Hned poté, co loni v únoru pronesl ruský prezident Vladimir Putin výhrůžný projev ke svým sousedům, opustil Radomyr Mokryk místo akademického pracovníka na Univerzitě Karlově a vrátil se domů. Druhý den ruská vojska na jeho zemi zaútočila. Mokryk prodělal vojenský výcvik a zakotvil na univerzitě ve Lvově. Do Prahy teď přijel na skok zpátky, představit knihu Hovory o Ukrajině vydanou nakladatelstvím Academia.
Ukrajinci podle něj nemají jinou možnost než zvítězit nad okupanty, v opačném případě o svoji samostatnost přijdou. Mokryk také odhaluje mentalitu útočníků a popisuje, proč si ruský prezident Vladimir Putin a jeho lidé v Kremlu mysleli, že svého souseda snadno srazí na kolena.
Když se objevily záběry vraždy ukrajinského zajatce, který těsně před smrtí zvolal Sláva Ukrajině, napsal historik Volodymyr Vjatrovyč, že za toto zvolání jsou Ukrajinci zabíjeni už více než sto let. Loni létě jsem v Mykolajivu slyšel, že válka netrvá rok, ale déle než tři století. Je to opravdu další kolo staletého boje Ukrajinců proti Rusku?
V podstatě ano. Počátek konfrontace se dá stanovit do roku 1654. Tehdy byla uzavřena Perejaslavská dohoda, kterou ruský car Alexej I. získal kontrolu nad tehdejším kozáckým státem, tedy územím Ukrajiny. Začal příběh ruského útlaku Ukrajinců v nejrůznějších podobách, jako je zakazování ukrajinštiny či tlak proti národnímu obrození. Ukrajince úřady posílaly do vězení nebo do vyhnanství.
Na konci první světové války vyhlásila Ukrajina nezávislost na Rusku, podobně jako Československo na Rakousku-Uhersku. Jenže to bylo úspěšné, Ukrajina nikoliv. Ruští bolševici, kteří bývalou carskou říši ovládli, zahájili proti novému státu ofenzivu a po několika letech zvítězili. V dobách Sovětského svazu se pak odehrávala masivní rusifikace a kulturní kolonizace Ukrajiny. Takže ano, ukrajinský boj trvá už několik staletí.
Radomyr Mokryk
- Ukrajinský historik, kulturolog a slavista. Věnuje se ukrajinsko-ruským vztahům, ukrajinským intelektuálním a kulturním dějinám.
- Vyučuje na Katolické univerzitě ve Lvově, byl také akademickým pracovníkem Ústavu východoevropských studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
- Narodil se na Ukrajině, kam se vrátil při loňské únorové invazi ruských vojsk. Po návratu absolvoval vojenský výcvik v oddílech teritoriální domobrany.
Nechci mluvit o šanci nebo o možnosti, protože válka byla Ukrajině vnucená, ale může být současný střet tou událostí, která definitivně povede k osvobození Ukrajiny od Ruska? Oproti minulosti je zjevný rozdíl v tom, že Ukrajina má velkou materiální a vojenskou podporu ze zahraničí.
Nynější podpora ze světa je obrovský rozdíl ve srovnání s tím, co se dělo před sto lety. Ukrajinský stát tehdy nevznikl, protože Západ o něj nejevil zájem. Podstatné ale je, že ruské cíle se nezměnily. Rusko chce zničit ukrajinský stát jako takový. Obsadit Kyjev. Cílem rozhodně není jen obsazení Donbasu. Ukrajina nemá jinou možnost než útok ustát a odpoutat se od Ruska.
Takže jste nebyl překvapený, když agrese loni 24. února začala podle maximalistického scénáře? Tedy s přímým úderem na hlavní město Kyjev?
Ani ne. Já jsem už o den dříve, 23. února, nasedl v Praze na autobus a vyrazil do Kyjeva. Rozhodl jsem se vrátit po projevu, který měl ruský prezident Vladimir Putin 21. února a ze kterého bylo jasné, že začíná válka. Chtěl jsem být doma.
Možná byl rozsah útoku překvapivý. Člověk odmítal uvěřit, že rakety budou padat na všechna ukrajinská města nebo že se Rusové pokusí obsadit pozemním útokem Kyjev. Vlastně to ale bylo logické pokračování ruské politiky vůči Ukrajině z posledních let.
Do Putinovy hlavy nikdo nevidí, ale jak si mohli v Kremlu myslet, že se Ukrajina nebude bránit? Že jejich vojáci nakráčí do Kyjeva a za několik dní bude země ruská?
Vysvětlení má několik rovin. První je historická. V Rusku je hluboce zakořeněná představa o Ukrajincích jako o méněcenných lidech, o chochlech, přihlouplých prosťáčcích. To zůstalo dodnes. Mimochodem, proto ruská propaganda tvrdí, že bojují proti Západu a NATO, a proto se jim nedaří. Přiznat, že prohrávají s chochly, to je prostě ponížení.
Oni skutečně tvrdili, že Ukrajinu obsadí snadno. Objevovalo se to i v propagandě, a myslím, že tomu upřímně věřili. Přepočítali se ale ohledně nálady a názorů lidí na Ukrajině. Měli s sebou nachystané slavnostní uniformy na vojenskou přehlídku. Počítali, že ve městech jako Charkov nebo Mykolajiv je lidé budou vítat. Věřili mýtu, že Rusové a Ukrajinci jsou jeden národ. Vedení a velká část Rusů nikdy Ukrajinu nechápaly, což se ukázalo v tom obrovském omylu v únoru 2022.
Z čeho ale vyvěrá ruská posedlost Ukrajinou? Je to přesvědčení, že bez Ukrajiny nemůže plnohodnotné Rusko existovat nebo bude ohrožené?
Představu, že bez Ukrajiny je Rusko zranitelné a slabé, vyslovoval Vladimir Lenin už v době bolševické revoluce, v letech 1917 a 1918. Především jsou ale mnozí Rusové přesvědčení, že žádná Ukrajina neexistuje. Že to není plnohodnotný stát, že to je jen fikce. Považují ji za území, které je přirozenou součástí Ruska. Což říká i Putin, že Ukrajina je součástí historického Ruska.
Nejde tedy o nějaký strach z oslabení Ruska, ale spíše o přesvědčení, že jim to území patří, že si jednoduše přišli vzít, co jim patří.
V létě a na podzim si nešlo na východě Ukrajiny nevšimnout, že mnohem více lidí mluví ukrajinsky, že přešli z ruštiny na ukrajinštinu. Znamená to, že končí i letité dělení země na ukrajinsky mluvící západ a ruskojazyčný východ?
Jenže ruskojazyčný neznamená proruský. To je možná věc, se kterou v Kremlu nepočítali. Používání ukrajinštiny je nyní jasným poukazem na svoji identitu a na vymezení vůči Rusku, vůči agresorovi. Většina Ukrajinců byla ve skutečnosti dvojjazyčná. I ti ruskojazyční ukrajinsky uměli, jen měli tradici mluvit rusky. Byli tak zvyklí z dob Sovětského svazu a po jeho rozpadu a vzniku samostatné Ukrajiny v roce 1991 se to nijak neřešilo.
Až teď se jazyk stal otázkou identity. Proto tolik lidí teď dává přednost ukrajinštině a rusky už mluvit nechce.
