Jak se situace na americko-mexických hranicích během deseti let změnila?
Když jsem práci na svém projektu před deseti lety začal, většinou přes hranici proudili muži. Šlo hlavně o Mexičany, kteří přicházeli individuálně, a ve Spojených státech hledali práci. Teď tvoří většinu migrantů rodiny ze Střední Ameriky. To je velká změna a pro americkou vládu to znamená obrovskou výzvu, protože systém, který na hranici platí, je navržen pro mladé muže, ne pro rodiny s dětmi, které často dorazí nemocné.
Tyhle rodiny mají za sebou dlouhou a složitou cestu, přecházejí řeky a pouště, putují týdny. Americká vláda na ně není připravená. Proto vidíme posledních několik měsíců, jak děti vyčerpané po cestě umírají. A to je katastrofa.
Může za to politika Donalda Trumpa a jeho nulová tolerance, kterou loni vyhlásil, ale nakonec od ní i díky vaší fotografii odstoupil?
Je těžké se o ty lidi postarat, protože jich je hrozně moc. Z ničeho nic vám na hranici doprostřed pouště přijde třeba 400 lidí. Potřebujete jim dát napít, najíst a někam je přesunout. Americká vláda je za ně zodpovědná ve chvíli, kdy vkročí na americkou půdu. To je pro ni obrovská výzva a nemá to s politikou Donalda Trumpa co dělat. Každý prezident by tomuhle problému musel čelit. Je to dáno dobou.
Kdo je John Moore
Americký fotoreportér John Moore je letošním vítězem prestižní ceny World Press Photo. Za svou téměř dvacetiletou kariéru pracoval mimo jiné v Nikaragui, Mexiku, Jihoafrické republice, Indii nebo v Pákistánu. Právě tam se proslavil, když v roce 2007 zachytil atentát na bývalou pákistánskou premiérku Bénazír Bhuttovou. Posledních deset let mapuje migraci na americkém kontinentě. Snímek plačící Yanely Sanchezové z Hondurasu na hranici sdílela snad všechna světová média jako symbol politiky Donalda Trumpa, jehož administrativa nařizovala oddělovat na hranicích děti od rodičů. Mluví se o tom, že kvůli tomu nakonec americký prezident politiku nulové tolerance zrušil.
Vy jste z Texasu, takže jste proměnu hranice vlastně sledoval mnohem déle.
Dřív migranti bez dokumentů prostě přicházeli a zase odcházeli. Přišli si vydělat peníze a pak se zase vrátili do Mexika. Teď je ale překročit hranici mnohem těžší. Lidem, kteří se o to nelegálně pokoušejí, pomáhají převaděči. Jsou to ti samí pašeráci, co přes hranici pašují drogy. Kartely teď ovládají obchod s drogami i převádění nelegálních migrantů. To je další obrovská změna. Pro migranty je to teď mnohem nebezpečnější, než bylo kdy dřív. Všechno teď ovládají kriminálníci.
Jak taková nelegální cesta ze Střední Ameriky pod vedením drogových kartelů a kriminálníků vypadá z pohledu rodiny, která se snaží dostat se do USA?
Nelegální cesta vypadá tak, že se rodina složí na zaplacení pašeráka, což může stát mezi šesti a jedenácti tisíci amerických dolarů (zhruba 130 000 až 250 000 korun). To je hodně peněz pro lidi, kteří mají většinou velmi málo, takže se složí rodina a přátelé, ale stejně se ještě zadluží. Když se jim to nepovede a vrátí je z hranice zpátky, jsou v obrovských dluzích. Po deportaci jsou v ještě větších potížích než na začátku.
Čím víc zaplatíte, tím lepší služby dostanete. Můžete jít část cesty pěšky a část jet na nákladních vlacích, což je hodně nebezpečné. Když si ale připlatíte za V.I.P. zacházení, vezmou vás autobusem, nemusíte z něj vůbec vystoupit a za pár dní jste na hranici. To je teď novinka. Je to rychlé a v důsledku vlastně i levnější, protože nejste na cestě třeba měsíc.
Taky vás můžou vzít letadlem. Hranici přeletíte a po přistání vás vysadí v poušti. Většina lidí ale tolik peněz nemá a pak je čeká dlouhá a složitá cesta.
Když se migranti dostanou k hranici, co je tam čeká?
Hranice jsou přísně střežené. Pohraniční stráž má obrovský rozpočet, větší než jakýkoliv jiný federální orgán. Využívají armádní vybavení. Veškeré vojenské vybavení, které americká armáda nevyužije ve válkách v Iráku nebo Afghánistánu a které pošle zpátky, míří na hranici s Mexikem. Pohraniční města staví vysoké ploty a najímají si pohraniční stráže.
To všechno nutí převaděče a pašeráky vybírat si pro překročení hranice opravdu odlehlá místa. Tam bývají ploty nízké, protože jejich cílem je, aby neprojelo auto nebo dodávka.
Tahle místa bývají velmi nebezpečná, je to většinou někde uprostřed pouště. Proto stále umírá tolik lidí. Může se dařit snižovat počty nelegálních migrantů, kteří se do USA dostanou, ale počty mrtvých neklesají.
Používají pašeráci pro migranty také tunely?
Tunely se stále používají. Americké úřady stále nějaké nacházejí a zalévají je betonem. Tunely jsou ale spíš pro V.I.P. zákazníky. Obecně se mnohem více používají pro pašování drog. Hlavně na kokain, metanfetamin, opioidy. Už ne tolik na marihuanu, protože ta je příliš velká a pašuje se ve větším množství. Dá se říct, že tunely jsou jen pro velmi drahé zboží. Když nezaplatíte dost, nejste pravděpodobně tak cenný a tunelem vás nevezmou.
To ale nezní jako řešení pro rodinu s malými dětmi.
Ne, tohle je pro jednotlivce, většinou chlapy, kteří chtějí přeběhnout hranici a zmizet. Pro pašeráky je vlastně jednodušší převádět celé rodiny, protože ty chtějí v USA požádat o azyl. Ty nikam neutíkají. Naopak, po prvním kroku na americkou půdu se přihlásí se úřadům.
Loni migranti ze Střední Ameriky začali putovat hromadně v karavanách. Je to způsob, jak se vyhnout pašerákům?
Ano, je to levnější, nemusí nikomu nic platit. A je to také bezpečnější, vyhnou se zločincům. Problém ale je, že se migranti sice dostanou na americkou hranici, ale nedostanou se za ni. Zaseknou se na mexické straně. Lidé si to začínají uvědomovat, takže těchhle karavan ubývá.
Donald Trump by chtěl nepropustnou hranici, nejlépe lemovanou zdí. Získat azyl v USA je v dnešní době komplikované a americké úřady neúspěšné žadatele deportují zpátky. Co tedy stále žene další a další lidi k americkým hranicím?
Šance na získání azylu je menší než 20 procent. Je to složitý a frustrující proces. Lidé přicházejí z Hondurasu, Salvadoru a Guatemaly, protože utíkají před násilím, chudobou a dopady klimatických změn. Spousta rodin stále věří, že dostanou politický azyl, protože to jim říkají pašeráci. Lidé nečtou americké noviny, nezajímají se o politiku a neposlouchají výkřiky Donalda Trumpa.
Vidí sice, jak se vracejí ti, které USA deportovaly, ale vidí jen některé. Trvá to třeba i dva roky, než někoho deportují. Neposílají je zpátky hned, proto se další a další vydávají na cestu.
