Loňská mapa Global Hunger Index Středoafrickou republiku jako jediný stát ze 117 zobrazuje v tmavě červené barvě, která značí "extrémně alarmující" situaci. Hladem v této asi pětimilionové zemi rozlohou srovnatelné s Ukrajinou trpí více než polovina populace.
Na vině jsou desítky let špatného vedení, převraty a konflikty. Do tohoto kolotoče někdejší francouzská kolonie rychle sklouzla poté, co v roce 1960 vyhlásila nezávislost. Jak tušili i sami Francouzi, země na samostatnost nebyla připravená. V roce 2012 v SAR vypukla válka. Chtělo by se říct občanská, kdyby velká část ozbrojenců nepocházela ze zahraniční, například Čadu, Jižního Súdánu, Kamerunu nebo Nigérie.
Desítky rebelských skupin kontrolují podle odhadů až 85 procent rozlohy zhrouceného státu, vláda jen jakžtakž drží hlavní město Bangui. Na místě operuje jedna z nejnebezpečnějších misí OSN - MINUSCA o síle 13 252 lidí (11 650 tvoří vojáci), která má chránit civilisty, podporovat transformaci státu a pomáhat s humanitární pomocí.
Tu v současnosti potřebuje více než polovina převážně zemědělského obyvatelstva, která během násilností přišla o svá pole nebo je pro ně příliš nebezpečné je obdělávat. Mladé lidi bez obživy pak rebelové lákají do svých řad. Spirála chudoby a násilností se může točit dál. Podle loňského indexu Human Development země vykazuje druhou nejnižší úroveň lidského rozvoje ze všech 189 sledovaných států. Česká republika je na 26. místě.
Jedno jídlo denně
Už před poslední válkou nemělo ve SAR přístup k přiměřenému množství jídla na 30 procent domácností. A dnes si - i přes velmi úrodnou půdu - může většina Středoafričanů dovolit pouze jedno jídlo denně, často jen kaši z manioku nebo kukuřice. "Když něco roste, tak se sklízí a jí. A když nic neroste, tak se nejí," shrnuje Veronika Boháčová, která ve SAR strávila rok s českou neziskovou organizací SIRIRI. Do Česka se vrátila teprve před třemi měsíci.
Seriál Aktuálně.cz Rozvrácené státy
Seriál Rozvrácené státy, který bude na Aktuálně.cz vycházet celé léto, sleduje různorodé příběhy deseti zemí z celého světa. Některé trpí chudobou nebo suchem. Další válkami nebo špatnou správou. Všechny spojuje jedno - život v nich je pro Evropana jen těžko představitelný.
- Zemi spravedlivých" sužuje prokletí zlata i teror džihádistů
- Nejhladovější země leží v nitru Afriky, na cucky ji trhají cizinci
- Černé zlato mělo Venezuele zaplatit ráj, Chávez ji srazil na kolena
- "Prokleté" Haiti se zrodilo z otroctví, ničí jej chaos i katastrofy
- Jemen byl vždy synonymem chaosu, zmítá jím hlad a spirála násilí
- Hořela města a začaly divoké protesty. Kamerun doteď sužuje krize
- Afghánistán není možné dobýt. Američané sem nasypali miliardy
- Somálsko se stalo symbolem hladu a zmaru, zbraní je ale všude dost
- Naději pro Sýrii zašlapala válka, mrtvé OSN dávno přestala počítat
- Rozvrácené státy: Nejchudší země Evropy "vymírá". Tápe mezi Ruskem a Západem
- Rozvrácené státy: Zkorumpovanou Nikaraguu ovládají autoritář a "Čarodějnice"
- Rozvrácené státy: Zplundrované Kongo má pohnutou historii smrtících epidemií i válek
- Rozvrácené státy: "Mrtvé srdce Afriky" ničí sucho. Životodárné jezero mizí před očima
- Rozvrácené státy: Pákistán je podle Západu zemí teroristů. Příběh má ale složitější
Středoafričané podle Boháčové ani neumí skladovat potraviny na horší dobu. S tím, jak se postupně rozpadal stát, se ze společnosti vytratily i tradiční znalosti. Nebylo nikoho, kdo by na ně dohlížel a kdo by zemi dokázal efektivně rekonstruovat.
"Ještě za císaře Bokassyho (nechvalně proslulý samozvaný vládce země, pozn. red.) v 70. a taky v 80. letech bylo 90 procent populace SAR vzdělaných, lidé měli i střední a vysoké školy. Ale během války se rozpadlo veškeré školství. Teď je mezi dospělými až 70 procent negramotných," pokračuje Boháčová.
Mnoho škol bylo vypáleno. A těm zbylým chybí kvalitní učitelé i žáci, protože chudí lidé si nemohou vždy dovolit posílat děti do lavic. "Je to pracovní síla. Například kolem Bozoum (město na západě země, pozn. red.) jsou poloprázdné školy, protože v okolí vyrostly čínské zlaté doly. Dítě si tam odtud za měsíc přinese 40 tisíc CFA (asi 1600 korun), což je pro rodinu spása. Dítě tak jde třeba týden do dolu, pak na týden do školy," popisuje Boháčová.
Situaci dnes zhoršuje i světová pandemie koronaviru, která žene ceny potravin nahoru. Ve SAR nyní podle OSN čelí hladu o 11 procent více než před pandemií.
