obyvatel chudinské čtvrtí, pojmenované po ministru pro otázky bydlení v někdejší vládě Nelsona Mandely Joem Slovu, vysídleno do čtyřicet kilometrů vzdáleného slumu Delft. Slib, který jim vláda dala a podle kterého dostanou k dispozici nově postavené bytové jednotky, nikdy splněn nebyl.
Labouristická vláda Tonyho Blaira v roce 2005 podobně přislíbila, že polovina ze tří tisíc nových bytových jednotek, jež budou postaveny v Olympijské vesničce, bude dána k dispozici londýnské radnici, aby je zařadila do programu "cenově dostupného" bydlení .
