Ruský daleký sever je zvláštní, tajuplný, plný protikladů, krutý i křehký, nehostinný, ale úrodný, pulsující životem.
Tady za polárním kruhem je teď léto. Slunce svítí 24 hodin denně, ale přesto je cítit chlad přicházející ze Severního ledového oceánu. Všude kolem, kam až oko dohlédne, je jen rovná pláň. To je sibiřská tundra.
Barva tundry je mdlá a jednotvárná. Zeleň se střídá s hnědou, kterou doplňuje modrá obloha. Do kupy tato kombinace vytváří jakousi nekonečnou šedomodrou prázdnotu.
Tundra, to je napůl zem a napůl voda. Pevná zem je protkána říčními koryty, rybníčky a bažinami. Půda je zde pouze 30 cm hluboká, pod ní už je jen několik set metrů vysoká, věčně zmrzlá zem.
Známky života
Mraky hladových komárů se střemhlav vrhají na všechno živé, co spatří. Na první pohled však nic, co by symbolizovalo bohatství, díky kterému se Rusko vrátilo mezi největší světové velmoci. Jenže to je schováno pod povrchem.
Jestli se nad tundrou proletíte, spatříte stopy pneumatik nákladních aut.
Nekonečné koleje křižují tundru, některé tady jsou už 10 let. Místní vegetace je tak křehká, že se s tímto nečekaným lidským zásahem ještě nedokázala vyrovnat.
A pak více. Dlouhé rovné linie ukazují, kde jsou položeny ropovody a plynovody. Malé osady, chatrče, vrty a vrtací soupravy a konečně obří kovové nádrže.
Kolonie jako na jiné planetě
Vypadají jako kolonie na nějaké cizí planetě. Vše je postaveno na jakési plošině vyvýšené nad okolní bažiny. U každé této kolonie leží hromada trubek. Některé vedou ze země do obřích nádrží.
Každá nádrž vypadá jako hmyz přilepený na kůži hostitele, sající z něj životodárnou tekutinu. Jsou tady čerpadla. Každé čerpá ropu a plyn z hloubky dvou kilometrů i více.
Rusko má největší zásoby zemního plynu na světě. Jeho plyn tvoří čtvrtinu spotřeby Evropské Unie a netají se tím, že chce z evropského koláče větší podíl. A nejen z evropského. Hlad po zdrojích je jak v Asii, tak v Americe.
Můžeme, ale nemusíme
U jednoho z plynových čerpadel jsem spatřil Georgije, píše zpravodaj BBC Damian Grammaticas, šlachovitého čtyřicátníka. Vedle něj z uzávěru v potrubí hořel plyn. Vypadal jako obrovská pochodeň, i 50 metrů od něj šlo stále cítit teplo.
"Proč to všechno pálíte?" ptám se Georgije. "Nepotřebujeme to. Je to vedlejší produkt očišťování plynu," zní odpověď.
"Ale vždyť to není odpad. To nemůžete nějak využít?" Georgi se na mne rozpačitě podíval: "Myslím, že bychom mohli, ale neděláme to."
Rusko má prostě tak moc plynu, že se nemusí starat o to, kolik se ho vyplýtvá. Rusové mají v rukou všechny trumfy. Mají tolik plynu, kolik svět potřebuje. A mnohem více.
Ten kdo má žízeň
Daleko odtud jihozápadním směrem, blízko hranic Evropské Unie leží další trubky a nádrže. Kousek odtud jsou Karpaty, zelený a pestrý horský masiv.
Tady je Ukrajina, skrze kterou většina arktického plynu putuje dále na západ. Čerpací stanice je pomalována ukrajinskými barvami - modrou a žlutou.
Zde Rusko napoprvé v praxi předvedlo, kdo je opravdovým pánem nad energetickými zdroji. Když na začátku roku zastavilo dodávky plynu na Ukrajinu, znejistila celá Evropa.
Kreml totiž chce kontrolovat nejen zdroje, ale také tranzitní cesty. V plánu je postavení plynovodu, přímo do Německa. Měl by vést po dně baltského moře.
Energetická revoluce
Pokud Rusové ovládnou tranzitní cesty, měla by se Evropa obávat? V hlavním městě Ukrajiny Kyjevě, obrýlený energetický ekonom Ildar Gazizullin odměřeně odpovídá: "Ano, měla."
Většina plynařů k ropným vrtům na dalekém severu přilétá letadlem. Opálení a větrem ošlehaní dělníci vystupují společně s manažery držícími své laptopy, kufříky a také čerstvé výtisky Financial Times.
Tady, daleko od civilizovaného světa už probíhá nová energetická revoluce. A stejně jako se lidským působením mění křehká přírodní rovnováha za polárním kruhem, tak se mění pozice Ruska mezi nejvyspělejšími zeměmi světa.
