Rozhovor - Ve Středoafrické republice se schyluje k humanitární katastrofě nedozírných následků.
Zemí od roku 2007 zmítá občanská válka, 20 % obyvatel je HIV pozitivních, chybí základní potraviny i pitná voda.
OSN navíc varuje, že náboženské střety muslimů a křesťanů mohou přerůst v genocidu rozsahem odpovídající dvacet let starému masakru ve Rwandě.
Ředitelka Dětského výboru OSN v Česku Pavla Gomba v rozhovoru pro Aktuálně.cz popisuje, jaké je to pomáhat v zemi, kde děti umírají hlady a dospělí se bojí aut.
Aktuálně.cz: Proč jste si vybrali zrovna Středoafrickou republiku?
Pavla Gomba: Středoafrická republika je jedna z nejchudších zemí na světě. Chybí věci základní potřeby.
Místní obyvatelé nemají přístup k pitné vodě, lékům ani očkování. Děti hladoví. Naše práce spočívá především v rozdávání základních výživových a hygienických balíčků, očkování a dalších formách prevence. Ze statistik víme, že sedm procent dětí v naší péči umírá, protože se k nim dostaneme pozdě a nutriční balíčky už je nezachrání.
Je to každodenní boj o přežití. UNICEF působí v celkem 157 zemích světa, situace ve Středoafrické republice je ale jedna z nejhorších, a tak tam od loňska stahujeme pracovníky a prostředky z jiných regionů. Krom primární zdravotní péče působíme také v oblasti prevence a vzdělávání. Stavíme mobilní nemocnice i školy a zaškolujeme místní pracovníky.
Místo do školy chodí děti na bojiště
A.cz: Situace se ale nelepší, naopak...
Ano. Souvisí to s eskalací konfliktu. V poslední době se setkáváme s novým fenoménem dětských vojáků. Rekrutují je obě strany konfliktu, tedy křesťané i muslimové.
A to nejen chlapce, ale i dívky - těch je mezi dětskými vojáky 40 %. Víme, že na obou stranách bojuje na 6 000 dětí a snažíme se je z ozbrojených band vyvazovat.
Po traumatech z bojů děti potřebují následnou psychosociální péči, kterou jim také poskytujeme. Za těch 14 let práce pro UNICEF jsem si na chudobu relativně zvykla, ve Středoafrické republice jsem ale zažila něco, co jsem nikde jinde neviděla.
A.cz: Jak to myslíte?
Běžně nás v afrických zemích vítají davy lidí, děti běhají kolem auta a mávají. Tam ale nebyla ani noha. Když jsme míjeli opuštěné kolo, což je v Africe neobyčejně ceněná věc, pochopila jsem, že když místní lidé slyší auto, schovávají se v domněnce, že jde o ozbrojence.
Ebolu by země nezvládla
A.cz: Hned několik afrických zemí se v současné době potýká s epidemií eboly. Co kdyby se virus dostal i do země, kterou popisujete?
Středoafrická republika je osmkrát rozlehlejší než Česko, ale žije v ní 4,5 milionu obyvatel. 600 000 lidí kvůli bojům uteklo ze svých domovů a pobývá v odlehlých částech buše, kam se nedá dostat autem a často ani na motorce. Osobně si nedovedu představit, jak by bylo možné s šířením infekce v takových podmínkách bojovat.
A.cz: Dvacet procent Středoafričanů je HIV pozitivních. Dá se s tím vůbec něco dělat?
Po dvaceti letech se ukázalo, že osvěta nezabírá. Cílová skupina, tedy mladí lidé, se stydí o problému hovořit. Těžko půjdete s něčím podobným za zdravotní sestrou, když je to například vaše teta. Problém je i v tom, že místní lidé mnohdy vědí, že se mají chránit, ale prostě nemají jak.
Jak pomoci?
Na účet UNICEF ČR:
- č.ú. 11771177/0300
- v.s. 809
nebo
- dárcovskou SMS ve tvaru DMS UNICEF na číslo 87777
Přišli jsme na to, že nejúčinnější je vyškolit terénní pracovníky ve věku 15 - 16 let, kteří pak informace šíří dál. Potvrdilo se totiž, že s vrstevníky se místní v cílové věkové skupině o HIV baví beze studu. Distribuujeme také balíčky, díky nimž je možné zabránit přenosu viru z matky na dítě. Tím, myslím, můžeme pomoci nejvíce a to je také náš cíl.
A.cz: Spolupracujete s místní vládou, máte oporu v úřadech?
Nespolupracujeme. Jakožto naprosto apolitická organizace jednáme s oběma stranami konfliktu, spolupráci ale nenavazujeme. Jde nám o to, aby nás pustili za potřebnými a nechali nás dělat svou práci.
A.cz: Jak se k vám místní chovají? Projevují vděčnost, nebo míváte spíš pocit marnosti?
Rebelové jsou úplně lhostejní, těm na naší pomoci nesejde. Ale ti, jejichž dětem pomáháme, si uvědomují, co pro ně děláme, a vděční jsou.
Největší odměnou je pro mě to, když vidím výsledky naší práce. Když se vrátím na nějaké místo a je tam třeba postavený vodovod nebo škola. Teď jsem se dozvěděla, že holčička, o níž jsme před nedávnem natáčeli dokument, žije a chodí do školy. Zdánlivé drobnosti, které ale svědčí o tom, že má naše práce smysl.
Před 14 lety bylo ve světě ohroženo 12 milionů dětí, nyní je to 6,7 milionu. Daří se nám i boj s nemocemi, které u nás známe už jen z očkovacích průkazů. Jako příklad lze uvést dětskou obrnu.
Příští rok? Chybí 76 % rozpočtu
A.cz: Kdo vás platí?
UNICEF získává prostředky na své fungování výhradně formou dobrovolných příspěvků. OSN se na financování výboru nijak nepodílí.
A peníze nám chybí. V rozpočtu pro pomoc ve Středoafrické republice na příští rok v současné době nemáme 76 % nezbytných finančních prostředků. Lidé budou hladovět, budou umírat a my s tím nebudeme moci nic udělat.
Na druhou stranu si myslím: Fakt, že jsme odkázáni na pomoc lidí, je i prospěšný. V tom, že jsme nuceni udržovat co možná nejnižší náklady a neplýtváme.
A.cz: Přesto je zvláštní, že OSN svůj Dětský fond nefinancuje...
UNICEF byl založen po válce - v roce 1946 - jako pomoc vítězných mocností. Původně na sedm až osm let. V roce 1953 bylo rozhodnuto o jeho pokračování, financování si ale výbor od té doby musí zajišťovat sám.
