Hlavní význam této osady ale nikdy nebyl v těžbě uhlí, nýbrž v její strategické poloze vůči Spojeným státům, které si cenil Sovětský svaz zejména v době studené války.
Ani patnáct let po pádu komunismu Rusko nehodlá tuto arktickou základnu opustit, říká ruský konzul Vjačeslav Nikolajev ve svém úřadě, z něhož je vidět na dýmající důlní komíny.
Špicberky zůstávají všech
Smlouvou z roku 1920 byly Svalbardy, norsky Země se studeným pobřežím, přiřčeny Norsku, ale právo na přístup k jeho zdrojům dostaly i jiné země. Na ostrovech byly zakázány vojenské aktivity, ale Norsko jako člen NATO a Rusko toto pravidlo ignorovaly.
Norské město Longyearbyen pojmenované po Američanovi Johnu Munrovi Longyearovi, který tady v roce 1906 začal těžit uhlí, je odtud 70 kilometrů.
Silnice, kterou plánovali politici v době studené války a která měla spojovat obě města na ostrovech, nebyla nikdy vybudována. K cestě mezi Barentsburgem a Longyearbyenem se používají v zimě sněžné skútry a v létě čluny a lodě. Činitelé ale létají vrtulníkem.
Longyearbyen s 1800 obyvateli je plný sněžných skútrů, které čekají na trávníku na návrat sněhu. Děti jezdí na skateboardech a kolech a lidé nosí goretexové bundy, které je chrání před větrem.
Kolem Barentsburgu nejsou žádné sněžné skútry. Děti si hrají ve vyřazeném rezavějícím vznášedle z dob Sovětského svazu, goretex nahrazují kožené bundy.
Barentsburg: Město na konci světa
V Barentsburgu, který je vzdálen čtyři dny plavby severně od Ruska, se v létě střídá denní světlo a noc a polární slunce udržuje teploty nad nulou. V zimě je tma 24 hodin denně a teploty klesají na minus 40 stupňů Celsia.
Město obklopují ledovce a horské hřbety a obyvatelé ho nemohou opustit bez pušky, protože pustou krajinou se potulují lední medvědi.
"I když život v jedné z nejseverněji položených osad s trvalým obyvatelstvem může být tvrdý, není všechno tak špatné," říká šéf dolu Boris Nagajuk.
"Lidé mohou relaxovat po práci ve sportovních halách, máme dobře zásobenou knihovnu a různé kulturní aktivity," říká v tělocvičně vyzdobené vybledlými olympijskými kruhy.
"Mohou se také napít vodky, ale my je k tomu moc nepobízíme," dodává.
Přijíždí kvůli práci a penězům
Lidé hlavně z průmyslových oblastí Ruska a Ukrajiny sem přijíždějí na smlouvu na dva roky a jsou placeni na konci pobytu. V obchodech a barech hradí platby úvěrovým systémem.
Ukrajinec Oleg Chužikov, kterému bude brzo končit třetí dvouletý kontrakt, se dal na tuto práci, protože si chce v Barentsburgu našetřit peníze. Ukazuje své kresby ledovců a polárních medvědů v bytě, kde žije se svou ženou a dcerou.
"Je to tady dobré. Ale už skončím a pravděpodobně se na šest měsíců přesunu do Longyearbyenu, protože je tam více příležitostí," říká.
V létě přivážejí trajekty několikrát týdně západní turisty z Longyearbyenu do Barentsburgu. Ti vystoupí na břeh, hodinu a půl se pokoukají po městě a pak jdou zpátky na loď a vrátí se do pohodlí svých hotelů.
