Jak jste se vlastně o havárii v Černobylu dozvěděl?
Kamarádka ženy, která bydlela ve Chvojnikách směrem k hranici s Ukrajinou volala a říkala, že se děje něco divného, že městem projela kolona sanitek a hasičů. Poslouchal jsem tehdy "nepřátelské vysílačky" a už večer jedna ze stanic oznámila, že družice nejspíš zjistily jadernou havárii. Další den jsem vzal v našem ústavu dozimetr. Měli jsme takové předpotopní vojenské měřiče. A už tehdy byla úroveň radiace v Homelu dost vysoká.
Co jste dělal potom?
Všem svým blízkým a známým jsem nařídil, aby začali brát jód. Můj tehdy pětiletý syn byl na návštěvě u mých rodičů v Brestu na západě Běloruska a měli ho brzy přivézt k nám domů. Zavolal jsem jim a řekl, že syn zůstává u nich na neurčitou dobu. Nic nechápali, ale já jsem o tom nediskutoval. O pár týdnů později už tomu rozuměli. Takových lidí, kteří jako já pochopili, co se stalo, bylo v Homelu tak deset nebo dvanáct.
Čím si vysvětlujete liknavou reakci sovětských úřadů?
Úřady se chovaly jako vždycky. Tvrdily, že všechno je v pořádku, nic hrozného se nestalo, v Sovětském svazu se vůbec nemůže nic strašného stát. Podívejte se například na havárii z roku 1957, kdy uniklo přinejmenším stejné množství radionuklidů jako v Černobylu (tehdy ve vojenském zařízení Majak na výrobu plutonia v Čeljabinské oblasti vybuchla nádrž s radioaktivními odpady, pozn. red.).
O ní jsme se dozvěděli až na konci 80. let, do té doby to bylo tajné. Černobyl chtěly ututlat stejným způsobem, ale přece jen už byla perestrojka, lidé se nebáli ptát. Já si třeba pamatuji setkání s tehdejším tajemníkem strany v běloruském Homelu, kterého jsem se zeptal, kdy bude publikována mapa znečištěných území. "Nikdy, to je tajné," řekl mi okamžitě. A o tři dny později tu mapu publikovaly místní noviny.
Zájem o černobylskou katastrofu nyní vyvolal výborně hodnocený seriál televizní stanice HBO. Sledujete ho?
Viděl jsem první díl. Bylo tam pár chyb, typických pro filmy točené o sovětském životě západními tvůrci. Ale jen jedna nebo dvě faktografické nepřesnosti a to je všechno. Atmosféra nebo interiéry seriálu jsou neuvěřitelně přesné. Je vidět, že se nenatáčelo v Hollywoodu. Vybavil jsem si tu dobu, naše kuchyně, byty. Podle toho, co jsem potom slyšel během práce ve vyšetřovací komisi, přesně taková atmosféra šoku a chaosu v elektrárně panovala.
Zaměstnanci, včetně vedení a hlavního inženýra, nechápali, co se stalo. Diváci si možná říkají, co to je za nesmysl - ti lidé byli zkušení, vzdělaní, jak nevěděli, co se stalo? Ale tak to opravdu bylo. Až do okamžiku, kdy poslali k reaktoru člověka, který zjistil, že místo něj je jen hořící jáma. Za vytvoření atmosféry musíme tvůrcům seriálu pogratulovat.
Na konci 80. let jste byl poslancem sovětského parlamentu a tajemníkem vyšetřovací komise havárie. Co se vlastně stalo s výsledky, ke kterým jste došli?
Naši zprávu jsme předali generální prokuratuře, jenže to se zrovna rozpadl Sovětský svaz a bůh ví, kde skončila. Prokuratury nástupnických států už se tím nezabývaly. Tím spíše, že my jsme nezkoumali jen technické detaily, ale i trestní odpovědnost nejrůznějších funkcionářů - a že tam byly případy. Jak mohl někdo nařídit vzít ozářené maso, rozemlít spolu s nezávadným a poslat do celého Sovětského svazu? Takových příkladů pochybení byla spousta.
Stále žijete v Homelu, kam se dostala z elektrárny velká část radioaktivního spadu. Jak to tam vypadá nyní?
Programy na odstranění následků černobylské havárie si žádají velké náklady. Jenže my teď nemáme peníze - ty jsou jen na stavbu paláců pro prezidenta a sportovní turnaje. Místo toho, aby řekli, že prostě nejsou finance, tvrdí, že už to je třicet let, že už nic nehrozí, může se pěstovat obilí nebo si postavíme ještě jednu jadernou elektrárnu.
Dějí se úplně šílené věci: teď začali pěstovat potraviny na znečištěném území. Přitom čisté, neobdělávané země máme víc než dost. Každý specialista vám řekne, že musí projít alespoň deset cyklů polorozpadu, aby se půda očistila. Jenže tam už specialisté prakticky nezůstali a ti, kteří tam jsou, se bojí mluvit.