Desítky let převratů
Od získání nezávislosti v roce 1960 se ve vedení SAR vystřídala šňůra více či méně autokratických vládců, kteří se k moci povětšinou dostali ozbrojeným pučem. Jeden z nich, už zmíněný Jean-Bédel Bokassa, se dokonce v roce 1976 prohlásil za císaře. Jeho Středoafrické císařství - ve skutečnosti krutá diktatura - se nedožilo ani třetích narozenin.
Světlou výjimkou byly první prezidentské volby v roce 1993, ke kterým byla země dotlačena výměnou za dodávky rozvojové pomoci. Prezident Ange-Félix Patassé ve funkci i přes řadu rebelií vydržel deset let, než byl také sesazen převratem a dožil ve vyhnanství.
Deset let úřad zastával i jeho nástupce, François Bozizé, než musel po útoku rebelů ze zahraničí prchnout i on. Po jeho sesazení většinově muslimským hnutím Séleka, tvořeným hlavně přistěhovalci ze Súdánu a Čadu, povstaly v SAR křesťanské milice zvané Antibalaka a vzaly útokem menšinové vyznavače islámu. Společnost se viditelně rozdělila po náboženské linii.
"V hlavním městě, dalších městech i na vesnicích je vidět, že to, co tam předtím fungovalo relativně dobře - tedy soužití křesťanů a muslimů -, se podařilo hodně rychle a hodně agresivně rozdělit. Ale zároveň je tam dost lidí, kteří si uvědomují, že je to rozdělení umělé," popisuje dokumentarista Jiří Pasz, který v SAR loni strávil šest týdnů.
Křesťanství v roce 2010 podle odhadu CIA Factbook vyznávalo téměř 90 procent obyvatel SAR, necelých devět procent se hlásilo k islámu.
Náboženská zástěrka
Válka už z domovů vyhnala asi milion a půl lidí. Vnitřně přesídlených bylo v květnu 2020 podle OCHA skoro 700 tisíc, za hranice států jich podle OHCHR uteklo dalších 615 tisíc Středoafričanů.
"V západní oblasti jsou všichni muslimové buď na severu v uprchlických táborech, nebo utekli za hranice, třeba do Kamerunu. Na východě zase jakžtakž zůstali volně žít muslimové a křesťané se drží okolo různých katolických center a v uprchlických táborech," vysvětluje Boháčová.
V únoru 2019 vláda a čtrnáct ozbrojených skupin podepsaly mírovou dohodu, násilností od té doby výrazně ubylo, ale zcela neutichly. Od září 2019 do letošního května OSN zaregistrovalo více než 600 případů porušování lidských práv. Přesto se do některých měst a oblastí začaly s pomocí humanitárních organizací i OSN vyhnané rodiny opatrně vracet.
Zahraniční zájmy
Hlavním problémem, který brání státu zvednout se ze dna, je bezpečnost. "Lidé mohou těžko začít něco budovat, když neví dne ani hodiny, kdy přijde nějaká rebelská skupina a spustí masakr. To je to, co lidé v SAR nejvíc řeší, na co si nejvíc stěžují. Nemají klid, nemohou žít, neustále je někdo obtěžuje," říká Boháčová.
Nejde přitom zdaleka jen o rebely. I náboženství, přes které je konflikt v SAR zvenku mnohdy zjednodušeně vnímán, slouží spíš jako záminka. V zemi bohaté na zdroje mají obří zájmy zahraniční investoři i celé státy. Čína si v SAR otevřela zlaté doly, ruští žoldáci zvaní Vagnerova skupina tu pro Moskvu ilegálně těží diamanty. Doutnající konflikt cizincům navíc usnadňuje dostat, po čem touží - zisky z přírodního bohatství se k většině obyvatel SAR vůbec nedostanou.
"Ta země je úplně trhaná na kousky lidmi zvenku," upozorňuje Boháčová. Sama se paradoxně během svého ročního pobytu v SAR bála nejvíce právě bělochů přijíždějících za tvrdým byznysem.
"Dal se s námi do řeči bílý muž. Povídali jsme si a krátce na to nám došlo, že je to vagnerovec. On nám pak začal naznačovat, že když se budeme moc ptát, tak toho budeme moc vědět. A kdo moc ví, musí pod zem," popisuje humanitární pracovnice jednu z nebezpečných situací, do které se sama dostala.
"Místy se tam dějí věci, které jsou úplně mimo spektrum toho, co si představujeme jako normální život," přitakává dokumentarista a novinář Jiří Pasz. Zároveň ale zdůrazňuje, že on v SAR hledal a našel i mnoho věcí, které i Evropanovi připadají blízké.
"Pro mě bylo důležité vidět, že i v tom nepřestavitelném prostoru, který se zvenku a z médií zdá naprosto beznadějný, bez budoucnosti a v podstatě jako peklo, lidé žijí normální běžný život. Když to jde. Mají stejné naděje, také chtějí, aby jejich děti měly lepší život. Určité elementy života jsou všude stejné," říká dokumentarista, který právě chystá výstavu svých snímků ze SAR. (Některé z nich si můžete prohlédnout v galerii v úvodu a také v článku, pozn. red.)
